V sobotu 16. a v neděli 17. dubna se konalo v Brně a v Čelákovicích Mistrovství České republiky mužů v kulturistice (klasické kulturistice a physique) mužů a žen a párů. To má ještě i další disciplíny, zejména ženské jako bikini fitness, bodyfitness, physique žen a tak dále. Souběhem okolností, které bych nikdy nečekal, jsem se tohoto mistrovství účastnil i já, naštěstí jako divák... Ale i tak to byl nečekaný vhled do světa, o němž pouze vím, že existuje a že mě vůbec nezajímá.

Nedělní klání se konalo v úplně našvihlém kulturním domě v Čelákovicích, závodníků a závodnic bylo několik desítek a téměř každý měl v obecenstvu svou klaku. Mnozí polonazí svalovci a svalovkyně ani nesoutěžili, ale hnědě namazaní se producírovali sálem, takže člověk si musel dávat veliký pozor, aby o ně nezavadil, já raději ani pohledem.

O vyšinutém dnu svědčí i to, že jsem kvůli obsazenému parkovišti a zcela zaplněným přilehlým ulicím zaparkoval podobně jako mnozí svalovci na trávníku, což bych jinak nikdy neudělal, ale spěchal jsem. Všude plno lidí a já měl otcovskou starost. Ta mě zatlačila až do zákulisí, do přísálí, kde polonahých, ba úplně nahých byla asi polovina přítomných lidských těl. Strašné vedro, košile se na mně lepila, zvláštní odér tělesný a chemický z různých šminek měl mdlobné účinky.

Zjizvená dokonalost

Na první vystoupení toho dne se připravovala kategorie žen bikini fitness do 164 centimetrů čítající asi jedenáct či dvanáct cvičenkyň. Jejich asistenti jim hnědě došmudlávaly zadečky, aby vypadaly pěkně jako cikánky. Svršky naházené na několika decimetrech čtverečních podlahy, kterou si mohly zabrat. Chaos jako na orientálním tržišti, neodvažoval jsem se žádné cvičenkyni pohlédnout ani do očí v obavách, aby mně ji někdo třeba nenabízel ke koupi, tak nešťastně tam stály, nahé, jako by osudu odevzdány.

Bikini fines je nejsnadnější ženská kategorie, hodnotí se — určitě to nevím — souměrnost tělesných proporcí vzhledem ke svalovině, zaslechl jsem výraz „osvalení“. Tedy měly by to být hezké holky, leč… o tom později. Já prodíral se dále mezi těmi osůbkami poněkud golemovitě, a jak jsem je nechtě břichem odrážel, musel jsem je zase zachytávat, aby se nekácely.

Hledal jsem „svou“ kategorii bodyfitnes. Ta má poněkud jiná kriteria, tělo je více založeno na svalech, na fyzické zdatnosti, podkožní tuk je zcela vyloučen, hodnotí se harmonie práce svalů vzhledem ke skeletu a ladnosti pohybu, nebo co. V této disciplíně člověk — žena — ještě není věšákem na svaly, které se pak předvádějí jeden po druhém samostatně jako pěstitelský plod, který si kulturista vyšlechtil na své kostře.

Vystoupení všech kategorií ale působí jako trochu nudná cirkusová drezúra, kdy hlavní rozhodčí práská povely a všichni předvádějí předepsanou figuru, zaměřenou na hru svalů. Působí to ale poněkud nepřirozeně, nikdo si neposkočí, neudělá kotoul, roznožku nebo přemet, toliko vojenská poslušnost včetně přikázaného úsměvu.

U nás často bývával cirkus, ale pouze jednou měli číslo s cvičenými kočkami. Na povel si všechny jako kulový blesk měly skokem vyměnit místa. Jejich krotitel jim to dlouho vysvětloval, dožadoval se jejich pozornosti, potom konečně zavelel, práskl bičem, ale kočky nic, dál na něj ospale mžouraly nebo se olizovaly.

Znovu to zkoušel a pak ještě jednou. Asi napočtvrté dosáhl jen toho, že nudnou drezúrou uondané kočky si na sedátku lehly, hlavu pěkně na přední tlapky. Publikum je odměnilo bouřlivým potleskem jako komické číslo. Nikdo nevěděl, zda jsou tak chytré, nebo blbé, možná ani krotitel.

Nejvíce cirkusově působily právě bikini fitness, kde všechny kočky mají na prsou malé různobarevné, blyštivé podprsenky, jako by složené z barevných plíšků či zrcátek. Přál jsem si, aby alespoň jedna na povel „vpravo bok“ udělal něco přirozenějšího, skok, úskok, úkrok, nebo si jenom sedla.

Nakonec nejpřirozeněji působil výstup městské policie, která si zapsala všechny automobily stojící na trávníku a vyzvala nás, abychom přestali být burany a opustili městský, pěkně pěstěný trávník posetý sedmikráskami. No zvedla se nás v sále pěkná horda, honem přeparkovat. A když jsem se vrátil, právě skončila své vystoupení kategorie žen bodyfitness výšky nad 197 centimetrů nebo kolik, kvůli níž jsem v rámci svých otcovských vztahů na mistrovství v kulturistice do Čelákovic jel.

Dral jsem se do zákulisí, abych na pravém místě a v pravou chvíli nadšeně sdělil, že byla stejně nejlepší, i když nevyhrála. A kriticky jsem uznal, že z těch, co jsem viděl, je nejkrásnější, protože nikde nemá žádnou jizvu…

Protože teď už jsem se nestyděl a klidně se díval na ty bikini fitness, které se zrovna převlékaly, a dobře si všiml, že většina z nich, drtivá většina z nich má zjizvený hrudník i vícero ranami, jak jim pod napjatou kůži bez stopy tuku nějaký Mengele voperoval implantáty tvaru jako by ze šufánku vyklopené bábovičky, podivně trčící v místech, kde původně měly ňadra, každá svá, osobitá.

Jak jsou holky v kategorii stejně vysoké, dal jim tam všem stejné odlitky řka, že jsou ideální, spoléhaje na to, že každá se vidí jenom z nadhledu a nedojde jí (naštěstí), co ji ta unifikace těla stála. Co jim to kdo udělal a proč, ta cizorodá nesmyslnost, hnusná hmota jim tělo poškodila nejen vně, ale jistě i uvnitř. Být na jejich místě, zbavil bych se toho co nejdříve a raději byl i bez prsou, než takto. Žaloval bych někoho, kdo za to může, protože ony jsou v tom jistě nevinně.

Pryč z tohoto domu, dcerunko, kde lidské tělo je těžkým byznysem a mladý hloupý člověk může upadnout do otroctví, aniž by věděl, kdo je ten otrokář.

Tedy šel jsem do hospody na pivo a pak si trochu prošel Čelákovice, jež jsou docela hezké, ale kam by mě jinak nic netáhlo nebýt tohoto souběhu okolností. Protéká jimi romantický mlýnský náhon, který není umělý, ale je původním, osobitým ramenem Labe. Musíme se sem někdy vypravit na kole labskou cyklostezkou.