Znamená volba pro Clintonovou volbu pro další války?

Petr Jedlička

Petr Jedlička shrnuje argumenty pro odpovědi „ano“ a „ne“ na zásadní otázku, již si před letošními prezidentskými volbami klade nejenom americká levice.

V USA obecně to dnes zase tak velké téma není, mluví se o něm ale hodně v Evropě a také mezi americkou levicí, která aktuálně řeší, zda proti obludě-Trumpovi podpořit, nebo nepodpořit v listopadových volbách kandidátku establishmentu par excellence: Znamená volba pro Clintonovou volbu pro další války?

Čtete rádi analýzy zahraničního dění z dílny Petra Jedličky? Podpořte rubriku Svět a pomozte jí rozšiřovat kapacity.
×

Předně a především, sama Clintonová žádnou novou válku neslíbila. Nejblíže k naznačené obavě má její představa o žádoucím postupu v Sýrii, kterou prezentovala v jarní sérii primárkových debat. Konkrétně uváděla, že by na místě prezidenta Obamy použila proti ISIS větší sílu a vyhlásila nad Sýrií bezletovou zónu, to jest de facto nechala sestřelovat Assadova, a případně i ruská a turecká, letadla. V minulých letech pak ještě kritizovala neochotu Obamy zasáhnout ve chvíli, kdy byla v Sýrii překročena pomyslná červená linie vyhlášená samotným Obamou — použití chemických zbraní.

Konflikt v Sýrii se ovšem mezitím proměnil a lze očekávat, že do nástupu nové hlavy USA — ledna 2017 — se vyvine ještě dále. Bude určitě nová rusko-americká dohoda o příměří, neboť ta současná je jen rámcová a aktuálně příliš nefunguje, možná přijde další upevnění Assadovy pozice, nějak bude pokračovat turecká intervence na severu, letecká podpora USA syrským Kurdům, a navíc je ohlášena podzimní ofenzíva proti ISIS v Iráku. Těžko tak z jarního výroku Clintonové vyvozovat s jistotou nové válečné střetnutí.

Hillary Clintonová je typickou představitelkou demokratického křídla amerického zahraničněpolitického bipartisanshipu. Foto Chad J. McNeeley, WmC

Hrozbu severokorejského jaderného programu chce přitom Clintonová odvracet „společným nátlakem vyvinutým na bázi dohody se severokorejskými sousedy“ a modernizací systému protiraketové obrany. S Íránem zas hodlá jednat na základě loni uzavřené smlouvy o jeho jaderném programu, tedy „po jednotlivých krocích, s ohledem na jejich vyhodnocení a za stálé bdělosti“. A proti čínskému expanzionismu plánuje postavit „multilaterální diplomacii“ a spojeneckou síť s pacifickými státy zesílenou kontroverzní obchodní dohodou TTP.

Z potenciálních nových válek se patří doplnit ještě případný konflikt s Ruskem, respektive nějaký další proxykonflikt, do nějž se Rusko a USA zapojí na opačných stranách. Clintonová ani zde neprosazuje přímo válku. Vyslovuje se ale pro posílení vojenských kapacit NATO v těch státech Aliance, které ohrožuje expanze ruského vlivu, a pro — a zde je asi hlavní kámen úrazu — „vyslání jednoznačného signálu Putinovi, že to, co provádí Rusko dnes, ono testování hranic přijatelného, nezůstane bez odpovědi“.

Může znamenat takovýto „signál“ něco, co pak „nenechá bez odpovědi“ zase Rusko, a tudíž předzvěst něčeho většího? Nemusí, ale může. Hillary Clintonová hlasovala ještě jako senátorka pro vpád do Afghánistánu i do Iráku. Jako ministryně zahraničí pak radila prezidentu Obamovi účast na svržení Kaddáfího režimu v Libyi, a pak už jako soukromá osoba také větší zapojení do syrské války.

Otázkou na jinou debatu je, jaký byl v uvedených případech vhodnější postup, i to, kde je ona mez, po jejímž překročení je nutné se i takovému Rusku zbrojně postavit. Zde je řeč o pravděpodobnosti dalších válek bez hodnotících znamének, a v tomoto kontextu je třeba připomenout ještě následující: Ani jedné ze zmíněných intervencí nelituje Clintonová dodnes jako aktu; pouze kritizuje jejich provedení či to, co se dělo poté. Jenom u irácké intervence přitom explicitně říká, že kdyby tehdy věděla, co ví dnes, rozhodovala by jinak.

„Killary“, „Billary“, „Bushary“

I ve srovnání s mnoha republikány není Hillary Clintonová žádnou holubicí. Mezi znalci americké zahraniční politiky je známo, že dále neveřejně kritizovala Obamovu snahu založit na dohodě o íránském jaderném programu postupnou normalizaci vztahů s Teheránem. Vymezovala se také vůči stahování USA z Blízkého východu, oslabování spolupráce s arabskými monarchiemi i Izraelem za vlády Benjamina Netanjahua a žádala větší dodávky zbraní syrským povstalcům.

Texty uniklých emailů z pošty Clintonové potvrdily, že ropné monarchie v Perském zálivu poslaly na konto Nadace manželů Clitonových více než deset milionů dolarů. A lidé, které si přivedla v roce 2009 na ministerstvo zahraničí, a z nichž s ní zase odešla v roce 2013 jen část, byli známí často i přímými vazbami na americký ropný a zbrojní průmysl.

Když se připočtou pochvaly i otevřená vyjádření podpory od nejznámějších republikánských ideologů a jestřábů, jako je Robert Kagan, Richard Armitage, Henry Kissinger nebo dokonce Dick Cheney, jeví se ortel nad Clintonovou jako jednoznačný.

Ovšem pozor: byla to tatáž Clintonová, kdo v roce 2010 zaštítil a realizoval koncepci restartování vztahů s Ruskem a kdo se snažil prosadit dohodu o omezení jaderných arzenálů. A byla to tatáž Clintonová, kdo začal jednání s Íránem, kdo začal proces odmrazování vztahů s Kubou a kdo podporoval Obamu v rozhodnutí nedodávat na Ukrajinu smrtící (lethal) zbraně.

Střední proud

Jak uvedl nedávno v jedné z tematických debat analytik Ben Mankiewicz, Hillary Clintonová není neokonzervativní jestřábice ale typická představitelka středního proudu typické zahraniční politiky USA v posledních dekádách. A jak píše Matthew Yglesias v souhrnné analýze na Vox.com, čekat od ní lze v podstatě totéž jako od jakéhokoliv jiného představitele demokratického křídla amerického zahraničněpolitického bipartisanshipu: uzavírání liberalizačních dohod, hru role vůdčí mocnosti svobodného světa, snahu o budování spojeneckých koalic a snahu obhájit vliv USA ve všech důležitých oblastech — ekonomicky i silově.

I vzhledem k tomu, že podpora pozemní intervence v Sýrii je nyní v USA ani ne dvacetiprocentní a podpora vojenského řešení sporů s Ruskem ještě menší, nelze předpokládat, že se eventuální prezidentka Clintonová vrhne hned po nástupu do funkce do nějakého tažení. Zároveň je ovšem Clintonová reprezentantkou tradice, která se sice snaží plnohodnotným válkám předcházet, ale omezeným se věru nevyhýbá.

I kdyby se už žádný nový konflikt neobjevil, USA se od nástupu Baracka Obamy angažovaly v celkem sedmi vojenských kampaních a Clintonová se vůči ani jedné z nich nevymezila s tím, že ji promptně ukončí; spíše naopak. V hlavním proudu Demokratické strany přitom neproběhla vůbec debata o úspěších, respektive nezdarech Clintonové v ministerské funkci, ani o širších důsledcích dnes oblíbeného stylu intervencí: taktického bombardování (air strikes) a útoků bezpilotními letouny. Těžko tak očekávat, že by politička svůj dosavadní pohled nějak měnila.

Zahraničněpolitické vize Baracka Obamy spadaly do idealistické části demokratického mainstreamu. Představy Clintonové jsou více pragmatické a více otevřeně svázané se zájmy tradičních vlivových skupin. Od Obamy se liší Clintonová v již zmíněném vztahu k Saúdům, současné vládě Izraele a představě o žádoucí míře angažmá USA v syrském konfliktu. Jinak by měla jako prezidentka postupovat spíše dle zásady more of the same. A to je pro pokrokáře bohužel špatná zpráva.

Do zcela jiného světla staví celou záležitost až přístup k válkám a zahraniční politice celkově v podání Donalda Trumpa. O tom ale až příště.

Pozn. autora: Ani Hillary Clintonová, ani Donald Trump dosud nepublikovali ucelený zahraničněpolitický program, byť třeba ve formě kapitoly širšího předvolebního materiálu. Na jejich webech jsou pouze příbuzné tematické oddíly jako Národní bezpečnost či Lidská práva. Použité citace slov Clintonové tak pocházejí výhradně z primárkových debat.

Další informace:

Vox.com Hillary Clinton’s neoconservative fan club, explained

The Wall Steet Journal Clinton vs Trump: Where They Stand on Foreign Policy Issues

ForeignPolicy.com Hillary the Hawk: A History

TheIntercept.com Robert Kagan and Other Neocons Are Backing Hillary Clinton

Brookings.edu Why Hillary Clinton wouldn’t be a foreign policy hawk as president

The Guardian Trump slams 'dumbest' foreign policy as Clinton vows no more troops in Iraq

The Guardian Hillary Clinton calls for more ground troops as part of hawkish Isis strategy

    Diskuse
    MP
    September 18, 2016 v 10.37
    "severokorejskými sousedy..."
    Tuším, že máte na mysli se "sousedy Severní Koreje" . Čeština je jazyk bohaty na nuance :-)
    Takový Jefim Fištejn si myslí, že USA budou muset v Sýrii pořádně přitvrdit --- a to ne jako nějací agresoři, spíš aby vůbec dostali Putina trochu do latě, protože s Obamou si pohrává jako kočka s myší.

    http://svobodneforum.cz/jefim-fistejn-putin-chce-z-obamy-ucinit-spolupachatele-svych-zlocinu-v-syrii/
    -----------------------------------------

    Faktem je, že Clintonová zastupuje mnohé významné klienty -- tedy samozřejmě kromě lidu USA, že --- takže to "more of the same" je v jejím případě vcelku jisté.
    PK
    September 18, 2016 v 11.20
    Ano, doufejme
    Doufejme, že Clintonová bude rozhodnější než Obama, jehož nečinnost v Sýrii po překročení jeho "červených linií" byla skutečně přinejmenším zarážející.

    "mezi americkou levicí, která aktuálně řeší, zda proti obludě-Trumpovi podpořit, nebo nepodpořit" ... Ano. Co k tomu říci? Snad jen opět konstatovat, že zmatená americká levice by si toho Trumpa opravdu zasloužila.

    Ale jak k tomu přijde zbytek národa USA, a jak k tomu přijde celý svět, který za americkou levici nemůže?
    JN
    September 18, 2016 v 14.56
    Myslím, že k utlumení války v Sýrii by (čistě teoreticky) mohlo dojít,
    pokud by to nebyla "válka v zastoupení", pokud by se tam nestřetávaly zájmy mnoha jiných (států...). Obávám se, že nikomu z těch, kdo v Sýrii "v zastoupení" (a teď už i přímo - bez "zastoupení") válčí, nejde o dobro Syřanů.

    Překročení "červené linie" (použití chemických zbraní) záhy poté, co byla vyhlášena, je někdy interpretováno také jako snaha dotlačit USA do války v Sýrii proti jejich vůli.
    JN
    September 18, 2016 v 15.57
    Omlouvám se, nebylo to "záhy poté",
    Obamův výrok o červené linii zazněl v prosinci 2012?
    IH
    September 18, 2016 v 19.18
    Učinil bych dvě poznámky:
    Zaprvé, že politika mimořádné válečné zdrženlivosti nemusí ze strany USA přinášet světu jen dobro.
    Zadruhé, že není vůbec jasné, jak by si v reálu vedl v zahraničí D. Trump. Není zvlášť důvodné si myslet, že by byl mírumilovným prezidentem.
    VK
    September 18, 2016 v 20.55
    Možná se trochu pozapomíná, že další proxy válka mezi USA a Ruskem může být nikoli někde na Středním Východě, nýbrž v Evropě.
    PK
    September 19, 2016 v 7.54
    No, ano
    Zdejší ruský trol už mi vyhrožoval atomovou bombou na Mnichov.

    Je tedy třeba s Ruskem jednat z pozice síly. Myslím, že Hillary toho bude schopna.
    PK
    September 19, 2016 v 9.27
    Jinak ze studijních důvodů si zase všimněme,
    jak funguje propaganda, nebo jak by podle svých tvůrců měla fungovat: je možno varovat před napadením Evropy Ruskem, a zároveň tuto agresi už dopředu nazvat "válka mezi USA a Ruskem v Evropě".

    Jakpak asi můžeme očekávat, že jsou pak pojmenovávány skutečné agrese, ke kterým už došlo?
    September 19, 2016 v 11.40
    Je pravda, že třeba mnoho obhájců Rusku-nakloněných-výkladů konfliktu na Ukrajině nazývá příslušný střet manipulativně válkou mezi Ruskem a USA, ale tohle je myslím pane Kolaříku něco jiného. Kdyby byl v USA válkychtivý prezident, mohla na Ukrajině válka mezi USA a Ruskem opravdu být a toto označení by bylo na místě, i když by úvodní agresi provedlo Rusko. Jak tu uvedl pan Nushart, například v Sýrii žádná z mocností nebojuje dnes především za Syřany, tedy vede svou vlastní válku proti ostatním. Podle mě je něco takové teoreticky představitelné i v Evropě (teď nemyslím nutně s Clintonovou, ale obecně) a není od věci před tím nevarovat.
    + Další komentáře