A co na to říká manžel?
Kateřina KňapováCo je horší — genderové kvóty na kandidátních listinách nebo vnímání političek jako exotického úkazu, který je v lepším případě krásnou ozdobou?
Na víkendovém sjezdu zavedla sociální demokracie genderové kvóty na kandidátní listiny, za což se na ni okamžitě snesla kritika, a to i z vlastních řad. Kvóty prý ženy uráží, protože ty sebevědomé a schopné se na vysoké posty přece dostanou samy, ale s nastavenými kvótami je budou ostatní vnímat jen jako „povinné“.
Také se prý může stát, že schopné muže zastoupí neschopné ženy, protože to tak nařizuje kvóta. Dokonce hrozí i to, že na kandidátky se dostanou ženy, které vlastně vůbec kandidovat nechtějí, protože to nařizuje kvóta.
Ponechám stranou, že veškerá kritika tohoto typu tak nějak implicitně počítá s rovnými šancemi mužů a žen v politice, nebo dokonce s tím, že schopných žen je v ní vlastně docela málo. Ponechám stranou i to, že s určitým typem kvóty se pracuje ve volbách už dnes — operujeme s reprezentací podle jednotlivých geografických celků a nikomu to zvláštní nepřipadá. Zaujala mě obhajoba důstojnosti žen, zde ztělesněná odmítnutím kvót, v prostředí, které je tu více tu méně explicitně sexistické.
Manžel, rodina, image
Positivní diskriminaci mužů často prosazují i ženy, Na pracovišti s převahou žen (například psychologickém) říkají, když se přijímá někdo nový: chtělo by to nějakého mužského. Jednou jsem na jednom z mých bývalých pracovišť octl v situaci, kdy jsem jako jediný muž jediný prosazoval, že bychom měli přijmout nejkvalifikovanějšího uchazeče/uchazečku bez ohledu na gender.
Samozřejmě, že je potřeba věnovat soustavné úsilí o zavírání genderových nůžek, ale samotné široce zaměřené pobídky vyřeší něco a vždycky budou mít tendenci pervertovat proti svému původnímu účelu. Kvóty v politické straně bez funkční ženské organizace (jak se vůbec jmenovala, Svaz sociálně demokratických žen?) a bez systematické nabídky rozvoje dovedností pro ženy (mediální tréningy apod.) mohou v dnes patriarchální straně opravdu zdegenerovat do systému, kdy se každému jednomu z příslušné mužské skupiny ovládající tu kterou lokální organizaci, přidává další, poslušný ženský hlas (protože jiná žena se přes tu skupinu neprosadí). Hlasoval bych na sjezdu pro kvóty, ale s obavami z příliš polovičatého vítězství.
Mediální tréninky by mohla strana sponzorovat (například Fórum 50 % je pořádá, ale stojí to pár tisíc korun na osobu), případně by mohla zaměstnávat vlastní odborný štáb na tuto problematiku. Osobně uvažuji o tom, že bych si udělala magistra z fonetiky a pak pro stranu pracovala jako odbornice na mluvený projev, pokud by byl tedy zájem.
Kateřině Kňapové
Dík za připomenutí, moje ostuda, že jsem na OK zapomněl, ale on je to opravdu hodně "u", tedy z pohledu současných stranických struktur.
V roce 2003 vytvořila Strana zelených nové stanovy, v nichž se objevilo i džendrové pravidlo při volbách do stranických (ovšem neplacených) funkcí. Takzvané zipové pravidlo, podle něhož se kandidáti a kandidátky na kandidátní listině stále střídají, neprošlo, i když některé základní i krajské organizace ho z pilnosti používaly. Já osobně jsem zipové pravidlo podporoval. Sjezd Strany zelených tehdy schválil jen to, že „ve volených orgánech má být v každé završené trojici členů nejméně jeden člen opačného pohlaví“ než dva zbývající. To platí ve Straně zelených dodnes. Ale i to je zřejmě pro dnešní ČSSD teprve hudba budoucnosti, „bafuňáři“, dříve kmotrové, kteří krajské organizace stále ovládají, budou cpát ženy – v počtu 40 procent – na konec kandidátní listiny. Jistě i proto, aby případným zařazením dopředu ženy neurážely, což jim některé kandidující soc. dem. ženy rády potvrdí.
Když se v roce 2004 volila na krajské konferenci Strany telených podle nových stanov tříčlenná krajská revizní komise, nezkušené pracovní předsednictvo konference dopustilo, že do ní byly zvoleny tři ženy. Jako člen SZ a nečlen tamní krajské organizace jsem proti tomu vznesl námitku, že se tím porušila zásada daná stanovami. Moji námitku neuznala pak ani Ústřední revizní komise. Strana se tak propadala do bezpráví a svévole. To byla taková neúcta k pravidlům a taková hanba, že jsem toto porušení stanov zařadil mezi tuším 47 důvodů, kvůli nimž jsem později (v roce 2007), za předsedování Martina Bursíka, ze Strany zelených vystoupil.
V roce 2006 se v ČSSD přihodila taková zvláštní věc. Petra Buzková, která už byla rozhodnutá, že ten rok končí se svoji politickou kariérou , ale chtěla o tom mluvit až po volbách, dostala od Paroubka za úkol přehlédnout ve volebním programu ženskou část. Hodně špatnou. A tak nahodile vznikl alternativní text, který by Petra asi nepředložila, kdyby chtěla dál hrát politické hry. Byl v něm upravený francouzský model -- bez zipování kandidátů v první třetině kandidátky do Poslanecké sněmovny by nevznikal nárok na finance za získané hlasy; bylo v něm hodně místa věnováno přizpůsobení veřejného prostoru a institucí pro potřeby matek s dětmi; povinná tříletá konzervace kapacit předškolního vzdělávání (stačí k tomu, aby při každém pozitivním demografickém výkyvu nebyl ten slavný obecný nedostatek míst ve školce); byla tam vazba poměru odměňování mužů a žen ve firmě na přístup k veřejným zakázkám (to ovšem tehdy přidal tým autorů, aby bylo v prvním kole z čeho ústoupit :-) A k naprostému překvapení zúčastněných, ono se o tom textu v nejvyšším patře té "bafuňářské" patriarchální strany dost dlouho seriózně diskutovalo. Právě v tomhle bych i dnes věřil sociální demokracii víc než SZ (či jak se dnes jmenuje).
Vzpomeňme na otazníky kolem referenda, kdy se řešilo, jak dopadne hlasování - navzdory všem černým prognózám vše prošlo.