Hned dvojí překvapení vzbudilo v pondělí rozhodnutí britského oblastního soudu nepřipustit extradici Juliana Assange do USA. Za prvé překvapil samotný verdikt — očekával se spíše opak. Spoluzakladatel a nejznámější představitel wistleblowerské platformy WikiLeaks tedy zůstává zatím v Británii. Za druhé ovšem překvapilo i zdůvodnění verdiktu. Rozhodnutí soudu totiž dle rozsudku neovlivnila ani tak podstata případu, jako spíše důvodná obava, že očekávané zacházení s Assangem v USA ohrozí jeho duševní zdraví — že ho dožene možná až k sebevraždě.

Na první pohled se to může zdát poněkud přitažené za vlasy — může být namítnuto, že podobný protiextradiční argument vznese napříště kde kdo. Při detailnějším zkoumání jde však o logický krok. Americká strana viní Assange z celkem osmnácti porušení zákona, z nichž sedmnáct je de facto špionážní povahy. Proti jeho osobě se přitom vede z nejvyšších míst již řadu let kampaň vykreslující ho jako člověka poškozujícího americké zájmy, loutku Ruska, zloděje informací, sexuálního predátora i hrozbu pro americkou národní bezpečnost současně.

Assangovy WikiLeaks jsou podle Trumpova exředitele CIA a aktuálně ministra zahraničí Mika Pompea „nepřátelskou výzvědnou službou“. A asi každý tuší, co čeká na podobně líčené špiony.

Britský soud musel přihlédnout k tomu, jak se v USA zacházelo s Chelsea Manningovou, nejznámější whistleblowerkou spolupracující s Assangem. A měl k dispozici také podklady Assangovy obhajoby naznačující, že spolupracovníci amerických tajných služeb deptali Assange systematicky už při jeho pobytu na ekvádorské ambasádě v Londýně v letech 2012 až 2019 — mimojiné i soustavným a z části přiznaným monitorováním jeho veškeré činnosti přes soukromou bezpečnostní agenturu, kvůli němuž mluvil Assange v posledku už jen s právníky a jen na dámských toaletách.

Započtou-li se navíc apely od lidskoprávních organizací, lékařské a psychologické posudky, které si nechala obhajoba vypracovat, i známé problémy amerického vězeňství obecně, lze rozhodnutí snadno pochopit.

Pro whistleblowing ve světě, pro perspektivu práce novinářů s tajnými dokumenty, žurnalistiku obecně i Assange samotného by bylo samozřejmě lepší, kdyby britský soud odůvodnil verdikt vlastní podstatou kauzy — třeba argumentem, že těžko očekávat spravedlivé posouzení v zemi, kde je obviněný už dopředu označován nejmocnějšími figurami za nepřítele, a to navzdory všem složitostem případu.

Verdikt též neřeší dvě objektivně sporné klíčové otázky Assangova působení:

1. zda je ve veřejném zájmu zveřejňovat opravdu kompletní znění všech poskytnutých tajných dokumentů, jak to praktikují WikiLeaks, nebo jestli je vhodnější citlivější — selektivnější — přístup,
2. zda je správné zveřejňovat i ty dokumenty s důležitými informacemi pro veřejnost, u nichž je riziko, že byly účelově dodány skupinami, jež chtějící poškodit osoby či státy, kterých se materiály týkají — například lidmi kolem konkrétních politiků či tajnými službami.

Jinak však aktuální soudní rozhodnutí těžko napadat. Představitelé amerického establishmentu dávají od roku 2010 veřejně na srozuměnou, že mají o Assangovi jasno a že neunikne pomstě USA. Jde-li někomu opravdu o spravedlnost, a má-li respektovat západní lidskoprávní standardy, nemůže tyto skutečnosti ignorovat.

Pro Assange zatím nic nekončí. Ve věci možného vydání do USA ho nyní čeká odvolací proces. Stále též zůstává ve vězení, kde si po dubnu 2019 odpykával padesátitýdenní britský trest za porušení podmínek kauce z června 2012 — za svůj proslulý útěk na ekvádorskou ambasádu. Alespoň dílčí úspěch však pro něj pondělní rozhodnutí znamená. Jeho právníci chtějí v kontextu verdiktu podat ve středu další žádost o propuštění. Na boj u odvolacího soudu se tak bude Assange možná připravovat již na svobodě.