Zvláštní vztah Čechů ke Kurdům: když je miluješ, není co řešit

Bojovníkům proti Dáeš se dostává obdivu napříč českým politickým spektrem. Fatima Rahimi mluvila s osobnostmi, které Kurdy podporují navzdory některým svým východiskům. Každý si na nich najde to své, současná obliba ale může být vrtkavá.

Fatimacropwb

Fatima Rahimi

22.07.2016 09:51

Ještě před pár lety byli Kurdové v České republice okrajovým tématem. Nemluvilo se o nich, mnozí o existenci až čtyřicetimilionového národa dokonce ani nevěděli. Situace se změnila se vznikem samozvaného Islámského státu (Dáeš). Právě Kurdové jsou totiž považováni za jeho nejvýraznější protivníky.

O Kurdech se mluví jako o nejpočetnějším národě bez vlastního suverénního státu. Nazývat tuto rozmanitou skupinu národem je však podle některých odborníků problematické.

Kurdové žijí na území pěti států na Středním východě – většinovou populaci tvoří pouze v autonomní oblasti iráckého Kurdistánu a syrské Rojavy. Jsou významnou menšinou v sousedních zemích, v Turecku a v Íránu, kde kurdská nacionalistická hnutí i nadále usilují o větší autonomii a kulturní práva.

Významné kurdské diaspory se ovšem vyskytují i ve velkých evropských městech, zejména v Istanbulu. Početná diaspora se vyvinula také v západních zemích, především v Německu. Většina Kurdů jsou tradičně sunnitští muslimové, a to i v zemích s šíitskou převahou, jako je například Írán. Kulturně se řadí mezi íránské národy a jednotlivé dialekty se podobají perštině.

Mluvíme-li v České republice o Kurdech, často tak činíme bez ohledu na jazykové, kulturní i politické rozdíly mezi jednotlivými skupinami. Kurdy stylizujeme do role bojovníků proti Dáeš, u nichž si pak každý může najít „tu svou“ další přidanou hodnotu.

Kurdové si Prahu jako sídlo svého oficiálního evropského zastoupení nevybrali náhodou. Takřka se zdá, že vlídný vztah ke Kurdům je jednou z mála věcí, na kterých se všichni Češi shodnou. A to i přes všemožné výtky, které by k nim z různých ideologických pozic mohli zaujmout.

Jan Májíček: Že to jsou nacionalisté? Nevadí
Podle Májíčka je kurdský nacionalismus první krokem k emancipaci. Foto Saša Uhlová, DR

S předním českým levicovým politickým aktivistou Janem Májíčkem jsme se potkali v klidné kavárně nedaleko centra Prahy. Zajímalo mě samo sebou, jak smýšlí o Kurdech a jejich emancipačním boji. Donedávna neznámý region Rojavy totiž přitahuje nejednoho evropského levicového intelektuála i svým zřízením založeným na socialismu zdola.

Májíček vysvětluje, že pro levici je právo na sebeurčení jedním z klíčových požadavků. „Měli bychom podporovat tu progresivnější část politického života, a to z jednoduchého důvodu, že představa rovnosti a spravedlnosti, kterou levice sdílí, je univerzalistická.  Když bude na světě existovat místo, kde tato spravedlnost nebude, tak samozřejmě sabotuje celý projekt levice,“ objasňuje své teoretické východisko. Opakuje pořekadlo: „Dokud bude byť jen jediný člověk utlačovaný, nikdo z nás nemůže být svobodný.“ 

Sám Májíček netuší, proč si Kurdové pro svoje zastoupení v Evropě zvolili právě Českou republiku. Podle něj však pro nás takové rozhodnutí představuje možnost bližšího kontaktu se světem, protože pro velkou část Evropy, zejména té střední, Kurdové dlouhá léta neexistovali. Kurdský konflikt je jeden z mnoha, o nichž se v České republice příliš nemluví. Na rozdíl třeba od Francie, kde se kurdská otázka více diskutuje, zejména na levici.

Pod vlivem Západu se v českých zemích na levici etablovala otázka Palestiny, v opačném politickém táboře rezonuje nezávislost Tibetu, později se začala řešit například emancipace Baskicka. Kurdy jsme ale stále opomíjeli. „Není to vůbec okrajová záležitost, Kurdové jsou početný národ obývající území pěti států,“ připomíná Májíček a pokračuje: „Právě proto si myslím, že už nyní by měli být Kurdové součásti mezinárodního rozhovoru, kde by se řešila budoucnost tohoto regionu.“

Zdá se, že pro tuto snahu nebylo lepší příležitosti, než je tomu nyní – Kurdy skloňujeme často a v příznivém světle. Již teď si mnoho lidí pokládá otázku, jak se svět postaví k jejich dlouho potlačovanému právu na vlastní stát, až bude Dáeš poražen. 

„Měla by Česká republika podporovat Kurdy? A jestli ano, jak?“ ptám se proto Jana Májíčka. Odpovídá mi bleskově: „Neměla by podporovat Turecko v jeho současné politice vůči nim.“ Příkladem je podle něho smlouva mezi Evropskou unii a Tureckem v rámci takzvané uprchlické krize. „My platíme někoho, kdo za nás dělá špinavou práci. Popíráme tak princip rovnosti a solidarity, a to bychom rozhodně dělat neměli.“ 

Česká republika by podle něj měla proti těmto praktikám aktivněji vystupovat – měla by se ohradit proti potlačování práv Kurdů, ale i proti perzekucím novinářů a měla by zvážit, zda s Kurdy nevést nějaký strategičtější dialog. „Je to trochu paradox mít Turecko jako člena NATO a zároveň vyzbrojovat Kurdy,“ uzavírá.

Musím se zeptat: „A nevadí vám, že jsou Kurdové nacionalisté?“ Ptám se schválně na věc, se kterou by mohl mít levicový aktivista problém. Majíček si ale ví rady. Pokládá kurdský nacionalismus za první krok politické emancipace. 

Aby se vůbec mohl sociální status lidí změnit, potřebují instituce, v rámci nichž mohou svůj národ sami spravovat. Společenské podmínky se nepromění, pokud o jejich situaci rozhoduje někdo jiný zvnějšku. Májíček zakládá svá tvrzení na takzvaném progresivním nacionalismu usilujícím o sebeurčení. Ten je odlišný od současné podoby evropského nacionalismu, který je postavený na snaze udržet kulturně etnickou homogenitu. Jakým směrem se bude kurdský nacionalismus ubírat v následujících letech, je však otázkou. 

Marek Černoch: Že to jsou muslimové? Nevadí
Marek Černoch s repotérkou Fatimou Rahimi. Foto Saša Uhlová, DR

S Markem Černochem se potkávám v budově poslanecké sněmovny. 1. místopředseda hnutí Úsvit – národní koalice chová ke Kurdům, jakožto bojovníkům proti Islámskému státu, hluboký obdiv. Několikrát se například sešel s kurdskou delegací v České republice. 

„Nesmírně si jich vážím. Protože člověk ví, co se v Iráku dělo za Saddáma Husajna a jak se chová vůči Kurdům Turecko. To reálně brojí proti lidem, kteří se snaží bojovat s Islámským státem. Drtí ty, které by mělo naopak podporovat,“ vysvětluje svůj vztah.

V otázce, zda by Česká republika měla Kurdy podporovat, má jasno: „Pro mě jsou to lidé, kteří bojují proti Islámskému státu, kteří mají právo na svoje území a kteří zasluhují pomoc Evropské unie i naši. Evropská unie kritizuje islámský terorismus – kritizuje islámský stát, Al-káidu, Talibán a měla by podporovat ty, kteří proti nim bojují.“

Jasno má ale také v jiných věcech. Hnutí Úsvit-Národní koalice s Markem Černochem vyniká mimořádně vyhrocenou protiislámskou rétorikou. Nevadí jim tedy, že drtivá většina Kurdů jsou muslimové? 

Jednoduše řečeno: nevadí. Podle Marka Černocha totiž Kurdové nejsou radikální, protože „islám vnímají jako náboženství, a ne ideologii, která se neslučuje s českou kulturou“. Jedním dechem ale dodává: „Jestliže někdo přichází s tím, že chce žít v naší zemi, podle našich hodnot, tak proti tomu nic nemám, ale jestli někdo říká, že pro nás je přirozené mnohoženství, mladistvé nevěsty, tak my na to říkáme, že pro nás ne. Jestli si to chcete někde vyznávat, tak si to vyznávejte, ale ne u nás doma.“

Marek Černoch tedy uznává, že islám nemusí být ze své podstaty radikální. Kéž by tak do své představy zahrnul i zbývající miliony nekurdských muslimů. Islám má – stejně jako mnoho jiných světových náboženství – různé podoby a takových muslimů jako jsou Kurdové, žijí miliony. Islám v Saudské Arábii je jiný než v Libanonu či Jordánsku a jiný byl taky v Sýrii. Islám ve větších městech je jiný než na vesnicích. 

Střední východ je navíc domovem jen pro zhruba dvacet procent všech muslimů. Zatímco mnozí si myslí, že většina muslimů žije na Blízkém východě, ve skutečnosti je největším muslimským státem Indonésie se zhruba dvousetmilionovou populací. Předsudky vůči muslimům pak často pramení z pouhé neznalosti toho, o jakou skupinu se vlastně jedná a co si máme pod pojmem muslim vůbec představit.

Podle Marka Černocha je Česká republika vůči Kurdům vstřícná a řeší reálnou situaci, a to je i důvodem, proč si otevřeli v Praze svou kancelář. Otázkou je, jak by se například kurdští muslimové na útěku před válkou, dívali na onu „vstřícnost“ a „řešení reálné situace“ v pojetí Marka Černocha. Ten je totiž na jedné straně obdivuje a vítá s otevřenou náručí, aby je vzápětí šmahem hodil do jednoho pytle se všemi muslimy. 

Podobných argumentačních rozporů se dopouští i další přední antiislamista Tomio Okamura. Ten však osobní setkání odmítl s poznámkou „neberte to osobně“. Na mé otázky mi tedy odpověděl přes e-mail.
Okamura sdílí s Černochem podobné postoje, vystupuje ale o poznání méně diplomaticky. Foto Saša Uhlová, DR

Okamura považuje Kurdy za „nádherný a statečný národ, po staletí terorizovaný Turky a Araby“. A právě tím jsou mu podle jeho slov Kurdové blízcí. Jakoby právě on s Kurdy sdílel nám ostatním nepřístupné pochopení pro to, jaké to je být terorizován Turky a Araby – zrovna u nás, kde jich žije pomálu a navíc, pokud je mně známo, nikoho neterorizují. 

Na otázku, zda mu nevadí, že většina Kurdů jsou muslimové, mi odpověděl, že nikdo netuší, jakého vyznání je který Kurd. Jako kdyby někdo podle totožné logiky mohl stanovit, jakého vyznání je který Arab.

Podle něho totiž nevíme, zda je Kurd muslim, jezíd nebo křesťan, a to z jediného důvodu – Kurdové jsou prostě v prvé řadě Kurdové, vlastenci. Ve svém soukromí praktikují náboženství, které nejenže nikomu nenutí, ale které třeba muslimským Kurdům nijak nebrání po boku jezídů bojovat s islamisty. 

Ano, někteří Kurdové jsou vlastenci. Stejně tak jako mnoho dalších muslimů, žijících v různých národních státech. Míra patriotismu či nacionalismu se samozřejmě liší, a to i s ohledem na to, že Kurdové vlastní stát nemají. 

Okamura sdílí s Černochem stejné názory a postoje, jeho vystupování a rétorika jsou však méně diplomatické a povrchnější. Ani jeden z nich však není v žádném případě schopen rozlišit islám od islamismu, natož od radikálního islamismu. Kurdové sice s jezídy skutečně bojují proti Dáeš, na rozdíl od Okamury ale nebojují s muslimy. Velká část z nich totiž jsou muslimové. 

Ve svých nedávných stanoviscích Okamurovo hnutí Svoboda a přímá demokracie uvádí následující: „Všichni Evropané bez rozdílu víry jsou dnes v ohrožení života ze strany islamistů, kteří k nám proudí z Afriky a Asie. Je třeba ihned zastavit veškerou migraci muslimů do Evropy, je třeba navrátit do zemí původu nejen muslimské migranty, ale také jejich potomky narozené v evropských zemích. Toto řešení je méně nespravedlivé, než tolerovat nevinné oběti muslimských teroristů.“

Podle nich totiž Evropan nemůže být muslimem a muslim nemůže být Evropanem. Kurdové jsou pro něho možná utilitárním spojencem, ale jako muslimy je pokládá především za své nepřátele.

Marián Jurečka: Že to jsou podle Turecka teroristé? Nevadí
Vláda si očividně je vědoma rozporu v podpoře Kurdů a spolupráci s Tureckem. Foto Saša Uhlová, DR

I podle Mariána Jurečky, lidoveckého ministra zemědělství, jsou Kurdové největšími bojovníky proti Islámskému státu. Velice obětavě to snášejí a jsou schopni velmi efektivně nastalou situaci zvládat.

Českou republiku podle něj vnímají jako jeden ze států, který je výrazně podporuje. Česká vláda podporuje jejich aktivity v boji proti Islámskému státu prostřednictvím humanitární pomoci, tak aby byli schopni zvládnout příliv uprchlíků zejména z Iráku, kteří před ISIS utíkají. Kurdové pro ministra Jurečku představují bohulibý objekt podpory v chaotické a válkou zničené oblasti. 

Zatímco sami jsme takřka žádné uprchlíky nepřijali, v Kurdistánu jsou jich miliony. Jak ale dokládá ve svém svědectví český humanitární pracovník Lukasz Firla, vztah mezi iráckými Araby a Kurdy je vzhledem k historické křivdě spáchané Husajnem více než problematický. Zanechat břemeno v podobě iráckých uprchlíků na tamějších Kurdech jejich vzájemným vztahům moc neposlouží.

Marián Jurečka si myslí, že naši podporu má mít každý, kdo je ohrožen terorismem. A tento region ohrožen terorismem skutečně je. Je třeba se ale pozastavit u toho, jak vidí Kurdy Turecko. Podle Turecka, které je českým spojencem v NATO, jsou Kurdové teroristy, a to včetně těch umírněných. 

Výroky tureckých představitelů však Jurečka hodnotit nechtěl: „S oběma územími Česká republika spolupracuje. S Kurdy máme nadstandardní vztahy včetně jejích místní vlády, máme velkou vůli pomáhat. A výroky tureckých představitelů hodnotit nechci.“

Ministr zahraničních věcí během několika měsíců přípravy článku navzdory příslibu rozhovor k tématu poskytnout odmítl. Česká republika si je evidentně vědoma příkrého rozporu ve snaze si Turecko předcházet a současně podporovat Kurdy.

Jaromír Štětina: Že jsou Kurdové komunisti? Nevadí
Jaromír Štětina se snaží být tak diplomatický, jak jen to jde. Foto Facebook Jaromíra Štětiny

Slabost pro Kurdy má i Jaromír Štětina, poslanec Evropského parlamentu. V Kurdech vid největší národ na světě, který nemá svůj stát. Usilují o něj, a proto představují pro celou oblast určité bezpečnostní riziko a zdroj politického napětí. 

Největší a nejlépe organizovaný je odpor Kurdů v Turecku. Kurdové žili na současném tureckém území ještě předtím, než jej Turecko obsadilo. Hlavní důvod, proč se o Kurdy zajímá, je dějinná absurdita, která se za poslední sto až sto padesát let ve východním Turecku odehrává. 

Snaha Kurdů o národnostní uvědomění vycházela před třiceti až čtyřiceti lety z Demokratické strany Kurdistánu, dnes je jejím hlavním subjektem Strana kurdských pracujících (PKK), která je v Evropě i ve Spojených státech pokládána za teroristickou organizaci. 

Turecko je v oblasti nejbližším spojencem Západu jako člen NATO. Na jednu stranu jde o spojenectví potřebné, zároveň však turecká armáda vede proti Kurdům neúprosnou a ne vždy férovou válku a sám prezident Erdogan v zemi přiživuje protikurdskou nenávist.

V tomto směru se Jaromír Štětina snaží být tak diplomatický, jak jen to jde: „Turecko je náš spojenec, ale je potřeba mu neustále říkat, že nelze porušovat zákony a lidská práva, jak to činí vůči Kurdům. Je však potřebné říct i Kurdům, že není možné používat teror k tomu, aby dosáhli své samostatnosti. Mají právo někdy v budoucnosti dosáhnout svého samostatného státu. A proto musí pravidla dodržovat.“ 

Na otázku, zda jednomu z předních českých antikomunistů nevadí, že se PKK a kurdské syrské ozbrojené síly pokládají za komunisty a hlásí se k marxismu, odpovídá: „Jako zanícený odpůrce jakéhokoli marxismu a jakéhokoli komunismu tvrdím, že ideologické spory nejsou tím nejdůležitějším v okamžiku, kdy je ohrožená existence jednoho národa.“ I Jaromír Štětina tak stejně jako Jan Májíček aktivně podporuje radikálně levicové Kurdy v syrské Rojavě.

Česká láska ke Kurdům může být vrtkavá
U české veřejnosti jsou dnes Kurdové mimořádně oblíbeným tématem. Zdá se, že je mají rádi úplně všichni. I přes odlišné důvody obliby kurdské téma zázračně spojuje lidi s různými politickými postoji. Každý pro to má jiné důvody a představy, někomu možná jde čistě o politické body.

Hlavní populistická nota je totiž stranit tomu, komu straní hodně budoucích voličů. Najednou jde stranou to, že Kurdové jsou muslimové, komunisti, teroristi, nacionalisti. Nálepek, ať už více či méně oprávněných, se nabízí hned několik. 

Debata o Kurdech ukazuje také, jak obojaká někdy bývá naše zahraniční politika. Na jednu stranu vyzbrojuje Kurdy, na druhou stranu podporuje turecký odpor vůči kurdským skupinám. V posledku však není nikdo z vládních pozic ochotný tento paradox komentovat.

Mnozí si do Kurdů projektují jenom to, co v nich chtějí vidět. Dneska jsou možná Kurdové spojencem, zítra to však už tak nemusí být. Stačí, až zmizí společný jmenovatel našeho obdivu: boj proti Dáeš.

Česká veřejnost Kurdy nyní miluje, takže není co řešit. Otázkou je, jak se k nim postaví, až budou opět „jen“ tím muslimským národem bojujícím za vlastní sebeurčení, a to různými prostředky. 

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Id_foto

Bohuslav Vorel - Valy u Přelouče

Kurdská otázka Pátek, 22.Července 2016, 23:14:54

K úplnému výčtu snad chybí jen informace o tom, že jsou i Kurdové bojující za Islámský stát. Zajímavý a pravdivý je i postřeh, že se o kurdské problematice velmi málo mluví, a pokud ano, tak velmi povrchně.

Experiment v Rožavě, jak Islámskému státu na dostřel označují novinářky Lenka Klicperová a Markéta Kutilová zdejší dění, nebo sociálně demokratická revoluce, jak ho pojmenovala v jednom projevu velitelka YPJ, je totiž asi nejzajímavější změnou ve světovém dění. Obzvláště pokud by zafungoval efekt sněhové koule a podařilo se vytvořit na základě společného boje v rámci SDF oboustranně fungující alianci mezi Kurdy a syrskými Araby.

Petr_uhl02

Petr Uhl - Praha

Jsou Kurdové národ? Sobota, 23.Července 2016, 08:35:48

O tom můžeme mluvit teprve tehdy, vymezíme-li pojem „národ“. V americkém či francouzském smyslu toho slova národem nejsou, neboť jejich společenství netvoří státní útvar. Nejsou jím ani v českém, neboť v češtině se chápe národ především etnicky, a Kurdové hovoří různými, někdy i vzájemně nesrozumitelnými jazyky. Kurdové jsou ale „das Volk“, případně „die Völker“, protože se tak většinově chápou. A ve svém boji (proti Ankaře i Daeši) si zasluhují větší podporu demokratických sil, Rožava je pozoruhodný experiment, spolu s Bohuslavem Vorlem ho studujme!

Ministr Zaorálek, jak mravenčí prací profesioáně odhalila Fatima Rahimiová, je tak „státně“ opatrný, že nám v tom nepomůže. Nepomůže ani Sobotkova vláda (Chovanec, Babiš a lidovci), kterou spojuje populizmus, nacionalizmus a xenofobie.

Fatima Rahimi se mýlí, když píše, že vlídný vztah ke Kurdům je jednou z mála věcí, na kterých se všichni Češi shodnou. Je ale dobře, že se všichni Češi ani shodnout na něčem nemohou, i když je špatně, že většina z nich v poledních letech onemocněla xenofobií různého stupně a intenzity více než lidé v Německu, ve Francii a dokonce i v Polsku či v Rusku.

Martin Profant - Praha 7

Petrovi Uhlovi Sobota, 23.Července 2016, 15:58:22

Problém je v tom, že Kurdové nejsou "das Volk" -- tedy lid poddaný jednomu suverénovi (tím může být i parlament) a proto se spravující podle jedněch zákonů (to je definice "das Volk" platná od Kanta, nacisté sice měli trochu jinou, ale jinak platí dodnes). A protože nejsou “das Volk”, mohou se vyslovovat ty hlubokomyslné otázky, zda jsou či nejsou národ. Známe to z vlastní historie, od přelomu 18. a 19. století měli spoustu příslušníků "kulturní elity", kteří bojovali o český národ, jen se nemohli rozhodnout, jestli do něj patří Slované z Horních Uher, moravští a slezští Slované a Slované z království, nebo všichni poddaní České země, České země a Moravy , nebo také Slezska atd. Jen u Palackého najdete všechny jmenované varianty.

Kurdové jsou národ/lid ve stavu zrodu -- otázka po subjektivní dispozici všech potenciálních příslušníků příštího kurdského politického národa k tomu být takovým národem je absurdní -- smysl dává otázka, zde existuje jiné uspořádání, které by Kurdové mohli přijmout s přesvědčením, že v něm budou utlačování méně než ve svém státu a zda se nabízí jiné uspořádání, ve kterém by si jako občané mohli s druhými důvěryhodně uznávat rovnost v právech a důstojnosti, tedy žít ve svobodném ústavním státě. Mohu skepticky očekávat lyotardovské, totiž mladý národ, který statečně bojuje za svobodu a a který po vítězství vytvoří stát nově reprodukující starý útlak -- ale ono to asi není na cestě ke svobodě kudy obejít.

Jiří Silný - Brno

Paní Rahimi, Úterý, 26.Července 2016, 09:31:27

díky za vynikající příspěvek. Ten český konsenzus pozitivního hodnocení Kurdů je pozoruhodný a vlastně povzbudivý. Napadá mě srovnání s antifašistickou aliancí za Druhé světové války, kdy se nakonec spojenectví do té doby nesmiřitelných nepřátel také definovalo společným odporem ke zjevně destruktivnímu a nehumánnímu systému, jak ho dnes reprezentuje Daeš. Spojenci tehdy udělali i další kroky k stabilnějšímu uspořádání poválečného světa - Jaltskou a Postupimskou konferencí, vytvořením Organizace spojených národů, brettonwoodským systémem a zásadní sociální politikou. Nejsem si jist, jestli dnes máme v Evropě a Americe dostatek podobně prozíravých politiků.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.