Pracující a pečující všech zemí, spojte se!
Darja DočekalováKniha Michaela Hausera Manifest socialistického hnutí staví současnou levici a její zřetelnou krizi do kontextu „doby přechodu“. Darja Dočekalová ve svém komentáři upozorňuje na to, že budoucí levice musí stát především na obratu k péči.
O krizi levice, ať už se pohybujeme na poli českém nebo globálním, bylo napsáno mnoho. Pravicově i levicově zaměření politologové i političtí filozofové od sedmdesátých let minulého století a zřetelněji pak po roce 1989 konstatují úpadek levice a ztrátu jejího skutečného politického vlivu, jehož současná podoba je v rámci liberálních demokracií omezena na politiku reprezentace.
Levice v podobě angažovaného a činného politického subjektu se zdá být za zenitem. Obraz jejího konce je pak přiživován nejen tím, že některá tradiční levicová témata přešla do programů populistických stran (jejichž návrhy ovšem přirozeně nepřesahují neoliberální dogmata), ale v případě České republiky také systematické využívání liberálního antikomunistického diskurzu.
K jakým perspektivám, pokud vůbec nějakým, se tedy může současná levice vztahovat? Podle filozofa Michaela Hausera se nacházíme v „době přechodu“, v níž „staré odchází, ale nové se ještě nemůže zrodit“. Slavné období levice definitivně skončilo společně s pádem železné opony a třicet let poté se levice nachází v roztříštěné podobě různých atomizovaných skupin odporu.
Situace je podle Hausera nemálo podobné té, jakou levice prodělala ve čtyřicátých a padesátých letech devatenáctého století. Máme-li věřit Hauserově marxistické predikci o zákonitosti dějin, je soudobý stav levicových hnutí otevřeným polem, z něhož se může zrodit (a nejspíše zrodí) budoucí socialistické hnutí jako alternativa k vládnoucímu neoliberálnímu řádu. Současná levice se tak, stejně jako před více než dvěma sty lety, nachází ve fázi před sjednocením.
Hauserova nejnovější kniha Manifest socialistického hnutí chce být první vlaštovkou tohoto sjednocení. Manifest nabízí východisko dosud bezútěšného vývoje levice prostřednictvím apelu na solidaritu a spojení nejenom v rámci levicových skupin odporu, ale také a zejména s pracujícími lidmi a novodobým prekariátem.
Feminismus a ekologická krize
Uvedenou Hauserovu knihu jsem bohužel neměl možnost číst (v každém případě díky autorce článku za její recenzi); nicméně pokud tato recenze adekvátně reprodukuje Hauserovy myšlenky, pak je sotva možno se ubránit závěru, že jeho téze jsou daleko spíše samy součástí krize současné levice, nežli cestou k jejímu řešení.
Napřed je ale nutno - aby nedošlo ke zmatkům - vyjasnit jednu věc. Autorka ve svém článku mísí dohromady dvě různá témata, krizi levice na straně jedné, a otázku domácí péče na straně druhé.
Totiž: ne že by tato její spojnice mezi obojím byla zcela zásadně ilegitimní; samozřejmě že všechny otázky kvality života (a případného specifického vykořisťování domácí práce žen) patří do všeobecné agendy levice. Ale v zájmu přehlednosti je nutno rozlišovat, zda hovoříme o dejme tomu morálně-sociálních otázkách, anebo ale o objektivních tendencích sociálně-dějinného vývoje. Pokud je řeč o tom druhém, pak - to se nedá nic dělat - otázka domácí péče není faktorem, s kterým by v současné době bylo možno nějak zásadně "pohnout světem". Tedy - světem kapitalismu.
Z uvedených důvodů zde tedy tuto záležitost ponechám stranou; a budu se věnovat pouze těm faktorům, těm sociálně-ekonomickým dynamismům, které by mohly mít reálný potenciál k zásadní a komplexní systémově změně. (Tedy k zásadní změně současného, kapitalistického ekonomicko-společenského uspořádání.)
Podle toho, jak vyznění nové Hauserovy knihy podává Darja Dočekalová, se Hauser snaží především aktivovat prapůvodní Marxův pojem a faktor "vykořisťování". Podle všeho se Hauser snaží tento - časem už poněkud omšelý - pojem jaksi "zmodernizovat", především tím že ho z (mizející) dělnické třídy přesouvá na novodobý "prekariát", zahrnující víceméně všechny hodnototvorné (ve smyslu produkce nadhodnoty) zaměstnanecké vztahy (tedy práci za mzdu).
Tento krok sám o sobě není nelegitimní; vlastní problém se ale skrývá ještě mnohem hlouběji. Totiž v samotné Marxově konstrukci pojmu "vykořisťování".
Současná - radikální - levice stále ještě s železným přesvědčením setrvává na původní Marxově konstrukci, podle níž je dělník/zaměstnanec jediným a výlučným tvůrcem hodnot; zatímco jeho zaměstnavatel-kapitalista je pouhý parazit, který se na oné tvorbě hodnot nijakým způsobem nepodílí.
Byl to právě tento pohled na věc, který vedl k velkým sociálním/socialistickým revolucím, počínaje bolševickou revolucí v Rusku. Ovšem - velice rychle se ukázalo, jak velmi zjednodušený byl tento náhled; a jak málo je dělník z produkce sám schopen dostát Marxovým představám o totální samosprávě "svobodných sdružení dělníků", kteréžto kolektivy měly samy řídit celospolečenskou produkci.
Ale i když ponecháme pro tuto chvíli stranou tuto dějinnou záležitost nepodařených revolucí, i když zůstaneme jenom na půdě současné (kapitalistické) společnosti, ani tady se nám nezjeví nijak jednoznačný obraz. Podle klasické levicové teorie (na kterou zřejmě navazuje i Hauser) je v objektivním zájmu zaměstnanců volit levicové strany, které přece hájí jeho zájmy, proti jejich vykořisťovatelům.
Nyní jeden zcela objektivní údaj: podle výzkumů voličských preferencí které se provádějí v Německu před volbami, voliči sice připisují větší kompetenci v sociálních otázkách levicovým stranám (jmenovitě sociální demokracii) - ale ohledně schopnosti řídit efektivně ekonomiku mnohem vyšší kompetenci přisuzují stranám pravice! (Tedy koalici CDU/CSU.)
Onen "objektivní zájem" pracujícího člověka tedy může být velice protichůdný, podle toho jaké je jeho zcela konkrétní pracovní postavení. Když je někdo práce neschopný, nezaměstnaný anebo příjemce nízké mzdy - pak je skutečně jeho objektivním zájmem volit levici, neboť od ní může spíše očekávat zlepšení své hmotné situace. Ale - když někdo vykonává kvalifikované zaměstnání, s dobrým platem, a když tím relativně největším rizikem pro něj je, že jeho firma zkrachuje nebo začne propouštět v důsledku nějakých disproporcí v domácí ekonomice - pak je daleko spíše jeho objektivním zájmem volit pravici, která mnohem spíše skýtá záruku kompetentního řízení této ekonomiky! (A tedy obecné prosperity.)
Zkrátka, současná levice by se už konečně jednou měla smířit s holým faktem: UŽ DÁVNO NEPLATÍ AUTOMATISMUS, ŽE CO (VYKOŘISŤOVANÝ) ZAMĚSTNANEC, TO OBJEKTIVNÍ VYZNAVAČ LEVICOVÝCH HODNOT. Takováto spojnice je nejen aktuálně neplatná, ale i zcela objektivně chybná.
Pokud se tedy Hauser snaží současné dezorientované levici dodat nový impuls pokusem znovu recyklovat Marxův postulát "vykořisťování", pak je nutno konstatovat, že se za daných okolností zjevně jedná o snahu předem určenou k neúspěchu.
Vraťme se k samotnému Marxovu pojmu "vykořisťování": naprosto centrální problém spočívá v tom, že Marx tento fenomén sice analyzoval s jedinečnou ostrostí ducha - nicméně (podle svého stálého zvyku) naprosto jednostranně, jenom z jednoho jediného úhlu pohledu.
Ve skutečnosti je celý tento fenomén "vykořisťování" (a tedy i vztah zaměstnance k jeho zaměstnavateli) mnohem a mnohem složitější. Pokud by to snad někoho zajímalo, svého času jsem tento fenomén "vykořisťování" dosti podrobně rozebral zde: https://humanisticke-dialogy.eu/levice/marx-a-dnesek-vi/
V každém případě: pokud vůbec existuje reálná možnost zásadní transformace současného systému kapitalismu, pak to už v žádném případě není možné pouze na základě čistě levicového aktivismu, ať už jakéhokoli druhu. Nýbrž takováto transformace musí být bezpodmínečně k o m p l e x n í, to znamená že musí zahrnovat všechny reálné a relevantní složky (a tedy i všechny názorové a zájmové směry) ve společnosti. Levice sama nikdy takovouto změnu provést nedokáže, pokud nebude schopna vykročit za horizont svých tradičních konceptů a stereotypů.