Naděje pro Kurdistán
Jan KulišDnes začíná každoroční Týden solidarity s národy bez správního teritoria. K anketě jsme přizvali ty, kteří se zajímají o Kurdy a jejich území.
O Kurdech se často mluví jako o největší národnostní skupině bez vlastního státního uspořádání. Tvoří národnostní menšinu hojně zastoupenou v Turecku, Íránu, Iráku a Sýrii, avšak pouze v Iráku mají svou vlastní autonomní oblast. V poslední době se o nich mluví především v souvislosti s válkou proti ISIS, v níž se Kurdové zapsali jako nejsilnější pozemní síla. V rozbouřené Sýrii, jejíž severní oblast zvanou Rojava obývají, si během války začali tvořit vlastní politické uspořádání za neskrývaného nadšení mnoha levicově-orientovaných pozorovatelů na Západě.
Našich respondentů jsme se ptali, co pro ně znamená Kurdistán a jak vidí jeho budoucnost.
Jan Kašpárek, antifašistický a levicový aktivista
Kurdistán — a především Rojava — se stala hlavně pro progresivní levici symbolem, srovnatelným snad pouze se zapatisty v devadesátých letech. Proč, to je nasnadě. Neoblomnost kurdského hlasu, jeho levicová pozice, deklarovaný respekt k lidským právům, progresivní přístup k otázkám genderu a také vojenská úspěšnost Kurdů navzdory nepříznivé strategické pozici zkrátka fascinuje. Fascinuje do takové míry, že se řada lidí ze Západu — od bývalých vojáků po anarchisty — vydává na východ pomoci kurdským milicím se zbraní v ruce. I proto mnozí na levici srovnávají boj Kurdů se španělskou občanskou válkou a tehdejším vznikem interbrigád.
Jistě — z pozice západního pozorovatele je prakticky nemožné oddělit mýty od reality a slepá adorace není na místě nikdy a nikde. V brutálním syrském chaosu a v tom, jak je na globální úrovni stále zřejmější, že budoucnost je nepopsaná — a že k naší nelibosti může být popsaná i velmi nehezkými příběhy — se ale z Kurdů stává ostrůvek naděje, ať již právem, nebo ne. A i když se šance na vytvoření autonomního Kurdistánu zdá nevelká (a pravděpodobně také je), úsilí o něj už dávno přesáhlo hranice Sýrie, Turecka, Iráku i Íránu. Nese s sebou totiž zdánlivě banální vzkaz, že někdy stojí za to se zuby nehty držet třeba proti celému světu.
Matúš Jevčák, bezpečnostní analytik s primárním zaměřením na turecký prostor
Zvolna a postupně sílící aliance (převážně kurdských) milicí YPG zřízených rojavskou samosprávou s některými sousedícími s výjimkou Armády rebelů převážně arabskými skupinami FSA následně svou oficiální vojenskou (Síly Demokratické Sýrie - SDF) a politickou (Rada Demokratické Sýrie - SDC) reprezentaci a vyhlásila jednoznačný cíl – nastolení sekulární a demokratické vlády v Sýrii. Její největší zbraní je vzájemná důvěra jednotlivých a možná zdánlivě nesourodých frakcí. Apoisté mají často nálepku separatistů, ačkoliv jimi deklarovaný cíl je samospráva v současných hranicích, zatímco o nezávislém Kurdistánu nyní mluví šéf samosprávy v iráckém Kurdistánu Barzání, ekonomicky provázaný s rodinou Erdoganů. Otevřenou debatu zbavenou předsudků a pochopitelně i iluzí na téma apoismu dluží Západ nejen Kurdům, ale především sám sobě.
Tohle již není pouze kurdská otázka, ale jakési zrcadlo naruby postavené před západní civilizaci, které se ptá – co je vám vlastně přednější, vámi samotnými hlásané zásady nebo čistě mocenské kalkuly.
Zajímavý a k úvahám hodný je i fakt, že ve výše uvedené anketě na kurdské téma není o SDF či SDC ani zmínka.