O Washington se bojuje i v Praze
Radovan BartošekPřestože na výsledek amerických voleb nemá většina obyvatel České republiky pražádný vliv, mnoho z nich zuřivě vyjadřuje svou podporu kandidátům a obviňuje fanoušky konkurenta. Alespoň zlehka se totiž chceme dotknout pohybu dějin.
Volby prezidenta Spojených států vypadaly před měsícem jako vcelku nudná fraška, při které rozdrtí kandidátka Demokratické strany Hillary Clinton jurodivého křiklouna Trumpa rozdílem nejméně deseti procent. Liberální část amerických médií přinášela každý den zprávy o stupňující se panice republikánského vedení, rozpadající se kampani samotného Trumpa i strmě klesajících preferencích. Amerika se už už natahovala po vyrovnání historické genderové křivdy.
Jenže teď to vypadá, že se Bill prvním gentlemanem dost možná nestane. Jako příslovečné loňské sněhy roztál v zářijových vedrech i pohodlný náskok v preferencích a Trump se dotáhl. Co víc, v některých „swing states“ vede. Politologové si nad tím lámou hlavu a liberálům tuhnou rysy.
Prezident Trump si začíná psát inaugurační projev. Co všechno v něm zazní, nevíme. Přesto si dovolím odhadnout několik zásadních momentů, na které by budoucí nejmocnější muž planety neměl zapomenout.
Zašimrání pod Blaníkem
V prvé řadě by samozřejmě měl zmínit svůj český původ. Málo naplat, pokud kandidujete na amerického prezidenta a máte reálnou šanci vyhrát, dříve nebo později vás nějaké české noviny usvědčí z toho, že jste vlastně Čech. I kdyby se váš praprapraprastrýc třeba jenom zastavil po cestě do Hamburku na jeden žejdlík v Praze, váš osud je zpečetěn. Jste Čech a spíše dříve než později vás někdo odhalí.
Nikdo sice nahlas nemluví o tom, co takové zjištění vlastně znamená, ale to ani není třeba. Metafyzické pouto mezi každým jedním tuzemským internetovým osvícencem a Donaldem je vytvořeno. Pokaždé, když nechá nový imperátor zastřelit jednoho Mexikánce, gaye, ženu po potratu nebo jiného podobného muslima, pocítí každý slušný člověk pod Blaníkem takové malé zašimrání. I on má na Dějinách svůj podíl. Milimetr z rozmáchlého podpisu pod deportačním dekretem patří i jemu.
Mnohem důležitější než český původ je ale samozřejmě podpora českých voličů v čele s prezidentem Zemanem. I když se sice může na první pohled zdát, že to, koho by v amerických volbách volili Češi, je tak trochu jedno, protože hlasovat může jen registrovaný volič s americkým občanstvím, je to všechno samozřejmě mnohem složitější.
Volby jsou totiž jen projevem světového ducha. Zápas o jeho podobu se odehrává na facebooku a diskusních fórech hlavních českých deníků. I když tedy nemůžete v amerických volbách hlasovat, může to Donald bez vaší podpory projet. Ale abych byl spravedlivý, podpora z Čech není klíčová jen pro republikány. Jak jsem se pár dní před demokratickým volebním konventem dozvěděl, podíl na Trumpově vítězství mohli mít i tuzemští fandové Bernieho Sanderse, kteří se odmítli podvolit Clintonovské mašinérii. Zkrátka, o Washington se dnes bojuje i v Praze.
Samozřejmě, mohli bychom si říct, že svět americké politiky se nás sice dotýká, ale my se absolutně nedotýkáme jeho. A že jsme díky své totální bezvýznamnosti a bezmoci svobodní alespoň v tom, že můžeme bez nejmenších výčitek z taktické neprozíravosti podporovat třeba Jill Steinovou. Nebo Deeza Nutse.
A netrápit se tím, že na porážce Clintonové budeme mít jakýkoli podíl, protože ho mít nebudeme. Ale to by znamenalo dobrovolně rezignovat na vlastní místo v Dějinách. Takovou pošetilost po nás nikdo nemůže chtít. Takže si nezapomeňte změnit profilové obrázky a zapnout Caps lock. Listopad se nezadržitelně blíží.
Kdyby ale místo Hillary kandidovala Monika Lewinská, asi bych volil ji. Ona už přece jenom má z toho prezidentského úřadu nějaké zkušenosti.
To vědí malí reakcionáři a virtuální paliči, a proto plédují pro Trumpa.
Pak ale přišel šílený George, šílený Vladimír a šílený Václav II. - zvaný chilský Peroutka (ten gentleman, co sbírá psací potřeby) a nastalo depresívní 3. tisíciletí.
Jsem trochu sentimentální: já volím Moniku Lewinskou!