Ráda bych předestřela, že finalistkám České Miss nezávidím ani jejich mladistvý půvab, ani slibnou kariéru v modelingu. Se svým profesním i osobním životem jsem spokojená, mimo to jsem někdy v letech 1994 až 1996 získala několik titulů vicemiss v táborových a školních soutěžích a tyto úspěchy v oboru mi po zbytek života plně dostačují.

Možná se zdá zbytečné vyrukovat hned zkraje obhajobou vlastní nezaujatosti. Jenže na rozdíl od témat jako imigrace nebo inkluzivní vzdělávání je ženská krása problematikou, k níž se evidentně nemůže vyjadřovat jen tak někdo. Jakákoliv kritika — především od ženy, která překročila třicítku a nesplňuje klasické představy o atraktivitě, jaké platí pro podobné soutěže — bývá šmahem smetena ze stolu jakožto výplod závisti a zapšklosti.

V žádném případě nechci tvrdit, že soutěže krásy nemají ve společnosti své místo. Žijeme ve světě, kde si své publikum našly souboje v plivání třešňových pecek, kutálení bochníků sýra nebo klání o nejavantgardnější knír. Nevidím důvod, proč lidem nedopřát i soupeření o to, které spoře zahalené ženské tělo vypadá lépe při nepřirozené chůzi za podivného hudebního doprovodu. Pokud se soutěžící účastní dobrovolně a přináší jim to radost, proč ne.

Promenáda v plavkách před archou Noemovou

Jako tolerantní a přející osoba (protože takové feministky a feministi obvykle chtějí být) nevidím problém v tom, že se soutěže krásy konají, ale v tom, jak je překrucován a nadhodnocován jejich význam.

Emancipačním hnutím se často předhazuje spoluvina za údajně přehnanou politickou korektnost, která prý brání nazývat věci pravými jmény. Jsou to přitom právě soutěže typu miss, u nichž odmítáme na rovinu připustit, o co v nich jde — totiž o pohled na odhalené maso.

Jakkoliv se je kdo snaží vydávat za kulturní akce s charitativním přesahem, primárně jde stále o komerční akci, jejímž středobodem je ženské tělo pojaté jako přitažlivý objekt. A to i přesto, že se organizátoři snaží tento fakt upozadit všemožnými volnými disciplínami, kvazivědomostními kvízy nebo právě opakovaným připomínám dobročinného přesahu.

↗

Na Českou Miss 2016 bylo z rozpočtu městské části Praha 3 uvolněno sto tisíc korun. Soutěž také získala záštitu zástupce starostky Alexandera Bellu. Repro DR

Výstižně to shrnuli moderátoři sobotního finále České Miss, když nás mimo jiné informovali o tom, že jedna z finalistek sice hovoří dvěma světovými jazyky a ovládá různé dovednosti včetně akrobatických kousků, ale nic z toho neuvidíme — všechno podstatné nám má ukázat výhradně promenáda v plavkách.

K soutěžím miss pojatým jako ryze komerční a zábavná aktivita můžeme mít mnohé ideové výhrady. Zřejmě by však nevyvolávaly o nic prudší kritické reakce než ostatní každodenní projevy objektifikace žen. Nepřijatelné se pro mě stávají až ve chvíli, kdy proniknou na akademickou půdu (připomeňme si dění kolem Miss Univerzity Karlovy), případně financovány z veřejného rozpočtu.

Na Českou Miss 2016 bylo z rozpočtu městské části Praha 3 uvolněno sto tisíc korun. Soutěž také získala záštitu zástupce starostky Alexandera Bellu. Podle odboru kultury jde o „jednu z největších společensko-kulturních akcí v České republice“ a spoluúčast má přispět k propagaci městské části.

Není příliš obvyklé, že městská část dotuje celostátní událost komerčního rázu. Ještě zajímavější se zdá fakt, že zmíněný Bellu je jednatelem společnosti, která figuruje mezi sponzory soutěže. A vůbec nejzajímavější je výsledek onoho zviditelnění Prahy 3 a propagace její kulturní hodnoty: v medailonku jedné z finalistek se skutečně mihnou některé žižkovské dominanty, zachycuje například kostel Nejsvětějšího srdce Páně s komentářem „jeho podoba s Noemovou archou potěší milovníky zvířat“. Slečna také vypráví, že sice vlastně bydlí na Praze 2, ale na Prahu 3 chodí s oblibou venčit pejska.

Upřímně si přiznejme, že naprostá většina diváků se během krátkého medailonku soustředí spíš na onu dívku než na kulisy kolem ní. Jestli se ale pletu a toto dílo by skutečně mělo nějak přispět k propagování mé domovské čtvrti, obávám se, že za sto tisíc věnovaných z rozpočtu by se dalo předvést něco lepšího než zběžná a nepříliš informativní zmínka o jedné z nejpozoruhodnějších staveb místní památkové zóny a pozvánka pro pejskaře.

A dalo by se to provést lépe než v podobě výplně zapadlé mezi vlnícími se boky, lechtivými vtípky a pozlátkem komerční televizní show…