Není to tak dávno, co jsem navštívila panelovou diskuzi Ženy a muži v rovnováze, které se zúčastnili zástupci z Fóra 50 %, Severské obchodní komory, dánského velvyslanectví a Svazu měst a obcí České republiky. Po vystoupení panelistů následovaly dotazy z publika, během nichž se přihlásil nějaký pán, který začal: „To je sice hezké, že tu budeme mít kvóty, ale kdo bude vychovávat ty děti a kdo se o ně postará, když budou ženy chodit na schůze...“

Pro mnoho lidí, kteří se rovnými příležitostmi zabývají, je jednoduché tento argument vyvrátit, nicméně, alespoň z mého pohledu, má tento argument bohužel kořeny v argumentaci některých zastánců rovných šancí.

Poslední dobou, kdy se diskutuje rovné zastoupení žen a mužů na politických pozicích, se hledají argumenty, proč je vyrovnané zastoupení dobré. K mé nevoli se argumentuje i tím, že ženy přinesou témata jako slaďování rodinného a profesního života, případně nějak rozřeší problémy s tím spojené.

Ne že bych si myslela, že tohle téma se řešit nemůže, dokonce si nemyslím, že není důležité. Na druhou stranu, jestliže se budeme neustále tvářit, že péče o děti nerozlučně patří (výlučně) ženám, bude nám neustále předhazováno, že jestliže tomu tak je, bylo by pro ženy lepší sedět doma než vstupovat do politiky.