Prekarizace práce je rodu ženského
Kateřina KňapováKateřina Kňapová se ve své recenzi zabývá knihou Feministky hovoria o práci, která představuje v českém a slovenském kontextu ojedinělý pokus o propojení témat prekarizace práce, postfordistické etiky a genderu.
Řeč bude o tématu, které se dotýká v čím dál větší míře čím dál většího počtu lidí, a přece se jeho podstatná část dostává jaksi mimo rámec běžný v současné veřejné debatě. Je jím prekarizace práce a specificky pak genderový aspekt tohoto procesu nebo tohoto typu práce jako takové.
V českém, respektive slovenském kontextu pak jako svého druhu příjemné zjevení působí kniha Feministky hovoria o práci, kterou editovala politická teoretička a feministka Lubica Kobová. Jednotlivé kapitoly knihy tvoří zajímavá kombinace teoretických textů od Kathi Weeks a Miroslavy Mišičkové. Týkají se proměn etiky práce v kapitalismu z perspektivy marxistického feminismu, a případových studií z Polska, Slovenska, ale také jižní Číny. Právě případové studie Malgorzaty Maciewske z Polska a Martiny Sekulové ze Slovenska do značné míry pomáhají téma prekarizace práce žen kontextualizovat pro prostor postkomunistické střední Evropy.
První dva texty se tedy zabývají teoretickým uchopením práce v kontextu současného kapitalismu. Text Kathi Weeks je jednou přeloženou kapitolou z knihy The Problem with Work (2011). Zabývá se vztahem mezi člověkem a prací, navazuje na Webera a budování kapitalistické subjektivity, kterou tento sociolog popisuje především ve slavné Protestantské etice a duchu kapitalismu.
Weeks popisuje v návaznosti na chápání práce jako placeného zaměstnání boje za možnost zapojení do této „skutečné“ práce zejména u feministek druhé vlny. Pro debatu o feminismu je pak obzvlášť zajímavá závěrečná část kapitoly popisující proměnu pracovní etiky v postfordismu: „Posttayloristické pracovní procesy mají tendenci vyžadovat od imateriálních pracujících víc, než jen obětování se podřízení, snaží se získat jejich tvořivost i jejich schopnost vytvářet mezilidské vztahy, mít emoce.“ Na druhé straně ale dochází k radikálnímu rozporu mezi etikou a realitou práce, která je čím dál více nejistá a čím dál hůře hodnocená.
Text Miroslavy Mišičkové částečně navazuje na Weeks v tom, že ve výkladu sleduje genderovou nerovnost na údajně neutrálním trhu práce — klade si otázku, zda se ženy, mimo jiné pod vlivem tradičních genderových rolí a patriarchátu, nestávají synonymem pro „ideální“ postfordistickou pracovní sílu — levné, více méně nekvalifikované, flexibilní a především ochotné se zapojit na trh práce prostřednictvím zkrácených a krátkodobých úvazků.
Prekérní domácnost
Pomyslnou druhou částí knihy jsou případové studie, které na první pohled možná trochu nelogicky vedle sebe staví antropologické studie z prostředí jihočínských (Pun Ngai) a polských továren (Malgorzata Maciewska) a studii slovenských žen, které pracují jako pečovatelky v Rakousku (Martina Sekulová). Po jejich přečtení ale čtenář či čtenářka zjišťuje, že identifikují velice podobné fenomény, jež se vážou k popisované prekarizované práci a specificky k životu žen, které ji vykonávají. Závěry etnografických výzkumů i hloubkových rozhovorů s pracujícími ženami pak korespondují s motivy, které popisují i teoretické texty Weeks a Mišičkové.
Pro práci v továrnách, ať už v polské „zvláštní zóně“ v Dolním Slezku, nebo v jihočínském Šen-čenu, je charakteristická silně genderově podmíněná hierarchie pracovní síly, která generuje poslušná a maximálně efektivní ženská těla, nad nimiž mají dohled muži. Maciewska píše také o zdravotních problémech často zaviněných nedostatkem spánku (způsobeným vedle práce za mzdu v továrně ještě prací v domácnosti), ale také nedodržováním zásad bezpečnosti práce.
Poměrně zajímavý je vztah prekérně pracujících a osobního života. Například Maciewska popisuje, že dělnice v továrně často věnují rodině (pokud ji mají) každé volno, byť bývá kvůli častým přesčasům jen minimální. Platí za to však nedostatkem spánku a vyčerpáním.
Zajímavý vztah mezi prací a osobním životem pak nastává u slovenských pečovatelek v Rakousku. U nich často v rámci výkonu této práce vyvstává problém s odlišením sféry práce a sféry osobního života, případně úplným setřením této hranice. K tomu přispívá jak charakter práce, tedy péče, pracovní místo, tedy domácnosti, i nedostatečná úprava v podobě dohod nebo legislativy.
Pečovatelky tedy mohou být vykořisťovány nejen požadavkem na silný emocionální vklad do své práce, ale také nejasným odlišením (často až absencí) volného času a soukromí. Péče jako práce je pak logicky také silně genderově podmíněnou formou prekérní práce. Téma soukromí samozřejmě vyvstává i na ubytovnách pro ženy pracující v továrnách v jižní Číně.
V surové podobě se tady projevuje obecná charakteristika práce v současnosti: čím dál problematičtější hranice mezi prací a osobním životem. V poněkud zvrácené podobě se pak u Weeks objevuje i popisovaná pracovní etika postfordismu založená na silném emocionálním vkladu do prováděné práce. Emocionální vklad se pak od žen očekává ve zcela jiné formě než od mužů.