Téměř týden uplynul od chvíle, kdy bylo letadlo bolivijského prezidenta Eva Moralese nuceno nouzově přistát ve Vídni, a my stále nevíme, co přesně se stalo. Byly to americké tajné služby, které instruovaly Francii, Španělsko, Itálii a Portugalsko, aby uzavřely letecký prostor, jak naznačují představitelé bolivijské vlády? Nebo se jednalo o pouhou shodu nešťastných okolností, spojenou se zmatenými informacemi a paranoiou posádky Moralesova speciálu, jak se obhajují představitelé dotyčných zemí? Těžko říct. Co však lze na pozadí tohoto incidentu nesporně pozorovat, je hra o vliv a prestiž, kterou rozehrál právě Morales.

V Bolívii propuklo pozdvižení, když přišla zpráva, že hlava státu se nedostane domů podle plánu ze setkání jedenácti zemí Fóra zemí vyvážejících zemní plyn, které probíhalo v Moskvě. Na podporu prvního indiánského prezidenta, jak se Morales rád tituluje, vyšly do ulic davy protestujících. Většina z nich zamířila k ambasádě Francie; ajmarští bojovníci po symbolickém vyhlášení války spálili francouzskou vlajku a místní média zaplnily zprávy o únosu, jak celou událost zhodnotili představitelé bolivijské vlády.

Přestože Moralesovo zajetí netrvalo více než několik hodin, incident vyvolal širokou vlnu sounáležitosti napříč Latinskou Amerikou. V tu chvíli nebylo důležité, zda byla obvinění z americké manipulace pravdivá. Země Latinské Ameriky jsou vzhledem k historii nevybíravých amerických intervencí do jejich vnitřní politiky mimořádně citlivé na jakékoli náznaky narušení vlastní suverenity nebo jenom přezíravosti ze strany Evropy a Spojených států. A Morales to dobře ví.

V okamžité reakci svolal bolivijský prezident mimořádný koncil sdružení UNASUR (Unie jihoamerických národů), které vzniklo na brazilský popud v roce 2008 jako fórum k řešení vnitřních jihoamerických problémů. Státníci se sešli v bolivijském městě Cochabamba a bleskově vydali prohlášení, ve kterém odsoudili chování evropských mocností a žádali vysvětlení. Hlavní hvězdou krátkého shromáždění byl samozřejmě Morales — oběť „západní zvůle a únosu“ a především nediskutovatelného porušení mezinárodního práva. Ten v následujících prohlášeních ještě přitvrdil a pohrozil uzavřením americké ambasády; zároveň již otevřeně nabídl azyl Snowdenovi, o němž předtím pouze spekuloval, a jehož přítomnost v prezidentském speciálu měla být faktickým důvodem k odmítnutí povolení průletu ze strany evropských zemí (existenci této informace zatím potvrdilo španělské ministerstvo zahraničí).

Jistě, rychlou reakci Bolívie a ostatních latinskoamerických zemí neprovokovala jen uražená důstojnost, protože odmítnutí průletu hlavě státu je unikátní záležitost, ale i historický kontext. Jeden ze států, Španělsko, byl totiž bolivijským kolonizátorem. Jak uvedl prezident Uruguaye José Mujica: „Už nejsme ničí kolonií. Zasloužíme si respekt. A když je jedna z našich vlád uražena, cítí tuto urážku celá Latinská Amerika.“

Dá se nicméně předpokládat, že v Moralesových činech se hraje o něco víc: o vůdčí postavení pomyslného sdružení populistických levicových režimů po smrti venezuelského prezidenta.

Hugo Chávez po sobě zanechal prázdné symbolické místo. To se Morales snaží a bude snažit vyplnit. Nový venezuelský prezident Nicolás Maduro nedokáže hrát roli hlavního amerického soupeře v regionu, vůdce tzv. nezávislých států. Jeho pozice je příliš slabá kvůli špatné hospodářské situaci a vnitřní opozici, navíc postrádá Chávezovo charisma. Je to právě Evo Morales, který je dnes nejvýraznějším, nejhlasitějším i nejcharizmatičtějším z populistických prezidentů Latinské Ameriky a jeho postavení sílí. Ve vydané rezoluci ho přímo podpořilo šest hlav států včetně argentinské prezidentky, a nejhlasitější podporu získal právě od Venezuely a Ekvádoru, dvou ideologicky nejbližších států. Vyhrožováním opakovaného uzavření americké ambasády (ke stejnému kroku sáhl již v roce 2008, znovu byla otevřena teprve roku 2011) dál buduje prestiž představitele malé, ale nezávislé země, která se nebojí diktátu mocných Spojených států.