Další osudy Edwarda Snowdena, vynašeče informací, nabraly alespoň trochu pozitivní směr, poté, co mu islandská poslankyně Brigitta Jonsdottir (Pirátská strana) nabídla možnost azylu a později i získání občanství jako lepší ochrany před vydáním do USA. Dočkal se dokonce nabídky soukromého letadla, které by ho dopravilo přímo z Hong Kongu do Reykjaviku.

Tato nabídka přišla od podnikatele Olafura Sigurvinssona, jehož společnost DataCell zpracovává dary pro WikiLeaks. V průběhu několika dní se jim podařilo vybrat čtvrt milionu dolarů na zaplacení letu. Přesto ale Snowden na Island (nejspíš) neletěl.

Hongkongská administrativa nechala Edwarda Snowdena v neděli, i přes diplomatický nátlak USA, bezpečně odletět do Moskvy. Na cestě jej přitom doprovázela jedna z členek WikiLeaks - Sarah Harrisonová. Odtamtud se měl podle plánu vydat, i přes islandskou nabídku, do Venezuely, jak informuje ZDF, a odtud dál do Ekvádoru, který se za tohoto whistleblowera hodlá postavit podobně jako za Juliena Assange.

Ten v sobotu vyzval k Snowdenově podpoře poté, co Snowdena americká vláda obvinila ze špionáže a krádeže, a dokázala tak, že nehodlá jít cestou sebereflexe, nýbrž represe. Sám Assange je již přes rok „uvězněn" na ekvádorské ambasádě, protože se obává vydání do USA.

Když však jeho letadlo dosedlo v hlavním městě Kuby, Havaně, novináři se dočkali pouze „vyfocení prázdné sedačky“. Aktuálně opět nikdo neví, kde Snowden je a spekuluje se o tom, že je stále v Moskvě. Představitelé americké administrativy mezitím vyvíjejí tlak na Rusko a vyčítají Hong Kongu, že Snowdenovi umožnil odlet.

John Kerry, americký ministr zahraničí dal veřejně najevo, že požaduje od Ruska vydání Snowdena: „V posledních dvou letech jsme poslali sedm vězňů, které chtěli, do Ruska, takže si myslím, že oboustrannost a vymáhání práva jsou vskutku důležité."

Mezitím se v sobotu prezidenta Obamy zastala Nancy Pelosiová, předsedkyně Sněmovny reprezentantů, naopak Snowdena označila za zločince. Mluvila o rovnováze mezi soukromím a bezpečností. Její vystoupení narušil aktivista Marc Perkel, který na ni křičel: „To není žádná rovnováha! To není ústavní! Žádné tajné zákony!", načež byl vyveden ochrankou, což ještě více rozbouřilo shromážděné posluchače.

Pelosiová pak pokračovala: „Pokud jde o Snowdena, zveřejněním oněch dokumentů porušil zákon," na což se jí dostalo bučení a dalšími výkřiky nesouhlasu. Jediný světlý bod jejího vystoupení byl, že odmítla objednávání části bezpečnostních služeb u soukromých firem. To ale vzbuzuje obavy, zda nejde jen o to, aby protiústavní praktiky zůstaly napříště lépe pod palcem státního aparátu.

Edward Snowden také v jednom z interview uvedl, že dokumenty, které zveřejňuje vybírá velmi pečlivě, aby nemohly nikomu konkrétnímu uškodit, může se totiž jednat o citlivá data. Podle jeho slov, není ani hrdina, ani zrádce, je Američan a s vědomím takto rozsáhlého porušování ústavy se nehodlal smířit. Proto můžeme pravděpodobně očekávat ještě další odhalení, ačkoliv se různé informace objevují již tři týdny. Obsahu Snowdenových odhalení se budeme věnovat vbrzku.

O to, aby obsah jeho sdělení nezapadl, se ostatně odvážnému mladému muži jednalo především. Ron Fournier z NationalJournal napsal: „Nezajímá mě [Snowden]... Protože je to špatná otázka. Na příběhu Snowdena záleží hlavně Bílému domu, který se snaží odklonit pozornost od dosahu vládního klamání, a také šéfům médií, kteří hledají jednoduchý příběh, aby jej mohli naservírovat divákům, kteří dychtí po celebritách."

Což dává smysl, pokud se zamyslíme nad tím, že veřejná diskuse se odklání od toho, v jaké míře je naše soukromí pro nás důležité a jakou část z něj jsme ochotni obětovat bezpečnosti či často jen její iluzi, a místo toho se bavíme o tom, kudy Snowden prchá a co s ním má udělat vláda USA.

Problémem totiž není, že většina z nás skutečně nemá co skrývat. Vláda ale dle všech zvyklostí demokratických společností nemá svoje (či cizí) občany co špehovat, pokud k tomu nemá povolení za určitým konkrétním účelem. A co je horší, tradičně liberálnější američtí demokraté, kteří dříve příliš masové sledování netolerovali, se s nástupem Obamy do úřadu stali prakticky podporovateli této jeho politiky, alespoň podle statistik (podpora vzrostla ze 36 na 64 procent), jak píše Glenn Greenwald z The Guardianu, který celý případ s Edwardem Snowdenem otevřel.

Rozsah špehování, které potvrzují uvolněné dokumenty je neslýchaný a mluví se o nejhorší politické aféře USA posledních desetiletí. Mnozí novináři a aktivisté to neváhají srovnat s praktikami německé Stasi, u nás by se jistě hodilo srovnání s StB. Rozebereme reakce různých aktivistů a vlád... tedy kromě vlády naší, která je zaneprázdněná vlastními korupčními aférami a dotáhla to minulý týden až do demise. Jedno je jisté — od ní se žádných informací, ani zastání nedočkáme.