Studie penzijních reforem „Od Chile až po Středovýchodní Evropu“, kterou v červenci vydal Úřad vlády, vyvolala v minulých týdnech právem debatu. Připomněla nám, že přemýšlíme tak, jako bychom čelili kolapsu ekonomiky a sociálního státu, i když u nás ani venku nezuří žádná ekonomická krize.

Jako jeden z autorů bych chtěl uvést, že nám nešlo o to, abychom znovu doložili, že náš systém je demograficky udržitelný. Naším cílem bylo ukázat, že snahy zakládat paralelní privátní důchodové pilíře, a oslabovat tak pilíře základní, neřeší problémy, které penzijní systémy měly a mají. Těžkosti důchodových systémů jsou ve skutečnosti velmi různorodé stát od státu. Privatizace však obecně není jejich řešením — to je hlavní a poctivý závěr naší analýzy.

Přesto se veřejně polemizuje s jednou naší tezí ze závěru, že náš současný systém je do budoucna udržitelný i při mírném poklesu počtu pracujících k počtu důchodců. Jakoby demograf z VŠE Tomáš Fiala už před několika lety neukázal, že k roku 2070 se pokles má obrátit a zřejmě i postupně vrátit k situaci z roku 2010. Jako by byla trnem v oku sama myšlenka, že lidé se nemusejí bát o své živobytí ve vyšším věku, když průběžný systém jednoduše umožňuje zvyšovat jejich životní úroveň.

Naše studie skutečně nabourává představu, že kvůli nárůstu počtu penzistů dojde ke krachu důchodového systému. Tato představa se ustálila ve veřejném smýšlení, v myšlení řady novinářů a dokonce i ministra financí Pilného, který nedávno tvrdil, že „(naše) děti nebudou dostávat důchod, z čeho by to proboha bylo?“.