Šoková doktrína – o vítězném tažení jedné ideologie

Kniha Naomi Kleinové, která loni vyšla v českém překladu, patří k tomu nejpozoruhodnějšímu, co se objevilo v roce 2010 na českém knižním trhu. Knihu má smysl číst z mnoha důvodů. Mimo jiné i proto, že není dobré zavírat oči před skutečností.

Kniha Naomi Kleinové Šoková doktrína: vzestup kalamitního kapitalismu patří rozhodně k tomu nejpozoruhodnějšímu, co se v roce 2010 objevilo na našem knižním trhu. Kniha sice pojednává o problematice ekonomické, je však psána jako příběh – historický příběh o tom, jak ideologie volného trhu, o kterou už po druhé světové válce neměl nikdo zájem, byla resuscitována do nové podoby několika nadšenci z chicagské školy pod vedením Miltona Friedmana, aby se později jejími doporučeními řídila ekonomická politika zemí prakticky ve všech světadílech. Teoretickou analýzu této ideologie zde ovšem nehledejte, Kleinovou zajímá především politická praxe a její dopady na život lidí.

Ideologie tzv. hochů z Chicaga bývá označována různými pojmy – liberalismus, konzervatismus, neoliberalismus, neokonzervatismus; u nás si ji asi většina čtenářů bude spojovat s pojmem neoliberalismus. Naomi Kleinová pro ni mimoto zavádí vlastní, vcelku přiléhavý pojem korporatismus. Tato ideologie se zaštiťuje ekonomickou vědou, její představitelé z řad ekonomů vždy vystupovali jako nepolitičtí odborníci na ekonomii. V praxi doporučovali tzv. deregulaci státního hospodářství – privatizaci státního majetku, snížení sociálních výdajů, snížení daní, otevření se světovému obchodu. Důsledkem byl vždy nárůst chudoby, nezaměstnanosti a to, že se státní firmy a veřejný majetek staly snadnou kořistí pro nadnárodní kapitál.

Počáteční problém byl, že o recepty chicagské školy dlouho nebyl zájem. V demokratických zemích neměly šanci uspět proti veřejnému mínění. První příležitost dostali odchovanci chicagské školy v roce 1973, kdy se odehrál Pinochetův převrat v Chile. Od počátku byli ve spojení s Pinochetem a připravovali ekonomický program pro Chile. Friedman později tvrdil, že své rady Chile začali chicagští hoši poskytovat až roku 1975, ale to nebyla pravda. I v dalších zemích se zaváděla neoliberální opatření ve spojení s protidemokratickými převraty jako výsledek zákulisních dohod, nebo se využívaly okamžiky krizí (Bolívie, Indonésie, Argentina). Postupně se z toho stala strategie, kterou Milton Friedman v roce 1982 popsal slovy:

„Pouze skutečná nebo očekávaná krize vede ke skutečné změně. Když taková krize nastane, vycházejí následné kroky z dosud nevyužitých idejí. Jsem přesvědčen, že to je náš hlavní úkol: rozvíjet alternativy existující politiky, udržovat je živoucí a dostupné, dokud se politicky nemožné nestane politicky nevyhnutelným.“

Příznivci friedmanovských idejí si nakonec vydobyli takové pozice, např. v Mezinárodním měnovém fondu (MMF), že mohli z pozice odborníků radit transformujícím se ekonomikám (Rusko, Polsko, JAR), nebo využívat hospodářské krize k nátlaku na provedení změn (Jižní Korea, Thajsko, Indonésie). Pokud některé země v důsledku krize žádaly o půjčku MMF, respektive Světovou banku, byly po nich požadovány tvrdé reformy. Tyto reformy mnohdy ani nesouvisely s příčinou krize, o čemž ekonomové z MMF dobře věděli. Spatřovali v tom ovšem příležitost, kterou si nelze nechat uniknout. Paradoxně se tak z MMF iniciovaného J. M. Keynesem za tím účelem, aby pomáhal válkou nebo krizí zdevastovaným zemím, stal nástroj, který dělá z krizí postižené země snadnou kořist nadnárodních korporací. (Rozprodej velkých firem z asijských zemí postižených krizí doslova „za babku“ je toho příkladem.)

Ze všech příběhů obsažených v knize bych si dovolil alespoň jeden stručně převyprávět:

V roce 1993 se ve Washingtonu konala mezinárodní konference, které se účastnila elita světové ekonomie – bývalí ministři financí, ředitelé centrálních bank, světoznámí univerzitní ekonomové atd. Diskuse v kuloárech se zaobírala tématem, jak přimět neochotné politiky dělat opatření, která se voličům nelíbí. Jeden z účastníků zlomyslně poznamenal, že na konferenci jde o „machiavelistickou ekonomii". Pozoruhodnou přednášku zde přednesl světový ekonom John Williamson. Ukazoval v ní, že pouze když země skutečně trpí, přistoupí na přijetí hořké tržní medicíny, a zamýšlel se nad možností vyvolat krizi či pseudokrizi uměle: „Budeme si muset položit otázku, jestli by třeba nemělo smysl přemýšlet o záměrném vyvolání krize, aby byly odstraněny politické překážky bránící reformě.“

Zajímavé je, že měsíc po této konferenci došlo v Kanadě skutečně k pseudokrizi. Zničehonic se rozběhla mohutná mediální kampaň o tom, že Kanada si žije nad poměry, a ačkoliv se nyní zdá život bezproblémový, hrozí, že brzy jí ratingové agentury sníží hodnocení z AAA na mnohem horší známku, což povede k rychlému odlivu kapitálu ze země. Jediným řešením je radikálně omezit výdaje na programy jako jsou pojištění v nezaměstnanosti a zdravotní péče. Vládnoucí liberální strana pod dojmem mohutné kampaně přesně tohle udělala, ač to bylo v rozporu s jejím programem.

O dva roky později zjistila investigativní novinářka Linda McQuaigová, že dojem krize byl vyvolán záměrně ekonomickými odborníky financovanými největšími kanadskými bankami a společnostmi. Svědectví jí poskytl Vincent Truglia, analytik ratingové firmy Moody's sídlící na Wall Street. Šéfové kanadských korporací a kanadští bankéři ho prý tehdy nutili, aby vydával nepříznivé zprávy o stavu kanadských financí, což odmítl, neboť Kanadu považoval za skvělou a stabilní investici. Tento nátlak byl neobvyklý, protože většinou tito lidé lobbují pro dobré hodnocení své země. Vznikl z toho určitý zmatek, neboť firma Moody's dávala Kanadě dobré hodnocení, zatímco kanadské noviny popisovaly situaci země jako katastrofální. Truglia nakonec sáhl k neobvyklému kroku, napsal zvláštní komentář, kde vysvětlil, že kanadské výdaje se nevymykají kontrole a negativní zprávy označil za zkreslené. Truglia vzpomíná, že mu po vyjití tohoto komentáře zavolal jeden Kanaďan z velké finanční instituce: „začal na mě do telefonu řvát, doslova řvát. To se mi ještě nestalo.“

Tolik jeden z pozoruhodných příběhů o prosazování neoliberálních myšlenek v praxi.

Na otázku, proč se změnil MMF z instituce pro pomoc rozvojovým zemím v nástroj ekonomického neokolonialismu, nabízí Kleinová zajímavou odpověď. Sociální ohleduplnost poválečných let byla dána strachem – strachem z revoluce, strachem z války, strachem z komunismu a fašismu. Dnes ovšem kapitalismus nemá žádného mocného nepřítele, a tudíž ani důvod získávat obyvatelstvo různých zemí na svou stranu.

Projevilo se to například v neochotě USA pomoci Jelcinovu Rusku. Světový ekonom Jeffrey Sachs, obdivovatel Marshallova plánu, naordinoval této zemi šokovou terapii. Jelcin ji prosadil proti vůli ruského parlamentu mocenskými prostředky. Sachs ovšem zároveň přislíbil, že sežene pro Rusko finanční pomoc ve formě půjčky. Věřil tomu, protože už dokázal sehnat pomoc pro Polsko. Jenomže Rusku nikdo z Američanů pomoci nechtěl, nedošlo ani k půjčce, ani k odpuštění dluhů. Rozvrat Ruska se zdál americkým politikům výhodnější, proto projevili, řečeno Sachsovými slovy, nečekanou „lenost“.

Kniha, která je svým způsobem šokující a pochmurná, končí nakonec optimisticky. Upozorňuje na to, jak se mnozí lidé a celé státy začínají od neoliberalismu odvracet. Nejsilnější je tento trend v Latinské Americe, jejíž levicové vlády jsou americkými médii líčeny jako populistické a polodiktátorské. Jenomže zkušenost Latinoameričanů s neoliberalismem je činí vůči této ideologii imunními. Řada jihoamerických zemí vystupuje z MMF a ze Světové banky. Argentina, někdejší „vzorový žák“ Washingtonu, odmítla podepsat další smlouvu s MMF. Prezident Néstor Kirchner to komentoval slovy: „Pánové, my jsme suverénní stát. Chceme ten dluh splatit, ale za nic na světě už nepodepíšeme další smlouvu s MMF.“ V roce 2005 tvořily úvěry v Latinské Americe 80 % úvěrového portfolia MMF, o dva roky později už to bylo jedno procento. Kirchner k tomu řekl: „Život jde dál i po MMF a je to dobrý život.“

Jediné, co považuji na knize Naomi Kleinové za problematické, je zařazení kapitoly o mučicích a výslechových technikách vypracovaných pro CIA za pomoci předních lékařů. Paralela mezi šokováním jedince a společnosti, kdy lze šokovanému snadno vnutit cizí vůli, je zřejmá. Jenže tato kapitola může vzbuzovat dojem, že se zde bude konstruovat přímá souvislost mezi těmito praktikami a neoliberalismem. Navíc je tato kapitola hned na začátku, což může odradit čtenáře, kteří jsou ke kritice neoliberalismu obecně skeptičtější.

I přes závěrečný optimismus autorky si člověk musí klást otázku, jaké jsou vyhlídky lidstva vůči neoliberální mocenské mašinérii. Je nějaká šance, že kapitál může být sociálně ohleduplnější, aniž by musela před tím nastat světová válka nebo revoluce? Bezděky se při čtení vnucuje paralela s některými pasážemi v Čapkově Válce s mloky, kdy tváří v tvář mločímu nebezpečí a nabízejícím se opatřením (např. zákaz prodeje zbraní) produkuje politická reprezentace pouze argumenty, proč „to nejde".

Kniha Kleinové vyšla v roce 2007, tedy ještě před krizí. Nereflektuje tedy následný pokles důvěry v neoliberalismus, ale ani sotva uvěřitelnou skutečnost, že ještě před skončením krize bude v tolika zemích vítězit škrtání sociálních výdajů, že globální trhy donutí k restrikci Řecko, Irsko a další země. Člověk by přesto chtěl být optimista, není ovšem dobré budovat optimismus na zavírání očí před skutečností. I z toho důvodu stojí kniha Naomi Kleinové za přečtení.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

Středa, 5.Ledna 2011, 11:29:59

Ale existenci neoliberalismu přece nade vší pochybnost vyvrátil pan Sekanina, takže celá Kleinová je o ničem.

Petrasek Milan - penzista

Na obranu pana Sekaniny prohlašuji, Středa, 5.Ledna 2011, 15:13:38

že zde nastíněná politickoekonomická strategie není novum, a v nedávné historii měla povícero facet odlišného pojmenování. Mao dokázal dokonce zkoncipovat a částečně realizovat stav trvalé revoluce. Nedůvěra k pojmu neoliberalismus může tak prýštit i z přílišné nevýraznosti této strategie.
Obvzláště v srdci podnikatele je obtížné nesympatizovat s 20procetnímu zúročením vysokého zisku a stejně tak se sebemenším nárůstem sociálních výdajů na humání kapitál. Nehledě k tomu, že výše sociálních výdajů jsou převážně nejsilnější a tím rozhodující zbraní v brutálním konkurenčním boji.

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

Středa, 5.Ledna 2011, 17:34:48

Na obranu pana Sekaniny (ale vážně) nutno taky dodat, že neoliberalismu se v poslední době připisuje kdeco a v tomto smyslu je určitým strašákem. Už jsem na to tady i kdysi upozorňoval v reakci na nějaký Peheho článek, že neoliberalismus je sice ideologie, se kterou hluboce nesouhlasím, ale např. rozkrádání veřejných zakázek, na tom není v principu nic neoliberálního, to je v rozporu i s nimi. Jiná věc je, že v určitém kontextu ta ideologie slouží k obhajobě právě takového systému, ale to věc kontextu, ne samotných těch principů (které ovšem vždy budou realizovány v nějakém kontextu).

Stanislav Hošek - Český těšín

NEOLIBERALISMUS Sobota, 5.Února 2011, 12:05:28

V prvé řadě mějme odvahu přiznat, že jde o ideologii zplozenou třídním bojem proti socialismu, absolutní nenávistí ke každému kolektivismu a s komunismem bojující na život a na smrt. I proto především prohlašuje, že fašismus a komunismus jsou poslední velké ideologie dvacátého století, ačkoliv takovou poslední ideologií je on sám, protože ty dvě zmiňované jsou plody století devatenáctého. Za druhé, coby vítěz třídního boje v ideologii prosazuje v praxi zákaz třídního boje, ba dokonce i všech jeho symbolů právním řádem. Za třetí, neolioberalismus je doktrínou globální finanční oligarchie, která má před veřejností zdůvodnit nevyhnutelnost nadvlády oné elity.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.