Minulý týden se naposledy v tomto volebním období sešla vládní komise pro důchodovou reformu. Komise vznikla na základě programového prohlášení vlády Bohuslava Sobotky z února 2014. Ve svém mandátu měla ukončení takzvaného druhého pilíře penzijního systému založeného vládou Petra Nečase. Rovněž měla projednat široce sdílený návrh důchodové reformy tak, aby byla zajištěna důstojnost seniorů a stabilita systému na celá desetiletí.

Předseda prof. Martin Potůček uvedl, že pozornost, kterou veřejná moc věnuje penzijnímu systému, je bohužel stále nedostatečná. Na práci komise se podílela řada odborníků i zástupců sociálních partnerů. Své zastoupení měly v komisi i parlamentní strany. Některé ovšem přestaly do komise postupně docházet s tím, jak se ukázalo, že konsensus na další reformě narazil na politické limity a skupinové zájmy. Dialog mezi různými přístupy byl proto úspěšný jenom částečně.

Dohoda o zrušení systému kapitálového spoření v rámci tzv. druhého pilíře naplněna byla. Byly schváleny i některé úpravy penzijního připojištění (takzvaný třetí pilíř). Řada námětů však nebyla vzata v úvahu. Především se lišily názory na roli takzvaného prvního pilíře, tedy systému státem garantovaných a průběžně financovaných penzí. Levice akcentovala jejich zabezpečovací a solidární, a nikoliv pojistnou funkci, založenou zejména na principu ekvivalence. Pravice akcentovala především potřebu osobní odpovědnosti zajištění na stáří.

Otázkou je, jak na práci této komise (a jejích předchůdkyň) navázat po volbách. Aby se její práce promítla i do politické praxe, předpokládá to minimální shodu. Mezi témata jistě patří míra důvěry v kapitálové spoření, když globální finanční trhy svou volatilitou ohrožují dlouhodobé výnosy penzijních fondů. Pokud mají být jiné pilíře pouze doplňkem penzijního zabezpečení, musí mít základní pilíř řádné finanční krytí. Nemluvě o nárocích přístupů, které zvažují v rámci státního systému pojištění individuální spořicí účty.

Elementárním předpokladem je udržet maximální zaměstnanost a růst pracovních příjmů i v rámci strukturálních změn, které nás očekávají Aktuálně se na účtu České správy sociálního zabezpečení pohybuje necelých 400 miliard korun ročně (kolem 8,5 procenta HDP). V krizových letech přešel tento účet do červených čísel (v roce 2011 činil deficit 40 miliard korun). Tuto částku musel poskytnout státní rozpočet. Nyní ekonomika roste a deficit tak loni činil jen 16 miliard korun. Tendence k deficitům ovšem ožívá se stárnutím populace a s progresivnějším valorizačním schématem.

V tezauru námětů z činnosti komise zůstává celá řada možných řešení určitých problémů. Týká se to například variant úpravy náhradních dob (studium, péče o dítě a podobně), revize věkové hranice odchodu od důchodu či možnost předčasného důchodu, zejména u náročných povolání (zde by měli přispívat i zaměstnavatelé). Nemalým tématem je řešení nezdravé diferenciace mezi nízkými a vysokými důchody. Tedy přepočet základní výměry u starodůchodců, kteří se s podprůměrnými důchody s léty dostávají pod hranici chudoby. Také rozdíl mezi odvody zaměstnanců a OSVČ je nesnadné téma.

Kapitolou hodnou pozornosti jsou náměty seniorských organizací. Na nedávném III. sjezdu Rady seniorů byl schválen „Střednědobý program pro seniory“, který kromě jiného zahrnuje i 11 doporučení pro práci na penzijním systému, v podstatě nárokového charakteru. Senioři požadují především progresivnější valorizaci svých penzí s větším přihlédnutím k situaci důchodcovských domácností. Navrhují výplatu 13. důchodu a zlepšení náhradového poměru mezi penzí a mzdou (v průměru na 45 procent).

Senioři upozorňují také na nedostatečné řešení souběhu starobních a vdovských důchodů, na řešení seniorského bydlení v rámci zákona o sociálním bydlení a připomínají svůj návrh zákona o seniorech. Mluví o minimálním důchodu na úrovni zhruba 75 procent průměrného důchodu (nyní průměr činí kolem 11,5 tisíce korun a nedosahuje na něj 60 procent seniorů). Důchod, který nedosahuje na hranici chudoby, stejně nakonec vyvolává nároky na sociální systém. S tím se ovšem dostáváme k problému, zda řešit klasickým pojištěním otázky v podstatě sociální solidarity (obdobně zda penzijním systémem řešit i rodinou politiku).

O potřebě reformy penzijního systému mluví mnozí, není ovšem shoda co si pod slovem reforma kdo představuje. Někdo myslí zásadní změnu systému, někdo spíše jeho úpravy za pochodu. V létě byla zveřejněna studie Úřadu vlády, která podporuje názor, že současný systém je s úpravami udržitelný. V každém případě se ve volební kampani před říjnovými volbami nejen seniorům slibuje, ale znovu se objevuje i téma reformy.

Je možné, že po volbách vznikne nová komise pro penzijní systém. Pokračovatelé prací na důchodové reformě mohou čerpat z podkladů končící současné komise. Předpokládá to ovšem nejen dlouhodobou strategickou kooperaci expertů a jednotlivých resortů, ale především věcný přístup politiků. Penzijní systém je něco, co se nebuduje jen podle vkusu jedné vlády a aktuální mocenské garnitury. Je to systém na desetiletí.