Prekarizace práce je rodu ženského

Kateřina Kňapová

Kateřina Kňapová se ve své recenzi zabývá knihou Feministky hovoria o práci, která představuje v českém a slovenském kontextu ojedinělý pokus o propojení témat prekarizace práce, postfordistické etiky a genderu.

Řeč bude o tématu, které se dotýká v čím dál větší míře čím dál většího počtu lidí, a přece se jeho podstatná část dostává jaksi mimo rámec běžný v současné veřejné debatě. Je jím prekarizace práce a specificky pak genderový aspekt tohoto procesu nebo tohoto typu práce jako takové.

V českém, respektive slovenském kontextu pak jako svého druhu příjemné zjevení působí kniha Feministky hovoria o práci, kterou editovala politická teoretička a feministka Lubica Kobová. Jednotlivé kapitoly knihy tvoří zajímavá kombinace teoretických textů od Kathi Weeks a Miroslavy Mišičkové. Týkají se proměn etiky práce v kapitalismu z perspektivy marxistického feminismu, a případových studií z Polska, Slovenska, ale také jižní Číny. Právě případové studie Malgorzaty Maciewske z Polska a Martiny Sekulové ze Slovenska do značné míry pomáhají téma prekarizace práce žen kontextualizovat pro prostor postkomunistické střední Evropy.

První dva texty se tedy zabývají teoretickým uchopením práce v kontextu současného kapitalismu. Text Kathi Weeks je jednou přeloženou kapitolou z knihy The Problem with Work (2011). Zabývá se vztahem mezi člověkem a prací, navazuje na Webera a budování kapitalistické subjektivity, kterou tento sociolog popisuje především ve slavné Protestantské etice a duchu kapitalismu.

Weeks popisuje v návaznosti na chápání práce jako placeného zaměstnání boje za možnost zapojení do této „skutečné“ práce zejména u feministek druhé vlny. Pro debatu o feminismu je pak obzvlášť zajímavá závěrečná část kapitoly popisující proměnu pracovní etiky v postfordismu: „Posttayloristické pracovní procesy mají tendenci vyžadovat od imateriálních pracujících víc, než jen obětování se podřízení, snaží se získat jejich tvořivost i jejich schopnost vytvářet mezilidské vztahy, mít emoce.“ Na druhé straně ale dochází k radikálnímu rozporu mezi etikou a realitou práce, která je čím dál více nejistá a čím dál hůře hodnocená.

Text Miroslavy Mišičkové částečně navazuje na Weeks v tom, že ve výkladu sleduje genderovou nerovnost na údajně neutrálním trhu práce — klade si otázku, zda se ženy, mimo jiné pod vlivem tradičních genderových rolí a patriarchátu, nestávají synonymem pro „ideální“ postfordistickou pracovní sílu — levné, více méně nekvalifikované, flexibilní a především ochotné se zapojit na trh práce prostřednictvím zkrácených a krátkodobých úvazků.

Kniha Feministky hovoria o práci, kterou editovala politická  teoretička a feministka Lubica Kobová, se zabývá proměnami etiky práce v kapitalismu z perspektivy  marxistického feminismu.Zdroj www.best4you.sk

Prekérní domácnost

Pomyslnou druhou částí knihy jsou případové studie, které na první pohled možná trochu nelogicky vedle sebe staví antropologické studie z prostředí jihočínských (Pun Ngai) a polských továren (Malgorzata Maciewska) a studii slovenských žen, které pracují jako pečovatelky v Rakousku (Martina Sekulová). Po jejich přečtení ale čtenář či čtenářka zjišťuje, že identifikují velice podobné fenomény, jež se vážou k popisované prekarizované práci a specificky k životu žen, které ji vykonávají. Závěry etnografických výzkumů i hloubkových rozhovorů s pracujícími ženami pak korespondují s motivy, které popisují i teoretické texty Weeks a Mišičkové.

Pro práci v továrnách, ať už v polské „zvláštní zóně“ v Dolním Slezku, nebo v jihočínském Šen-čenu, je charakteristická silně genderově podmíněná hierarchie pracovní síly, která generuje poslušná a maximálně efektivní ženská těla, nad nimiž mají dohled muži. Maciewska píše také o zdravotních problémech často zaviněných nedostatkem spánku (způsobeným vedle práce za mzdu v továrně ještě prací v domácnosti), ale také nedodržováním zásad bezpečnosti práce.

Poměrně zajímavý je vztah prekérně pracujících a osobního života. Například Maciewska popisuje, že dělnice v továrně často věnují rodině (pokud ji mají) každé volno, byť bývá kvůli častým přesčasům jen minimální. Platí za to však nedostatkem spánku a vyčerpáním.

Zajímavý vztah mezi prací a osobním životem pak nastává u slovenských pečovatelek v Rakousku. U nich často v rámci výkonu této práce vyvstává problém s odlišením sféry práce a sféry osobního života, případně úplným setřením této hranice. K tomu přispívá jak charakter práce, tedy péče, pracovní místo, tedy domácnosti, i nedostatečná úprava v podobě dohod nebo legislativy.

Pečovatelky tedy mohou být vykořisťovány nejen požadavkem na silný emocionální vklad do své práce, ale také nejasným odlišením (často až absencí) volného času a soukromí. Péče jako práce je pak logicky také silně genderově podmíněnou formou prekérní práce. Téma soukromí samozřejmě vyvstává i na ubytovnách pro ženy pracující v továrnách v jižní Číně.

V surové podobě se tady projevuje obecná charakteristika práce v současnosti: čím dál problematičtější hranice mezi prací a osobním životem. V poněkud zvrácené podobě se pak u Weeks objevuje i popisovaná pracovní etika postfordismu založená na silném emocionálním vkladu do prováděné práce. Emocionální vklad se pak od žen očekává ve zcela jiné formě než od mužů.

Kobová, L. (Ed) Feministky hovoria o práci: ako sa ženy stávajú subjektmi kapitalizmu. Bratislava : Aspekt, 2015.