Letošní Klimakemp ve Veltrubech, stejně jako přidružené akce občanské neposlušnosti, skončil. Na shrnutí všech přednášek, workshopů, brigád a akcí proti spalování fosilních paliv či nehorázné emisní výjimce elektrárny Chvaletice by nestačilo ani mnoho tisíc znaků. Sílící klimatické hnutí každopádně potvrdilo, že jeho schopnosti a ambice rostou úměrně tomu, jak se hrozba změn klimatu stává čím dál nepopiratelnější a přítomnější.

Environmentální žal a obavu z toho, že příští generace zestárne v apokalyptické poušti, alespoň na týden překonalo zdravé sebevědomí, autonomní organizace a solidarita. Tím se ale nemůžeme nechat ukolébat. Je zcela zásadní, abychom ze vzestupu hnutí za klimatickou spravedlnost získali odvahu pro kladení obtížných otázek a přijali zdrcující odpovědnost, jež na nás leží tváří v tvář otázce, zda a jak se člověku podaří přežít antropocén.

Kdo nám vzpouru potlačí

Jistě, ani letošní Klimakemp nedosáhl velikosti masových akcí proti spalování fosilních paliv v Německu, kde se do již tradiční občanské neposlušnosti v rámci Ende Gelände zapojují tisíce lidí. Oproti předchozím ročníkům se kolektivu organizátorů ale podařilo rozvinout inkluzivní rozměr tábora, na němž se může setkat profesionální environmentální aktivista, místní občan znepokojený představou metráků rtuti z Chvaletic i anarchistka, jež jaksi z principu podpoří každou autonomní neposlušnou iniciativu usilující o překonání průmyslového kapitalismu.

Na Klimakempu i demonstraci u elektrárny Chvaletice tak byli k vidění místní všech generací, jakož i rodiny s dětmi. Iniciativě opakovaně vyjádřil aktivní podporu i starosta Veltrub Jiří Hůla. I přes odhodlanou atmosféru proběhl kemp, stejně jako následná blokáda vchodu elektrárny, v naprostém poklidu. Hlavní zásluhu na tom měla faktická absence policie.

Oproti loňskému ročníku v Louce u Litvínova, kdy takřka každou cestu z tábora provázely lustrace s evidentně vymyšlenými zákonnými důvody, ve Veltrubech policejní uniforma nebyla k zahlédnutí. To samé platí o akcích u elektrárny, které policie žádným způsobem nenarušila. Výzbroj v podobě kompletního zákona o policii, kterou si autor textu přivezl, tak zůstala k jeho neskonalému překvapení nevyužitá.

Svou roli mohla sehrát hranice krajů — a tedy i policejních kompetencí — mezi územím Klimakempu a elektrárnou, podpora starosty Veltrub či účast poslance Tomáše Vymazala (Piráti) a německého zeleného europoslance Michaela Blosse. Ať tak či tak, absence ozbrojených lidí v uniformách, kteří by vyvolávali hysterii, bezdůvodně obtěžovali aktivisty, svítili na ně v noci reflektorem či si na nich v případě nenásilné neposlušnosti zkoušeli chvaty, vedla k bezpečnému a přátelskému ovzduší.

Pomineme-li přítomnost „tajných“, kteří byli pravděpodobně jedinými lidmi, jež za účast na Klimakempu někdo platil, měli jsme možnost pozorovat, jak funguje dočasná autonomní zóna obývaná stovkami lidí bez kontroly represivními složkami — velmi obstojně.