V noci ze 4. na 5. prosince dal Nejvyšší volební tribunál v Bolívii současnému prezidentovi Evu Moralesovi a jeho viceprezidentovi Álvaro García Linerovi zelenou, aby se mohli příští rok ve volbách ucházet již o čtvrtý mandát.

Rozhodnutí, které fakticky posvětilo možnost vládnutí bez časového omezení, je v přímém rozporu s bolivijskou ústavou schválenou v referendu v roce 2009 za Moralesovy vlády, jež počítá s možností pouze jednoho znovuzvolení. Bolivijská vláda však námitku o protiústavnosti kroku relativizuje odkazem na přání bolivijského lidu, který dle slov samotného Moralese „cítí, že Evo je představitelem jednoty“ Bolívie, a tudíž jedinou pojistkou pokračování revolučního procesu změny bolivijského státu zahájeného jeho nástupem k moci před dvanácti lety.

„Já nechci. Ale také nemohu zklamat svůj lid“, prohlásil Morales v rozhovoru pro BBC Mundo po loňském rozhodnutí ústavního soudu, který označil ústavní limit pro znovuzvolení prezidenta za porušení lidských práv, pročež oprávnil Moralese znovu kandidovat.

V tomto ohledu není bez zajímavosti, že někteří z tehdejších soudců, kteří rozhodovali ve prospěch oprávněnosti Moralesovy opětovné kandidatury, nyní zastávají nejrůznější veřejné funkce. Například Macario Lahor Cortez, tehdejší předseda ústavního soudu, byl v říjnu tohoto roku jmenován novým ředitelem Národního institutu agrární reformy (INRA). Rudy Flores pro změnu pracuje jako poradce na bolivijské ambasádě ve Švýcarsku a Neldy Virginia Andrade Martínezová na Administrativním úřadu důlní těžby (AJAM) v Potosí.

Prezident z vůle lidu?

Moralesova populistická rétorika, která staví „vůli lidu“ nad ústavní zákony, trpí několika neduhy. Předně snahu o znovuzvolení odmítli sami bolivijští občané, když se ve vládou uspořádaném referendu v únoru roku 2016 vyslovili v poměru 51:49 % proti návrhu. Byl to tedy sám prezident, který zneuznal „vůli lidu“, když se po prohraném referendu obrátil na instituce a soudy — povětšinou obsazené lidmi loajálními vládnímu táboru — aby jeho opětovnou kandidaturu posvětily.

Jedním z deklarovaných cílů Moralesovy vlády je přitom navyšování participace občanů na politickém rozhodování prostřednictvím zavádění prvků přímé demokracie, mezi nimiž referendum zaujímá nezpochybnitelné postavení.

Morales také hojně využívá indigenního symbolismu, když rád obléká tradiční poncho, odkazuje na svůj ajmarský původ a hlásá, že jeho vláda je reprezentantem či dle slov viceprezidenta Linery přímo reinkarnací zájmů bolivijských původních obyvatel, kteří dnes tvoří přibližně 40 % bolivijské populace. Avšak právě jeho snaha postulovat se jako prezidentský kandidát již počtvrté v řadě naráží na tradiční principy vlády andských původních obyvatel, v jejichž kultuře musí osoba vykonávající funkci tradiční autority po uplynutí svého mandátu uvolnit místo jiným.

Sporné je také tvrzení, že Morales je politickým lídrem sjednocujícím bolivijskou společnost. Rozhořčení nad neutuchající snahou prezidenta zvěčnit se u moci vedlo ke zformování sociálního hnutí 21F, jež explicitně odkazuje na datum vládou ignorovaného referenda, a které během posledních dvou let zorganizovalo bezpočet protestů a demonstrací pod heslem „ne znovuzvolení Moralese“.

Především události posledních dní, kdy v reakci na sporné rozhodnutí Volebního tribunálu zachvátily hlavní bolivijská města masové protesty, demonstrují spíše polarizovanou než sjednocenou a stabilní Bolívii.

Mesiáš...

Avšak je Morales skutečně dalším „ničemným autoritářem“ a hrozbou pro bolivijskou demokracii, jichž je nejen bolivijská, ale také latinskoamerická historie plná? Nebo se jedná o vzácně osvíceného lídra a v zájmu národa tak je zajistit pokračování jeho vlády?

Bolivijský prezident se bezpochyby může chlubit řadou úspěchů, které podporují zdání mesiášského charakteru jeho vlády. Dle statistik Ekonomické komise pro Latinskou Ameriku a Karibik klesla v důsledku sociálních programů míra chudoby v průběhu jeho vlády o více než polovinu. Morales také investoval do vzdělání a navyšování dostupnosti zdravotní péče a udržel ekonomiku v pozitivních číslech i v situaci, kdy se dostaly do potíží ostatní země regionu v důsledku poklesu cen primárních komodit, na jejichž vývozu jsou ekonomiky většiny tamních států závislé,.

Zásadní změnou prošlo s nástupem prezidenta ajmarského původu i složení orgánů státní moci. Podíl indigeních poslanců v bolivijském parlamentu narostl od začátku jeho vlády přibližně o 20 % a významně se zvýšil podíl žen jak v bolivijském parlamentu, tak ve vládě.

Konečně po dvanácti letech vlády se Evo stále opírá o podporu nemalé části bolivijské veřejnosti. Jeho popularita se dle agentury Ipsos vyšplhala v roce 2018 na 44 % a ve třech po sobě jdoucích volbách (2005, 2009, 2014) byl zvolen nadpoloviční většinou občanů hned v prvním kole, což představuje v zemi, kde se před Moralesovou vládou vystřídalo hned 5 prezidentů během pěti let, takřka zázračnou stabilitu.

...nebo caudillo?

Z tohoto výčtu by se tedy argument prezidentových podporovatelů, že je třeba zajistit kontinuitu jeho vlády a umožnit mu tak dokončit nastartovaný proces změn, zdál být legitimní. Je tu však hned několik ale, které představují ohrožení bolivijské demokracie.

Sám zakladatel Bolívie a slavný osvoboditel Jižní Ameriky od koloniální nadvlády, Simón Bolívar, kdysi prohlásil, že „nic není tak nebezpečné jako nechat po dlouhou dobu setrvat u moci jednoho a téhož občana. Lid si navykne jej poslouchat a on si zvykne lidu rozkazovat: z čehož se rodí uzurpace a tyranie“. A právě Latinská Amerika je regionem, kde tato slova silně rezonují vzhledem k historii vlád „caudillos“, kteří se s argumenty zajištění politické stability a ekonomického rozvoje uchylovali k autoritářským praktikám projevujících se mimo jiné neochotou vzdát se moci.

Kupříkladu „osvícený diktátor“ Porfirio Díaz vládl dlouhých pětatřicet let a jeho snaha nechat se v roce 1910 po sedmé zvolit mexickým prezidentem přivedla zemi na práh revoluce, jež za sebou zanechala mezi jedním až třemi miliony obětí. Fenomén „caudillismo“, jenž značí personalizovaný styl vlády opírající se o charisma vůdce a klientelistické vazby, však není pouze historickou relikvií. Také dnes se v Latinské Americe setkáváme s moderními caudillos, jejichž vlády slouží jako neblahá předzvěst možného vývoje Bolívie v případě, že se Moralesovi podaří prezidentský post již počtvrté obhájit .

Neblahé příklady

Venezuela je jednou ze zemí, kde se dnes již zesnulému prezidentovi Hugo Chávezovi podařilo prosadit možnost neomezeného znovuzvolení prezidenta. Chávez přitom spolu se svým nástupcem Nicolásem Madurem dovedl zemi za okraj ekonomického kolapsu. Tvrdé represe proti bouřícím se Venezuelcům, kteří se v důsledku nedostatku potravin, léků a hygienických produktů nacházejí v zoufalé situaci, jsou na denním pořádku a venezuelské věznice jsou plné politických vězňů, z nichž někteří za záhadných okolností umírají.

Přes masivní protesty, které zemi otřásají již od dubna 2014, a hlubokou ekonomickou krizi, se však Madurovi díky volebním machinacím a represi opozice podařilo letos obhájit prezidentský mandát. Odborníci jako například Javier Corrales a renomované mezinárodní organizace (Freedom House, Varieties of Democracy..) se shodují, že právě pod vládou těchto dvou mužů se Venezuela dostala do hlubin autoritářských vod.

Nicaragua je druhou zemí, kde stávající prezident, Daniel Ortega, dokázal uzákonit možnost neomezeného znovuzvolení hlavy státu, přičemž stejně jako u Venezuely i zde pozorujeme postupný demokratický návrat k autoritářství. Více než rok trvající protesty obyvatel, které propukly v dubnu 2017 v reakci na vládou oznámené reformy v rámci nikaragujského systému sociálního zabezpečení, mají díky policejní represi za následek již několik set mrtvých. Vládu však stejně jako v případě Venezuely přinutit k odchodu nedokázaly.

Od utlačovaného k utlačovateli

Lídři obou těchto zemí se stejně jako Morales profilují jako zastánci tzv. Socialismu XXI. století, který si kromě odstranění sociálních nerovností klade za cíl zvýšení politické participace občanů. Ačkoliv nástup těchto lídrů k moci byl ve všech případech velkou měrou usnadněn odporem obyvatel vůči předchozím režimům, dnes se nezdráhají stejné projevy nespokojenosti vlastních občanů potlačovat, a to i s využitím násilných prostředků.

Evo Morales jako odborový předák pěstitelů koky vedl hned několik mobilizací proti neoliberálním vládám, které byly často brutálně pacifikovány. Dnes je to Moralesova vláda, která neváhá uchýlit se k násilí s cílem obnovit „politickou stabilitu“, jak to ukázaly vládou nařízené policejní zásahy proti demonstrantům v oblasti Chaparina a Takovo Mora, kde původní obyvatelé protestovali proti vládním rozvojovým plánům ohrožujícím jejich teritoriální práva.

Neochota Moralese vzdát se moci, sebeprezentace jako mesiáše, který má zachránit bolivijský lid, kdy jeho opětovná kandidatura představuje historickou nutnost pro rozvoj bolivijského národa, připomíná v kontextu těchto fakt spíše princip vlády autoritářských populistů: „všechno pro lid, já jsem lid“!