Na víkendovém sjezdu zavedla sociální demokracie genderové kvóty na kandidátní listiny, za což se na ni okamžitě snesla kritika, a to i z vlastních řad. Kvóty prý ženy uráží, protože ty sebevědomé a schopné se na vysoké posty přece dostanou samy, ale s nastavenými kvótami je budou ostatní vnímat jen jako „povinné“.

Také se prý může stát, že schopné muže zastoupí neschopné ženy, protože to tak nařizuje kvóta. Dokonce hrozí i to, že na kandidátky se dostanou ženy, které vlastně vůbec kandidovat nechtějí, protože to nařizuje kvóta.

Ponechám stranou, že veškerá kritika tohoto typu tak nějak implicitně počítá s rovnými šancemi mužů a žen v politice, nebo dokonce s tím, že schopných žen je v ní vlastně docela málo. Ponechám stranou i to, že s určitým typem kvóty se pracuje ve volbách už dnes — operujeme s reprezentací podle jednotlivých geografických celků a nikomu to zvláštní nepřipadá. Zaujala mě obhajoba důstojnosti žen, zde ztělesněná odmítnutím kvót, v prostředí, které je tu více tu méně explicitně sexistické.

Manžel, rodina, image

Snad v každém delším rozhovoru s političkami, ať už novými nebo těmi, které se v tom prostředí pohybují už delší dobu, se objeví otázka: „A jak zvládáte rodinu?“ nebo její variace, pokud politička nějaké děti má. Politička se obvykle usměje a ujistí redaktora či redaktorku, že na jedničku, že má sice málo času, ale rodina a manžel/přítel jsou jí velkou oporou a bez nich by to jistě nezvládla.

Povinný odkaz na podporu manžela nebo přítele už také tak nějak patří k folklóru těchto rozhovorů. V případě mužských kolegů se s takovou otázkou vlastně nesetkáváme skoro vůbec, u některých z nich vlastně ani netušíme, jestli nějakou rodinu mají, případně se o ní dozvíme až v momentě, kdy se daný politik rozvádí, ve společenské rubrice Blesku.

↗

Na víkendovém sjezdu zavedla sociální demokracie genderové kvóty na kandidátní listiny. Foto Ondřej Mazura, DR 

Dalším aspektem, který se u žen v politice, ale vlastně u vysokých postů obecně, řeší, je vzhled. Po každých sněmovních volbách v poslední době se někde objeví anketa Miss Sněmovna, atraktivní političky jsou často označovány jako „sexy blondýny“ (naposled Lenka Teska Arnoštová) nebo „sexy političky“ obecně (jistě si vzpomínáte na „sexy“ kalendář Věcí Veřejných).

K otázce vzhledu patří také podrobný rozbor oblékání vysoce postavených žen — v poslední době se kritika snesla například na ministryni pro místní rozvoj Karlu Šlechtovou nebo první dámu Ivanu Zemanovou.

V této souvislosti jsem si vzpomněla na video, ve kterém hollywoodské herečky reagují na permanentní proud otázek na vzhled nebo diety, zatímco jejich mužští kolegové dostávají otázky týkající se existenciálních dilemat postav, které hrají. Ani v České republice se oblékání a vůbec image politiků nevěnuje zdaleka tolik pozornosti, a to opravdu nemůžeme říct, že by nebylo co komentovat, protože se všichni do jednoho oblékají dobře.

Konec dvojího standardu

Jistě lze namítnout, že političky samy často o svůj vzhled dbají, protože je to baví. A na tom není nic špatného, jen je třeba rozlišovat skutečnost, že se jedná o jejich soukromou záležitost a tím, že ji zdůrazníme, ji vlastně řadíme co do důležitosti vedle nebo dokonce někdy i nad to, co političky říkají nebo dělají.

Pokud už se vzhled političek stane veřejnou věcí, pak musíme stejná měřítka aplikovat i na jejich kolegy. Koneckonců například v některých zemích jižní Evropy nebo Latinské Ameriky se na vzhled volených reprezentantů a reprezentantek klade větší důraz zcela běžně.

Je rovněž zajímavé, že na obranu ženské důstojnosti proti kvótám se mnohdy do prvních řad derou ti představitelé veřejného života, kteří jsou jinak těmi nejhoršími machisty — například prezident Zeman. I když se nejedná o tak extrémní případy, jen velmi málokdy jsem slyšela z úst těch, co kritizují kvóty kvůli jejich nedůstojnosti, jiné a lepší návrhy na zlepšení nejen reprezentace žen, ale i jejich životních podmínek, potírání genderově podmíněné chudoby nebo třeba řešení problému sexuálního násilí.

Kvóty představují vědomí, že přirozeným vývojem se k vyrovnanějšímu zastoupení žen v politice dostaneme jen pomalu, pokud vůbec. Samozřejmě nejsou všespásné, a pokud nebudou doplněny o další kroky, jako je transparentnost kritérií pro některé vysoké posty, podpora pro političky ve slaďování rodičovství a politiky (což platí samozřejmě i pro muže) nebo třeba mentoring a síťování političek, které by měly spolupracovat, i když jsou někdy třeba tlačeny do jakési virtuální „ženské války“ o posty.

Klíčové je také důslednější prosazování agendy rovných příležitostí (a to nemyslím jen pro politiku a vysoké posty, ale právě i pro chudé ženy nebo ženy na okraji společnosti), bez kterého se uplatnění kvót stane jen prázdným gestem.