„Pokud nebudeme dělat politiku, obrátí někdo jiný politiku proti nám.“ Tato věta zazněla v různých variacích na mezinárodním setkání k municipalismu Fearless Cities, které se konalo předminulý víkend v Barceloně, a lze ji označit za jednu z hlavních myšlenek události. Akce se zúčastnili jak aktivisté z různých městských platforem, tak radní a starostové vzešlí z aktivistického prostředí. Jedním z faktických cílů setkání bylo vytvořit sítě měst, v nichž se dostaly na radnice iniciativy formované zespodu, a ukázat potenciál jejich přístupu v kontrastu s centralistickým národním řízením.

Setkání započalo — jak se na aktivisty patří — pod širým nebem, na náměstí Plaça dels Àngels v centru města, kde na vystupující čekalo více než tisíc lidí. Mezi nimi i kvůli oranžovým tričkům nepřehlédnutelní aktivisté z hnutí Marea Pensionista, bojujícího proti privatizaci penzí. Nadšeně vítali zejména starostky Madrida a Barcelony, Manuelu Carmenovou a Adu Colauovou — obě významné osobnosti španělského občanského hnutí.

Kromě nich se akce účastnilo více než sedm set hostů z téměř dvou set měst. Přijeli aktivistky z amerických iniciativ Black Lives Matter nebo #NoDAPL, zástupci hongkongského hnutí Demosisto, zastupitelé rojavské samosprávy či levicoví lídři několika světových měst, například Grenoblu, Neapole, Berkeley nebo chilského Valparaísa.

Uvolněnou atmosféru setkání prostupoval za občasného skandování levicových hesel optimismus řečníků a řečnic „vzpurných měst“, v nichž intenzivně rezonovaly zejména slova starostky Colauové z politického hnutí Barcelona en Comú: „Jsme tu, abychom vyslali zprávu. Jsme přesvědčeni, že je nezbytné vytvořit mezinárodní alianci měst na obranu lidských práv, za lepší demokracii, pro boj proti klimatickým změnám, pro vstřícnost k uprchlíkům a umlčení Trumpa, rasismu a fašismu. Vůči selhání států stojí město jako alternativa, která není abstraktní, ale skutečná," uvedla Ada Colauová doslova.

Síla měst

Poslední léta se oživil zájem o municipalistické hnutí, usilující o přímou participativní demokracii ve městech a potlačení role státu. Jeho význam stoupá především v důsledku nárůstu popularity autoritářských a krajně pravicových národních stran a politiků, z nichž pramení narůstající frustrace z absence vůle k řešení zásadních sociálních a ekologických problémů. Právě ve městech leží podle mnohých naděje na pozitivní lokální změnu a odpor k nesolidární státní politice.

Ve svém projevu to zdůrazňovala i Debbie Bookchinová, novinářka, spisovatelka a dcera aktivistického filosofa Murraya Bookchina, jenž na začátku devadesátých let představil koncept libertariánského municipalismu, dnes inspirující mnohé iniciativy: „Aktivisté si musí uvědomit, že sociální změny nedosáhneme jenom tím, že naše požadavky představíme v ulicích. Velké demostrace zpochybňují státní fungování, ale neuspěly ve zmocnění se státní síly. Politika protestu jednoduše nestačí. Jak dáme vzniknout rovnostářské společnosti? Městské zřízení je logickým místem, kde začít. Lidé se zde setkávají spíše jako sousedé než jako různé třídy,“ vysvětlovala.

Slova Bookchinové potvrzovaly zkušenosti aktivistů na místních radnicích, kteří, — ať už se jedná o témata migrace, bezdomovectví, turismu, bydlení nebo xenofobie — vnímají řešení na lokální úrovni za smysluplnější. I z toho důvodu, že problémy vznikají právě v ulicích měst, a v nich leží rovněž potenciál pro nápravu. „Čelíme rasismu, sexismu a xenofobii, na místní úrovni ale tyto překážky můžeme překonat a vytvořit příklad otevřeného sousedství,“ popisoval svou zkušenost Kali Akuno, zakladatel družstevní solidárně-ekonomické sítě v americkém Jacksonu.

Z ulice na radnici

Obzvlášť patrný je posun k municipalismu ve Španělsku, kde touha po demokratickém a autonomním řízení měst vzešla z velkých protestů hnutí 15-M, započatých v květnu 2011 a reagujících na ekonomickou krizi, vysokou nezaměstnanost a korupci. Po komunálních volbách v roce 2015 získalo nové politické hnutí zezdola moc v tuctu španělských měst, kromě již zmiňované Barcelony a Madridu také v Zaragoze, A Coruñi, Valencii, Cadize, Oviedu a jiných.

Právě z takovéto občanské neposlušnosti vzešla i Barcelona en Comú, která víkendové setkání pořádala. Hnutí funguje na silných nehierarchických principech, jeho vize proměny neoliberálních struktur zahrnuje především transparentní a participativní procesy, zaměřující se na témata redistribuce moci a udržitelnosti života ve městě.

Prioritní je pro něj rovněž rovnoprávnost mužů a žen, jak to ostatně jasně pojmenovala i Laura Pérez Castaño, barcelonská radní pro feminismus a LGBTI: „Municipalistická revoluce není možná bez feminismu,“ a tato myšlenka opakovaně zaznívala z úst vícerých aktivistů a aktivistek během jejich výstupů. V programu setkání se tento apel přetavil do výrazně dominantního zastoupení prezentujících žen.

V panelech však nezaznívala jenom slova optimismu a chvály, sdílela se i selhání a problémy přesunu hnutí do radničních lavic. Mezi nimi například náročnost zachování horizontální rozhodovací struktury, problematičnost spolupráce s koaličními a opozičními stranami, ale také „nenabouratelnost“ zkostnatělých veřejných institucí. Organizátoři si dobře uvědomují, že právě vzájemná pomoc při řešení podobných překážek povede k delší životaschopnosti nových radnic a může předejít případnému zklamání jejich příznivců.

Jak bylo v průběhu setkání několikrát zdůrazňováno, pro úspěšnou novou městskou správu neexistuje jeden univerzální návod, cest je několik a zatím se těžko předvídá, která bude tou správnou. Zdali se z municipalismu vyvine úspěšný projekt radikální levice, jenž inspiruje další města, ukáží teprve následující roky.