Není to tak dávno, co jsem navštívila panelovou diskuzi Ženy a muži v rovnováze, které se zúčastnili zástupci z Fóra 50 %, Severské obchodní komory, dánského velvyslanectví a Svazu měst a obcí České republiky. Po vystoupení panelistů následovaly dotazy z publika, během nichž se přihlásil nějaký pán, který začal: „To je sice hezké, že tu budeme mít kvóty, ale kdo bude vychovávat ty děti a kdo se o ně postará, když budou ženy chodit na schůze...“

Pro mnoho lidí, kteří se rovnými příležitostmi zabývají, je jednoduché tento argument vyvrátit, nicméně, alespoň z mého pohledu, má tento argument bohužel kořeny v argumentaci některých zastánců rovných šancí.

Poslední dobou, kdy se diskutuje rovné zastoupení žen a mužů na politických pozicích, se hledají argumenty, proč je vyrovnané zastoupení dobré. K mé nevoli se argumentuje i tím, že ženy přinesou témata jako slaďování rodinného a profesního života, případně nějak rozřeší problémy s tím spojené.

Ne že bych si myslela, že tohle téma se řešit nemůže, dokonce si nemyslím, že není důležité. Na druhou stranu, jestliže se budeme neustále tvářit, že péče o děti nerozlučně patří (výlučně) ženám, bude nám neustále předhazováno, že jestliže tomu tak je, bylo by pro ženy lepší sedět doma než vstupovat do politiky.

Jako by péči o dítě nemohl zajistit i muž, což je pro některé stejnopohlavní páry dnes již nevyhnutelné, a zanedlouho snad budou takové rodiny uznávány i oficiálně. Na řešení péče o děti a politiky zaměstnanosti mohou participovat i bezdětní, ale není to jejich povinnost.

↗

Vlasta Parkanová a Karolína Peake se kvůli svému pohlaví musely potýkat s veřejně deklarovanými předsudky, zatímco u Michaely Marksové ani Ludmily Müllerové se nikdo nepozastavoval nad tím, že jsou ministryně. Foto Mikuláš Křepelka, Mediafax

Z médií jsem získala pocit, že v politice se počítá akorát s jakýmsi prototypem ženy. Taková žena obvykle pracuje, má malé děti, (jednoho) partnera či spíše manžela opačného pohlaví, který se ovšem o děti ani domácnost nestará, a žije v domácnosti, nad kterou má absolutní kontrolu.

Ženy studující, nezaměstnané, v důchodu, bezdětné, s odrostlými dětmi, svobodné, s více partnery, klidně i stejného pohlaví, bez domova nebo žijící v domácnosti s více lidmi, kde je málo prostoru pro soukromí nebo zařízení si bydla podle vlastních představ, o těch se moc nediskutuje. Přitom ty také v politických stranách máme nebo jim vstup do strany umožňujeme a musíme s nimi počítat. Dokonce s nimi musíme počítat i mimo stranické struktury.

I když jste žena a nějakým způsobem výše uvedenému prototypu neodpovídáte, stejně to neznamená, že se s problémy v politice nepotkáte. Jednak se vždycky najde někdo, kdo bude očekávat, že si stejně jednou toho manžela i ty děti pořídíte, jednak se můžete potýkat se specifickými problémy — slaďování školy a politiky, diskriminace v jiných ohledech nebo neustálé změny bydliště.

V průběhu roku střídám domovy jako ponožky, děti nemám a ani je v nejbližší době neplánuji. Do politiky jsem vstoupila s tím, že se pokusím změnit věci, které mě trápí a o které se intenzivně zajímám. Teď se ale dozvídám, že se ode mě očekává, že se budu zabývat věcmi, s kterými nemám zkušenost a o které se tolik nezajímám, protože mě zkrátka a dobře baví víc jiné věci a chci se jim věnovat, protože tam vidím výsledky své práce.

Myslím, že je lepší, když se určitým problémům věnují jen ti, kteří mají čas a vůli se jimi zabývat. Vím, že slova o přínosu žen ve věcech slaďování profesního a rodinného života nejsou závazkem, ale přesto se ptám, co mají dělat lidé jako já nebo obecně každá žena, která nějak vybočuje z toho prototypu.

To, jak se stereotypy o ženách projevují v politice, se možná projevuje i na zastoupení žen na ministerských postech. Na ministerstvu zdravotnictví jsme v dějinách České republiky měli pět ministryň, na spravedlnosti čtyři a na školství tři — což jsou rezorty, které jsou spojené se staráním se o druhé nebo poskytováním pomoci obecně, takže to, že se tam dostávají na ministerské pozice i ženy, nikoho neudivuje.

Na zahraničních věcech, financích, vnitru, dopravě a průmyslu a obchodu dosud žádná nebyla. Existují poté ministerstva, která těmto trendům úplně neodpovídají, například práce a sociální věci a obrana, kde byly na každém z nich za celou historii ČR dvě ženy, nicméně přístup k tomu, že rezortu předsedá žena, byl na každém z nich jiný.

Vlasta Parkanová a Karolína Peake se kvůli svému pohlaví musely potýkat s veřejně deklarovanými předsudky, zatímco u Michaely Marksové ani Ludmily Müllerové se nikdo nepozastavoval nad tím, že jsou ministryně.

Má tedy vyrovnané zastoupení mužů a žen nějaký smysl? Ano, protože díky tomu, že se změní zastoupení většiny rozhodovacích orgánů, nastane možnost, že na ženy bude nahlíženo jinak. Nejen výlučně jako na pečovatelky a kloubitelky, ale na lidi různých zálib, talentů a politických orientací.

Jestliže si zvolíme na rozhodovací pozice konzervativní ženy, budeme moci očekávat konzervativní řešení, u liberálních žen tomu bude naopak. Zvolíme-li si do zákonodárného sboru ženu s praxí v sociálních službách, bude mít k sociálním otázkám blíže než třeba expertka na dopravu. Nahlížejme tedy na ženy jako na individuality a dejme jim šanci se prosadit.