Loňský rok byl pro Českou republiku velice příznivý. Ekonomika rostla, nezaměstnanost se dostala na evropské minimum a levicově orientovaná vláda zvládla dostat výsledek státního rozpočtu tam, kam se nepodařilo dostat vládám za posledních 20 let. Nyní před námi stojí otázka, jakým způsobem se s touto skutečností popasovat.

Všichni si jistě vzpomeneme, jak do nás pravicové vlády roky vtloukaly myšlenku, že je pro stát důležité docílit vyrovnaného státního rozpočtu. Samy se snažily tohoto cíle dosáhnout pomocí škrtů, ale nikdy se jim to nepovedlo. Ba naopak. Dostávaly nás do ještě větších deficitů, než si plánovaly, a to v řádu více než sta miliard.

A tak musela přijít až sociálně demokratická vláda, která ukázala, že přebytky jsou možné. Ne však pomocí asociálních škrtů, jak nám to tu roky předváděly pravicové vlády, ale na základě správné hospodářské politiky státu, založené na investicích spolufinancovaných z evropských strukturálních a investičních fondů. Díky nim mohla vznikat nová pracovní místa, ekonomika se rozhýbala a my se tak můžeme těšit z rozpočtového přebytku.

Jak jsem již v minulosti psal, kdyby ministerstvo financí při odhadu příjmů a výdajů státního rozpočtu lépe modelovalo, mohli jsme mít tuto otázku dávno vyřešenou. Nicméně co jsme nezvládli tehdy, můžeme udělat dnes.

Přebytek existuje. Nebo ne?

Ihned po zveřejnění se rozvířila debata, zda přebytek vůbec existuje. Samozřejmě že existuje, byť klidně jen účetně. Možná, že tyto finance zatím nejsou reálně na účtě, ale vláda si je již v roce 2015 schválila zákonem. V případě, že je bude chtít stát využít, jednoduše emituje nové státní dluhopisy a finance použije například k investicím.

Proč taky ne? V době, kdy se ministerstvo financí veřejně všemi směry chlubí, jak si Česká republika půjčuje za záporný úrok, by bylo chybou toho nevyužít. To nemusí vydržet věčně. Tuto výhodu čerpáme jen díky intervencím České národní banky, kterým vzhledem ke stavu inflace brzy odzvoní.

Ministr financí přišel s variantou, že by stát získané prostředky využil na snížení státního dluhu. To znamená, že by stát na získaných 61 miliard korun přebytku již neemitoval nové dluhopisy, čímž by se snížilo státní zadlužení. Tímto krokem by se legitimizovaly kroky ministerstva, které po celý rok 2016 snižovalo vydávání státních dluhopisů a vystačilo si s prostředky, které mělo k dispozici.

To by bylo pochopitelné v době, kdy by se státní dluh potácel na krizové úrovni a ne v kondici, ve které se nachází dnes. Česká republika je jednou z nejméně zadlužených zemí v Evropě a může se pochlubit jedním z nejzdravějších finančních trhů. Zadlužení České republiky navíc dlouhodobě rapidně klesá. Není tedy příliš důvod příliš škudlit a jednašedesát miliard přebytku nevyužít.

Stáří si nás najde všechny

Jednou z cest, jak přebytek využít, a podle mě v současné situaci tou nejreálnější, je uchovat ušetřené prostředky pro budoucí generace. Tedy neumořit státní dluh, ale přesunout tyto finance na zvláštní důchodový účet.

Takový účet už existuje. Dříve se nazýval zvláštním účtem důchodového pojištění, v roce 2007 se pak transformoval na zvláštní účet pro důchodovou reformu. Dřívější vlády jej hojně využívaly a část peněz, našetřenou na budoucí výplaty důchodů, braly na financování běžných výdajů státu. Některé prostředky se naštěstí před tímto drancováním podařilo uchránit a dnes je zde uloženo alespoň dvacet dva miliard korun. Pokud přidáme dalších jednašedesát, nabízí se nám unikátní šance chyby bývalých vlád napravit.

Osmdesátimiliardový finanční polštář by mohl sloužit v době horších časů. Proto tento účet také vznikl. Využil by se na valorizace důchodů a ke zlepšení životní úrovně současných i budoucích důchodců. Celková případná částka by mohla vystačit k valorizaci důchodů klidně po dobu patnácti až dvaceti let.

Důchodový systém je dlouhodobě udržitelný, jen pokud si ujasníme priority. Namísto nesmyslného umořování již tak nízkého dluhu, který se stejně dlouhodobě snižuje, využijme raději peníze pro budoucí generace. Dluh časem zmizí, ale stáří si nás najde jednou všechny.