Protestní inspirace I: Španělsko

Deník Referendum začíná publikovat sérii článků, v nichž chce představit různé strategie protestu zajímavých občanských hnutí v současném světě. První díl je věnován aktuálnímu protestnímu trendu ve Španělsku.

V1

Petr Jedlička

16.06.2011 19:40

Související

Celou Evropu a snad i svět oběhly v minulých týdnech velkolepé snímky z demonstrací, z přeplněných náměstí a z protestních kempů, které si zbudovali tzv. rozhořčení Španělé. Denně přicházely zprávy o důsledně demokratickém duchu, komunitní atmosféře a radikálních požadavcích. Davy v centrech měst vydržely téměř měsíc. Nyní už stany na náměstích většiny sídel stany nestojí a Hnutí 15. května jakoby ztratilo senzační půvab. Existovat ale nepřestalo. Nově naopak vyvíjí aktivity, jež mohou být pro české prostředí možná i větší inspirací, než ty původní, více fotogenické.

K čemu vlastně došlo: V neděli 5. června si zástupci demonstrantů z 57 měst v Madridu odhlasovali zásadní změnu taktiky, či lépe strategie. Namísto další snahy o udržení stanových městeček, schvalování pro všechny přijatelného programu či založení centrální instituce, která by plánovala společné protesty, došlo k přeměně hnutí do jiné dynamičtější podoby.

Byla přijata zásada lokalizace. Demonstranti v jednotlivých městech si mají dle ní organizovat vlastní akce, zaměřené na vlastní specifická témata s kořeny v obecném (celošpanělském) systému, a jednou za týden či dva autonomní formou participovat na celostátní, volně koordinované aktivitě.

Takový přístup má řadu výhod: jednak se nyní protestů koná daleko více a novináři si jich díky různým formám i více všímají; jednak dochází k mobilizaci ve vztahu k problémům, které se přímo dotýkají poměrů v daném místě, což přitahuje i nové účastníky. Dále se zásluhou změny strategie daří protestujícím získávat trvalý kontakt s pracovníky lokálních médií (ve Španělsku hojně sledovaných) a konečně se též usnadňuje rozprostření hnutí, jehož jednotlivé části měly již od počátku rozdílné názory jak na program, tak třeba na žádoucí míru radikality.

Názorně to vše bylo vidět na posledních protestech v Barceloně, Madridu a Valencii.

Konkrétní příklady
V Barceloně se demonstranti v středu 15. června pokusili zablokovat parlament, jenž měl hlasovat o katalánském rozpočtu plném sociálních škrtů. Účastníci blokády se začali sjíždět už v úterý, a tak jich přes policejní obstrukce na místo dorazilo až několik tisíc. Zpočátku probíhalo vše klidně. Spolu s tím, jak rostla netrpělivost a jak se někteří z poslanců pokusili přes blokádu proniknout, se z protestujících vydělila skupina, která začala zákonodárce nejprve slovně, a poté i fyzicky napadat. Vše skončilo potyčkou s policií, při které bylo 45 lidí zraněno (z toho 12 policistů) a šest aktivistů zadrženo.

Hlavní španělské deníky El País a El Mundo se ve čtvrtečním vydání nad protestem rozohňují. Obsáhle citují místní politiky s výroky o „překročení hranice“ a „konci demokracie“, doplněné o nejkřiklavější incidenty: poslance poleptané agresivní barvou, nucený transport 25 zákonodárců vrtulníkem či pokus několika z bouřliváků ukrást nevidomému politikovi vodícího psa. Nemohou ovšem ignorovat prohlášení demonstrantů z jiných měst (a jsou jich desítky), kteří se od násilností distancují.

Katalánské listy pak zase přinášejí doplňující informace, z nichž vyplývá, že celé eskalaci předcházel nevybíravý postup místního policejního sboru (Los Mossos d’Escuadra), jehož těžkooděnci se pokusili vytlačit demonstranty mimo obsazený prostor, nebo že větší část aktivistů se do střetů vůbec nemohla zapojit, neboť v inkriminované chvíli protestovala na nedalekém náměstí Plaza Sant Jaume.

Současně s barcelonskou blokádou došlo k podobné přímé akci i v Madridu. Zde se několika stovkám lidí podařilo živým řetězem zabránit vystěhování přistěhovalecké rodiny, která po ztrátě zaměstnání nedokázala splácet hypotéku. Účastníci protestu patřili mezi sympatizanty skupiny Afectados por la Hipoteca (Oběti hypoték) – iniciativy, která se po změně taktiky hnutí vyprofilovala na svém tématu – a nebyli tak nuceni přítomnými novináři kupříkladu komentovat barcelonský incident, o němž v příslušném čase ani nemohli mít dostatek informací.

Událost se opět stala zajímavým tématem pro místní noviny a v příslušné lokalitě pomohla svým způsobem udržet hnutí v mediálním zájmu.

Konečně ve Valencii došlo před sídlem oblastní vlády ve čtvrtek ke zcela klidnému protestu vsedě, při němž shromážděný dav s pomocí červených karet symbolicky vyloučil premiéra Francisca Campsa z politického života. Campso se stal předsedou regionálního kabinetu již potřetí v řadě, a to i přesto že spolu s dalšími devíti zastupiteli čelí vážnému podezření z korupce.

Také valencijský protest zaujal novináře všeho druhu. Tematické zprávy a reportáže pronikly na španělské zpravodajské servery krátce před polednem. Kolem druhé hodiny již tvořily k často bulvarizujícícm textům o incidentech v Barceloně protiváhu a postupně je i vytlačily z hlavních ploch. Z rádobystátnických výroků katalánských politiků tak za necelý den mnoho nezbylo.

Nejen demonstrace
Vedle přehodnocení přístupu k vlastním protestům se součástí změny strategie stala též výzva k zakládání místních aktivistických buněk, které by dále propracovávaly program hnutí a snažily se jej postupně slaďovat s ostatními. Z místních delegátů by pak mělo vzniknou velké občanské těleso, které by konkrétní společné požadavky prosazovalo politicko-právními prostředky – iniciací tematický referend, připomínkováním zákonů, podáváním žalob, stížností a soudních dovolání nebo vedením dlouhodobých politicko-občanských kampaní před volbami i mimo ne.

K vzniku tělesa dosud nedošlo. Různí zástupci protestujících jej v rozhovorech s novináři odhadují na polovinu léta. Místní buňky však vznikají velmi hojně a zpovídaní aktivisté si nemohou vynachválit, jak intenzivně se ve španělské společnosti začíná nejednou mluvit o politice.

Soudě dle ohlasu v globálních masmédiích mělo hnutí takzvaných rozhořčených největší sílu kolem místních a regionálních voleb 22. května. Na náměstích tehdy tábořily až tisíce lidí, na demonstrace jich chodilo i desetkrát víc. Ve volbách samotných ale zvítězila lidovecká pravice a přestože se k aktivnímu nevolení (vhození prázdné obálky) odhodlal dvojnásobný počet osob něž minule, obyčejných voličů dorazilo nezvykle mnoho a protest na výsledku nic nezměnil.

Nyní je síla hnutí obtížně odhadnutelná. Účast na protestech je nižší, koná se jich však zase víc. Lepší představu si bude možné udělat po neděli 19. června, na níž je plánována už druhá celostátně koordinovaná akce.

Aktuální průzkumy, na něž se v tematické zprávě ze čtvrtka 16. června odvolává německá agentura DPA, nicméně ukazují, že téměř 90 procent Španělů s požadavky tzv. rozhořčených alespoň z části souhlasí. To otevírá ohromné možnosti. A právě strategie důsledné lokální angažovanosti v tématech, v nichž se odrážejí celošpanělské problémy, se zatím jeví být perspektivní cestou, jak je do budoucna využít.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Stanislav Hošek - Český těšín

Prozření. Pondělí, 20.Června 2011, 15:27:47

Reakce mocných na činy odpůrců vykazují základní míru poznání. Správně ji vyjadřují sloganem „konec demokracie“. Jenže to je pouze polopravda, horší lži. Jde totiž přesněji řečeno o „konec zastupitelské demokracie“, té dneska již značně vyžilé, mocnými kdysi pěstěné, nyní však už jen násilím udržované krasavice.

Zima1

Petr Jedlička - redaktor DR

Úterý, 21.Června 2011, 11:28:16

Ta španělská zastupitelská demokracie je - alespoň na úrovni regionů - opravdu vyžilá už řádně. Většina politiků v regionálních zastupitelstvech slouží už třetí či čtvrté období, volby nevolby.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.