V USA obecně to dnes zase tak velké téma není, mluví se o něm ale hodně v Evropě a také mezi americkou levicí, která aktuálně řeší, zda proti obludě-Trumpovi podpořit, nebo nepodpořit v listopadových volbách kandidátku establishmentu par excellence: Znamená volba pro Clintonovou volbu pro další války?

Předně a především, sama Clintonová žádnou novou válku neslíbila. Nejblíže k naznačené obavě má její představa o žádoucím postupu v Sýrii, kterou prezentovala v jarní sérii primárkových debat. Konkrétně uváděla, že by na místě prezidenta Obamy použila proti ISIS větší sílu a vyhlásila nad Sýrií bezletovou zónu, to jest de facto nechala sestřelovat Assadova, a případně i ruská a turecká, letadla. V minulých letech pak ještě kritizovala neochotu Obamy zasáhnout ve chvíli, kdy byla v Sýrii překročena pomyslná červená linie vyhlášená samotným Obamou — použití chemických zbraní.

Konflikt v Sýrii se ovšem mezitím proměnil a lze očekávat, že do nástupu nové hlavy USA — ledna 2017 — se vyvine ještě dále. Bude určitě nová rusko-americká dohoda o příměří, neboť ta současná je jen rámcová a aktuálně příliš nefunguje, možná přijde další upevnění Assadovy pozice, nějak bude pokračovat turecká intervence na severu, letecká podpora USA syrským Kurdům, a navíc je ohlášena podzimní ofenzíva proti ISIS v Iráku. Těžko tak z jarního výroku Clintonové vyvozovat s jistotou nové válečné střetnutí.

↗

Hillary Clintonová je typickou představitelkou demokratického křídla amerického zahraničněpolitického bipartisanshipu. Foto Chad J. McNeeley, WmC

Hrozbu severokorejského jaderného programu chce přitom Clintonová odvracet „společným nátlakem vyvinutým na bázi dohody se severokorejskými sousedy“ a modernizací systému protiraketové obrany. S Íránem zas hodlá jednat na základě loni uzavřené smlouvy o jeho jaderném programu, tedy „po jednotlivých krocích, s ohledem na jejich vyhodnocení a za stálé bdělosti“. A proti čínskému expanzionismu plánuje postavit „multilaterální diplomacii“ a spojeneckou síť s pacifickými státy zesílenou kontroverzní obchodní dohodou TTP.

Z potenciálních nových válek se patří doplnit ještě případný konflikt s Ruskem, respektive nějaký další proxykonflikt, do nějž se Rusko a USA zapojí na opačných stranách. Clintonová ani zde neprosazuje přímo válku. Vyslovuje se ale pro posílení vojenských kapacit NATO v těch státech Aliance, které ohrožuje expanze ruského vlivu, a pro — a zde je asi hlavní kámen úrazu — „vyslání jednoznačného signálu Putinovi, že to, co provádí Rusko dnes, ono testování hranic přijatelného, nezůstane bez odpovědi“.

Může znamenat takovýto „signál“ něco, co pak „nenechá bez odpovědi“ zase Rusko, a tudíž předzvěst něčeho většího? Nemusí, ale může. Hillary Clintonová hlasovala ještě jako senátorka pro vpád do Afghánistánu i do Iráku. Jako ministryně zahraničí pak radila prezidentu Obamovi účast na svržení Kaddáfího režimu v Libyi, a pak už jako soukromá osoba také větší zapojení do syrské války.

Otázkou na jinou debatu je, jaký byl v uvedených případech vhodnější postup, i to, kde je ona mez, po jejímž překročení je nutné se i takovému Rusku zbrojně postavit. Zde je řeč o pravděpodobnosti dalších válek bez hodnotících znamének, a v tomoto kontextu je třeba připomenout ještě následující: Ani jedné ze zmíněných intervencí nelituje Clintonová dodnes jako aktu; pouze kritizuje jejich provedení či to, co se dělo poté. Jenom u irácké intervence přitom explicitně říká, že kdyby tehdy věděla, co ví dnes, rozhodovala by jinak.