Minulý týden se naposledy v tomto volebním období sešla vládní komise pro důchodovou reformu. Komise vznikla na základě programového prohlášení vlády Bohuslava Sobotky z února 2014. Ve svém mandátu měla ukončení takzvaného druhého pilíře penzijního systému založeného vládou Petra Nečase. Rovněž měla projednat široce sdílený návrh důchodové reformy tak, aby byla zajištěna důstojnost seniorů a stabilita systému na celá desetiletí.

Předseda prof. Martin Potůček uvedl, že pozornost, kterou veřejná moc věnuje penzijnímu systému, je bohužel stále nedostatečná. Na práci komise se podílela řada odborníků i zástupců sociálních partnerů. Své zastoupení měly v komisi i parlamentní strany. Některé ovšem přestaly do komise postupně docházet s tím, jak se ukázalo, že konsensus na další reformě narazil na politické limity a skupinové zájmy. Dialog mezi různými přístupy byl proto úspěšný jenom částečně.

Dohoda o zrušení systému kapitálového spoření v rámci tzv. druhého pilíře naplněna byla. Byly schváleny i některé úpravy penzijního připojištění (takzvaný třetí pilíř). Řada námětů však nebyla vzata v úvahu. Především se lišily názory na roli takzvaného prvního pilíře, tedy systému státem garantovaných a průběžně financovaných penzí. Levice akcentovala jejich zabezpečovací a solidární, a nikoliv pojistnou funkci, založenou zejména na principu ekvivalence. Pravice akcentovala především potřebu osobní odpovědnosti zajištění na stáří.

↗

Senioři upozorňují, že není zatím dořešen souběh starobních a vdovských důchodů ani seniorské bydlení v rámci zákona o sociálním bydlení. Foto archiv DR

Otázkou je, jak na práci této komise (a jejích předchůdkyň) navázat po volbách. Aby se její práce promítla i do politické praxe, předpokládá to minimální shodu. Mezi témata jistě patří míra důvěry v kapitálové spoření, když globální finanční trhy svou volatilitou ohrožují dlouhodobé výnosy penzijních fondů. Pokud mají být jiné pilíře pouze doplňkem penzijního zabezpečení, musí mít základní pilíř řádné finanční krytí. Nemluvě o nárocích přístupů, které zvažují v rámci státního systému pojištění individuální spořicí účty.

Elementárním předpokladem je udržet maximální zaměstnanost a růst pracovních příjmů i v rámci strukturálních změn, které nás očekávají Aktuálně se na účtu České správy sociálního zabezpečení pohybuje necelých 400 miliard korun ročně (kolem 8,5 procenta HDP). V krizových letech přešel tento účet do červených čísel (v roce 2011 činil deficit 40 miliard korun). Tuto částku musel poskytnout státní rozpočet. Nyní ekonomika roste a deficit tak loni činil jen 16 miliard korun. Tendence k deficitům ovšem ožívá se stárnutím populace a s progresivnějším valorizačním schématem.

V tezauru námětů z činnosti komise zůstává celá řada možných řešení určitých problémů. Týká se to například variant úpravy náhradních dob (studium, péče o dítě a podobně), revize věkové hranice odchodu od důchodu či možnost předčasného důchodu, zejména u náročných povolání (zde by měli přispívat i zaměstnavatelé). Nemalým tématem je řešení nezdravé diferenciace mezi nízkými a vysokými důchody. Tedy přepočet základní výměry u starodůchodců, kteří se s podprůměrnými důchody s léty dostávají pod hranici chudoby. Také rozdíl mezi odvody zaměstnanců a OSVČ je nesnadné téma.

Kapitolou hodnou pozornosti jsou náměty seniorských organizací. Na nedávném III. sjezdu Rady seniorů byl schválen „Střednědobý program pro seniory“, který kromě jiného zahrnuje i 11 doporučení pro práci na penzijním systému, v podstatě nárokového charakteru. Senioři požadují především progresivnější valorizaci svých penzí s větším přihlédnutím k situaci důchodcovských domácností. Navrhují výplatu 13. důchodu a zlepšení náhradového poměru mezi penzí a mzdou (v průměru na 45 procent).

Senioři upozorňují také na nedostatečné řešení souběhu starobních a vdovských důchodů, na řešení seniorského bydlení v rámci zákona o sociálním bydlení a připomínají svůj návrh zákona o seniorech. Mluví o minimálním důchodu na úrovni zhruba 75 procent průměrného důchodu (nyní průměr činí kolem 11,5 tisíce korun a nedosahuje na něj 60 procent seniorů). Důchod, který nedosahuje na hranici chudoby, stejně nakonec vyvolává nároky na sociální systém. S tím se ovšem dostáváme k problému, zda řešit klasickým pojištěním otázky v podstatě sociální solidarity (obdobně zda penzijním systémem řešit i rodinou politiku).

O potřebě reformy penzijního systému mluví mnozí, není ovšem shoda co si pod slovem reforma kdo představuje. Někdo myslí zásadní změnu systému, někdo spíše jeho úpravy za pochodu. V létě byla zveřejněna studie Úřadu vlády, která podporuje názor, že současný systém je s úpravami udržitelný. V každém případě se ve volební kampani před říjnovými volbami nejen seniorům slibuje, ale znovu se objevuje i téma reformy.

Je možné, že po volbách vznikne nová komise pro penzijní systém. Pokračovatelé prací na důchodové reformě mohou čerpat z podkladů končící současné komise. Předpokládá to ovšem nejen dlouhodobou strategickou kooperaci expertů a jednotlivých resortů, ale především věcný přístup politiků. Penzijní systém je něco, co se nebuduje jen podle vkusu jedné vlády a aktuální mocenské garnitury. Je to systém na desetiletí.