Děti mít nebudu, nejsou rozpočtově neutrální
Kateřina KňapováAndreji Babišovi se nezamlouvají nadstavbové prorodinné výdaje. Stát by však měl investovat prorodinných opatření už proto, že za pár let nebude mít kdo platit daně a zdravotní a sociální pojištění. To už však Babiše zajímat nebude.
Česká rodinná politika je tak trochu na okraji zájmu. Skoro by se chtělo říct, že je to častěji politika protirodinná, než prorodinná. A z velké části se rozkládá ve sféře slev na daních.
Včera se na vládě objevila jedna z prvních vlaštovek — otcovská poporodní péče. Jedná se o týden, kdy by mohl otec být doma souběžně s matkou, a podobně jako ona by pobíral dávku ve výši 70 procent příjmu.
Na rozdíl od části rodičovského příspěvku vyhrazené jen pro druhého rodiče má poporodní otcovská celkem solidní podporu veřejnosti. Mohlo by se tedy zdát, že cesta k otcovské je otevřená. To by však nesměl být ministrem financí Andrej Babiš…
Na sociálních sítích Babiš vzkázal, že návrh ministerstva práce a sociálních věcí nepodporuje, jelikož není konkrétně vázán na péči o dítě, především jelikož něco stojí.
Ministryně Marksová má prý přijít s něčím „rozpočtově neutrálním“. A pokud je o volno zájem, nechť se pro něj najde prostor v současném systému mateřské a rodičovské.
Na mateřské a rodičovské, respektive při peněžité pomoci v mateřství je už nyní za určitých podmínek možné se v rámci páru vystřídat. Pro pana ministra je to však evidentně nová informace. Takové nastavení ale neřeší základní problém: dávky podpory mateřství a rodičovství jsou vždy jen pro jednoho rodiče.
Kdyby o zakládání rodin uvažovali čeští rodiče tak, jako o podpoře rodin uvažuje Andrej Babiš, možná se dostaneme i pod to 1,4 dítěte na ženu. Děti něco stojí — a tím nemyslím jen výpadek příjmu nebo dopad na další pracovní uplatnění (zejména u matek). Svoje náklady přeci nese i jeho výchova a rozvoj. Tři nebo čtyři lidé mají holt více potřeb než dva nebo jeden.
Mít děti se dnes člověku v České republice jednoduše nevyplatí, řečeno s Babišem — není to rozpočtově neutrální. Vtip je v tom, že stát by do rodin a prorodinných opatření investovat měl (zejména v kontextu viditelné neochoty k otevření větší migraci). Za pár let by se totiž mohlo stát, že nebude mít kdo platit daně a zdravotní a sociální pojištění. A státní rozpočet bude mít větší problém, než několik miliard jdoucích na podporu rodin. Jenže to už Andreje Babiše zajímat nebude.
Jako svobodný a bezdětný pětačtyřicátník k tomu mám nejvíc co mluvit, protože nic víc než má slova tu po mně nezbude.
Jak se s postupem automatizace stává proletariát nadbytečným, ztrácí smysl podporovat jeho reprodukci. Oligarchové si v duchu osvědčených feudálních tradic zajišťují dědice pro svá impéria, někteří fanatici vedou válku kolébek, a pak už má děti jen pár bláznů, kteří mají děti rádi; hlupáků, kterým se fakani přihodili nedopatřením, ubývá s pokrokem medicíny a sexuální osvěty.
Nedostatek daňových poplatníků je pro státy problém, ale zvýšit porodnost ten problém nevyřeší. V době, kdy vládnoucí třída daně neplatí a třídám ovládaným klesají příjmy, se výběr daní stává nemožným. Některé funkce státu, především silové, disciplinaci nižších tříd, lze privatizovat, jiné, zejména sociální systém, jsou odsouzeny k zániku. Při likvidaci systému sociální podpory je samozřejmě pro vládnoucí třídu výhodné, když lidí, kterým na tom systému záleží, bude co nejméně.
Pravděpodobně lze bez rizika, že by se proletariát začal množit, i zlikvidovat penzijní systém. V době nezaměstnanosti a prekérní práce nemůžu počítat s tím, že by se o mě ve stáří moje děti postaraly, co se o mě může ve stáří postarat, jsou moje peníze, můj kapitál — musím tedy napřít všechny síly do boje o úspěch na trhu a neplýtvat jimi na péči o děti.
Je pravda, že bez námezdní práce zmizí zdroj nadhodnoty a akumulace kapitálu. Zhroucení států, ve kterých nikdo nebude platit daně, pak zbaví nadnárodní korporace současných zdrojů dobývání renty a spekulanty připraví o ochranu investic a náhrady ztrát. To povede k zániku kapitalismu, jak v současné podobě, tak obecně. Sebedestruktivní povahu kapitalismu ovšem popsal už Karel Marx, zánik kapitalismu byl nevyhnutelný od jeho vzniku.
Otázka byla a je, kdy přesně kapitalismus zanikne a co přijde po něm. Jakož i kdo se toho dožije.
Pro vládnoucí třídu bude nejlepší, když všechny nižší třídy před zánikem kapitalismu vymřou. Chudoba bude odstraněna vymřením chudých, beztřídní společnost nastolena vymřením všech tříd kromě jediné. Otroctví, ve všech svých formách zjevných i skrytých, včetně námezdní, zanikne díky nepotřebnosti otrocké práce — ne osvobozením otroků, ale jejich vymřením.
Hlavním revolučním úkolem proletariátu je dožít se konce kapitalismu.
moc Vám děkuji za komentář. Vystihl jste to, jako snad úplně vždycky, zcela přesně a v celé šíři.
Kapitalismus musí skončit a skončí z toho jediného důvodu, který je zároveň jeho nejsilnější zakládající myšlenkou: Sobectví.
Nejzazším cílem kapitalismu je, aby jeden člověk vlastnil úplně všechno. Uskutečnit to nelze, jako nelze uskutečnit perpetum mobile, ale přiblížit se k tomu dá. A sice za cenu destrukce a ničení všeho, co proti ideji sobectví stojí, tedy vposledku za cenu zmaru všeho živoucího. Neboť sám princip života stojí v opozici k sobectví a tedy ke kapitalismu. Předpokládá totiž sdílení s životem druhých. Sám život je darem. (Kapitalismus princip daru nezná.)
Co přijde potom? Po nezadržitelném konci kapitalismu? Asi možná to, na čem budeme pracovat už dnes.
Ideou, která stojí důsledně na straně života, která stojí na lásce k druhému člověku, která dobro druhého staví nad dobro vlastní, je křesťanství. Na něm pracujme a nebudeme mít obavy o budoucnost.
Váš Jiří Vyleťal
Možná by stálo za to nejdříve vyřešit problém dětí, které nemají na školní obědy, dotáhnout konečně zálohované výživné, zajistit funkční kooperaci OSPADů se školami atd., než zase předložit další předem neprojednaný návrh.
Ženě po porodu to ulehčí situaci.
" Za pár let by se totiž mohlo stát, že nebude mít kdo platit daně a zdravotní a sociální pojištění."