Bart Simpson utekl z domova. Ubytoval se ve vybydleném špinavém bytě ve špatné čtvrti. Zvenku se ozývaly výstřely a policejní houkačky. Barta se zmocňoval strach, ale pak sám sebe uklidnil: „Hlavně klid, Barte, vražda je tu přeci nelegální.“ Vtip poukazuje na to, že mezi formalizovaným právem a společenskou praxí je propast. Ta se rozprostírá mezi zákonem a jeho plněním. Pokud tedy mluvíme o prvomájové blokádě neonacistů jako o „popření demokracie“ či „upírání ústavních práv“, uniká nám hlubší smysl demokratické praxe.

Rozštěp

Blokáda neměla vylučující ani násilný charakter. Heslo „kdo nejde s námi, je fašista“ bylo ve skutečnosti jenom strašákem, kterého blokujícím vkládali do úst jejich odpůrci, aby jim mohli pohodlněji čelit. Postavili si slaměnou figurínu podle vzoru cíle, na který jejich argumenty zdánlivě mířili. Proto se na ně odpovídá tak těžce — nezpůsobují žádnou újmu, ale člověka vytrvale přesvědčeného o tom, že se strefuje do černého, nemožno argumentem vyléčit.

Tvrdíme, že nejenže blokádníci nepřekračovali horizont demokracie, ale naopak se mu přibližovali. A to z důvodu, že svou pasivní rezistencí poukazovali na snahu některých skupin realizovat se uvnitř formální demokracie směrem, který řadu jejích hodnot popírá. Nejde tedy o fetiš přímé akce, ale o sebevědomý pohyb v místě, které je pro demokracii její podmínkou. Toto místo nazveme rozštěpem liberální demokracie. Vstoupením do něho překračujeme horizont liberalismu, nikoli demokracie. Neznamená to však ani odmítnutí liberalismu. Tělo blokádníka sice sedí na zemi, ale svým činem spěchá na pomoc otřásajícímu se systému hodnot: zachraňuje ho před ním samotným.

Tady se nacházíme v klíčovém místě naší argumentace. Akt občanské neposlušnosti, jehož se sedící demonstranti dopustili, bude možná klasifikován jako přestupek. Tvrdit o takovém přestupku, že je popřením demokracie, je však absolutní nesmysl. Míra prohřešku je zanedbatelná ve srovnání s mírou vyjádřeného občanského postoje. Pasivní rezistence je radikálně demokratickým nástrojem, který liberální demokracie umožňuje, a který unese na svých bedrech, aniž by se pod jeho tíhou zhroutila.

Dalo by se říci, že kultivace občanské společnosti směrem k nenásilným radikálně demokratickým činům může samotnou demokracii zachránit před její „pulsující slepou skvrnou“, kterou je nacionalismus. Je-li povolen pochod skupin, jejichž samotná přítomnost ve městě vyvolává strach u konkrétních etnických či náboženských skupin, musí si demokracie zachovat i svoje rozštěpy, tedy místa pro rezistenci. Ačkoli se individuální motivy blokády nesporně lišily, motivem prvotním a společným byla solidarita.

Kultura občanského protestu je právě to, čemu jsme se za posledních pětadvacet let tak nesmírně odcizili. Je to kultura, která počítá s tím, že středobodem politické aktivity je lidská bytost se vším svým spontánním, byť stále hluboce lidským jednáním. Tato kultura proto vítá dokonce i blokování vlastním tělem. Kultura občanského protestu jednoduše odmítá vidět demokracii jako diskuzi v rukavičkách: distribuuje aktérské role rovnocenně po celé společnosti a neštítí se zašpinit autentickým jednáním.

↗

Kultura občanského protestu je právě to, čemu jsme se za posledních pětadvacet let tak nesmírně odcizili. Je to kultura, která počítá s tím, že středobodem politické aktivity je lidská bytost se vším svým spontánním, byť stále hluboce lidským jednáním. Počítá třeba i s blokováním vlastním tělem. Foto Ondřej Mazura, DR

Etika proti právu

Blokáda byla často kritizována za to, že onen vyšší etický princip, jenž zazníval z úst mluvčích iniciativy, není důvodem pro překročení jejího právního rámce. Jinými slovy, že „legitimita protestu se rovná jeho legalitě“. Tím je však smetena ze stolu ideologická realita politiky, a politická praxe se redukuje na pouhou techniku vykonávání moci.

Na místě je otázka. Řekli by odpůrci to samé i Rose Parks, když porušila zákon sedíce na místě, jež bylo v autobuse vyhrazené pouze pro bílé? Řekli by to samé i demonstrantům, kteří v listopadu 1989 překračovali svými činy tehdy platné právo?

Zajisté ne. Odpověď by zněla „tyto činy byly správné, protože tehdejší režim s jeho zákony byl špatný“. A jedním dechem by zřejmě dodali „teď žijeme v uspořádání, které je podstatně lepší, ne-li to nejlepší ze všech možných“. To už je však útěk od práva k morálnímu hodnocení. I odpůrce blokády dokáže postavit vyšší princip nad literu zákona.

Co z toho vyplývá? Všichni společně stojíme nevyhnutelně na tekutém písku, je jen otázkou každého z nás, jestli si to dovolíme připustit. Proto názor, že nějaký čin je „nelegální a proto špatný“, není neutrálním konstatováním: je to hodnocení, a jako takové je vždy založené na nějakém normativním politickém projektu.

Redukovat morální rozměr politické reality na právní rámec je pohodlné. Ve skutečnosti však stojí jednotlivec před problémem, který lidé v pátek na brněnském Kolišti intuitivně vyřešili: Jaké jsou mé zájmy a co jsem ochoten udělat proto, abych je hájil? Rozhodli se neschovávat za iluzorně pevnou zeď legality a vykročili do nejistého terénu občanské neposlušnosti, dopustili se autentické demokratické praxe. Doslova seděli na prázdném místě demokracie.

Ano, demokracie se v první řadě dělá, je plně závislá od toho, že ji budeme každodenně provozovat. Našim štěstím je, že neexistuje žádná velká kniha, žádný jasný návod, který by stačilo důsledně následovat. V bodech rozštěpu se otázka podoby společnosti stává otázkou svědomí.

Demokracie není šachová partie

Dovolíme si teď malé hodnocení. Nemůžeme schvalovat režim, jehož maximou by mělo být krédo „kdo porušuje zákon v míře občanské neposlušnosti, ať pyká“. Bere totiž lidem z rukou jejich kompetentnost, upírá jim právo být svrchovanou autoritou v tom, jak má vypadat jejich společenství.

V takovém režimu se právo rozhodnout o tom, co je můj zájem, zcela deleguje na bezpohlavní státní aparát. A co víc, je to režim, jenž spočívá na omylu, že pouhá existence právního řádu zaručuje nemožnost jeho legitimního překročení. Překročitelnost je přeci bytostným znakem každé normy — pokud by se nedalo vyjít za ni a nad ni, byla by nadbytečná.

Formalisté si představují demokracii jako šachy. Nedochází jim však, že jejich partie se neodehrává na pevném stolku, ale že s šachovnicí stále někdo třese, a sama se nekonečně propadá do tekutého písku. Jejich postoj je součástí širšího trendu, který můžeme nazvat kulturou odbornosti. Jejím projevem je snaha delegovat veškerou demokratickou praxi na skupiny odborníků (ať už specialistů, vědců nebo politiků). Jakkoli má demokracie coby zastupitelská forma vlády i tuto dimenzi, není jedinou ani výlučnou. Prostě se týká pouze některých oblastí. Aktivní projevy resistence jsou jednoduše její další kapacitou, která si může činit stejný nárok demokratické uznání.

O umrlčí pasivitě života pod liberální hegemonií svědčí i fakt, že nemalá část veřejnosti projevuje snadněji starost o práva neonacistů, než aby hledala nenásilnou cestu občanského odporu proti jejich otevřeně xenofobním projevům. Hledat tuto cestu znamená vypravit se do v našich končinách neprobádaného terénu a jednoduše experimentovat. Mluvit o blokádě jako o primitivismu a o občanské neposlušnosti jako o aroganci proto znamená být mimo realitu společenské praxe. Ta se totiž ještě stále odehrává ve veřejném prostoru.

↗

Akt občanské neposlušnosti, jehož se sedící demonstranti dopustili, bude možná klasifikován jako přestupek. Tvrdit o takovém přestupku, že je popřením demokracie, je však absolutní nesmysl. Repro z vysílání ČT

Živorodost veřejného prostoru

Absolutizovat zastupitelskou roli demokracie znamená zároveň podceňovat její největší výdobytek: živorodost veřejného prostoru. Blokáda byla živorodá v tom smyslu, že jejím účelem nebylo žádné ničení, ale (v několika momentech spontánní) manifestace občanské soudržnosti. To vše zcela na ploše onoho „demokratického rozštěpu“. V místě, které koneckonců využívají sami neonacisté; akorát s tím rozdílem, že jejich motivy znamenají v pro demokracii v konečném důsledku zkázu. Motivy blokujících naproti tomu „směřují“ demokratický étos k posílení solidarity a mezilidské angažovanosti.

Blokující člověk se stal na chvíli radikálním demokratem. Pojem „radikální demokracie“ není nový, i v československém kontextu jej používal třeba filozof Karel Kosík. Její tradice podle něj sahá až k osobnostem jako byl Emanuel Arnold, Karel Sabina či Josef Václav Frič. I jejich dílčí historické snahy byly v nejobecnější rovině spojeny s ústřední snahou o faktičtější naplňování formálně deklarovaných principů svobody a demokracie. Proto byl radikální demokrat kritikem předlistopadových poměrů, proto mohl vidět naději na jejich zlepšení ve valících se událostech Pražského jara.

Pojem radikální demokracie nebyl nový, ani když jej použil jeden z hlavních hlasů naší současné politické situace, argentinský myslitel Ernesto Laclau. Radikální demokracie podle něj není překonáním liberální demokracie, ale jejím rozšířením. Podle nás, stejně jako podle Laclaua, nám k takovému rozšiřování pole praktické svobody nabízí současná demokracie prostory. Naše aktivita v mezích liberální demokracie může vést k prohlubování mechanismů, kterých si na demokracii vážíme, a současně k eliminování mechanismů zhoubných. Demokracie, jak jsme chtěli ukázat, totiž stojí oběma nohama na občanské aktivitě.

Občanská aktivita je však dynamický proces. Jediný jistý základ demokracie proto spatřujeme na pohyblivé ploše. Demokracie je neúplná, neukončená, neuzavřená, navždy si chybějící ve svých konstitučních trhlinách. Právě těmito trhlinami se demokracie liší od totalitních zřízení, která moderní společnost zakusila; právě absence demokratických trhlin je tím hlavním, co měli nacismus a stalinismus společné.

A právě v těchto trhlinách můžeme vždy svobodně operovat my, její občané, její těla.