Pokročilá technika vyslýchání
Petr BittnerMučení je nepřijatelná středověká bestialita. Přesto se pomalu stává předmětem debat . Akt mučení nemůže být nikdy „užitečný“. Je krokem mimo symbolický pořádek našich životů. Za nimi je peklo.
Vědci z Fakulty informatiky brněnské Masarykovy univerzity provedli experiment, na němž sledovali postoj figurantů k mučení. Výzkumu se dostalo nemalé publicity i díky jeho rámování: terorismus je v Evropě téma číslo jedna.
Mučení bývá dnes svými obhájci eufemisticky nazýváno „pokročilá technika vyslýchání“, což je podle Slavoje Žižka stejné, jako kdybychom znásilnění nazývali „pokročilou technikou svádění“... Jen těžko si dovedeme představit svět, ve kterém vedeme debatu o legitimitě znásilnění. Jak se mohlo stát, že ji dnes jsme nuceni vést v otázce mučení?
Mučení je totalitní nástroj. V demokraciích mělo mučení ojedinělé místo snad jen v nejhorších moderních válečných konfliktech, a i tehdy bylo vedeno jen v tajných svazcích, jako hořký, zamlčeníhodný exces. Vyhlášení abstraktní „války terorismu“ však umožnilo demokratickým mocnostem po zlomovém roce 2001 vymýšlet zcela nová zdůvodnění této středověké praktiky.
Bushova administrativa obhajovala mučení „podezřelých z terorismu“ argumentem, podle něhož jsou zajatci „těmi, které netrefily americké bomby“. Tito lidé tedy mají být jakýmisi zombiemi, neživými nemrtvými, na jejichž osud se nevztahují ani ta nejzákladnější lidská práva. Podle italského právního filozofa Giorgia Agambena tyto bytosti přežívají jako „pouhý život“, abstraktní veličina, filozofický koncept bez práv, kterých nabývá život ve chvíli, kdy se stává osobou. Agamben jim říká homo sacer, tedy člověk posvátný.
„Pouhými životy“ byli vězni nacistických vyhlazovacích táborů, jež musely zůstat výjimkou i ve vztahu k nacistickému právu. Pouhým životem je každý, jehož práva jsou pozastavena bez zdůvodnění, od vězňů Guantánama „podezřelých“ z terorismu, až po Martina Ignačáka, drženého protiprávně už rok a půl ve vazbě. Právě výjimečný stav je prostorem, ve kterém by někteří „demokraté“ rádi sáhli po mučicích nástrojích ve jménu ochrany demokracie samotné.
Pokud však připustíme, že svůj „výjimečný stav“ může mít i demokracie, čím ji odlišíme od totality? A jak zabráníme tomu, aby se jednoho dne stal výjimečný stav trvalým?
Lidskoprávní machiavelismus: člověk člověku hůř než vlkem
Před časem jsem se věnoval tématu lidských práv Anderse Breivika. Ve svém komentáři jsem se pokusil vysvětlit, v čem je nejen správné, ale dokonce pro společnost výhodné odmítnout v afektu metodu oko za oko:
„Jedinou šancí, jak Breivika v epochálním souboji o lidskou důstojnost ‚porazit‘, je zachovat přísně etickou pozici, která přemůže choutky hrdelní morálky. Dokud budeme ochotní podléhat teroristově vábení vykládat celou situaci tak, že se Breivik triumfálně vysmívá ‚slabému předvoji evropského úpadku politické korektnosti‘, bude vítězit vrahova vize. Pokud chceme opravdu uctít všechny oběti, které zahynuly při nestravitelném incidentu 22. června 2011 na ostrůvku Utøya, měli bychom dál trestat Breivika tím, co ho na všech těchto zesnulých mladých idealistech pobuřovalo, a co nejvíc nenáviděl: bezpodmínečně naplňovat lidská práva. Pokud chceme Breivika navždy porazit, měli bychom trvat na ideálech jeho obětí.“
Breivikův případ je evidentní. Z utilitaristického hlediska (tedy z hlediska toho, co je pro nás prostě „užitečné“) nedosáhneme ničeho — trestem smrti bychom žádný zmařený život nevrátili, naopak by přibyla další oběť, jejíž krví by se navíc ušpinil demokratický stát, který na bezvýhradném pacifismu staví svou identitu. Breivikova poprava by ani neodradila budoucí pachatele, protože teroru podobných rozměrů je smíření se sebeobětováním vlastní.
Ani Breivikovo případné mučení by žádnou kosmickou spravedlnost nepřineslo. Svou bezprecedentní brutalitou by nás posunulo do stejných pater bestiality, v jakých právě lidé jako Breivik konstruují svou představu o boji za lepší svět.
Perspektiva užitku se vrací do hry v novém světle ve chvíli, kdy máme zvážit mučení zajatce ještě předtím, než jeho dílo zkázy propukne — nejjednodušším scénářem je zajetí mlčícího teroristy podezřelého z nainstalování výbušnin…
Jenže člověk člověka prostě mučit nesmí. Nestačí říct, že to odporuje Všeobecné deklaraci nebo Ženevské úmluvě. Samy tyto mezinárodní konvence jsou totiž především formulací lidského ponaučení ze strastiplných dějin západní morálky. Pokud připustíme, že tyto konvence mohou generovat nějakou výjimku (onen „výjimečný stav“), pak ztrácí význam a ocitáme se v morálním bezpráví, jakémsi „lidskoprávním machiavellismu“. A v něm je člověk člověku něčím mnohem horším než vlkem.
Ironie tomu chce tak, že po mučících kleštích by nejrychleji sáhli ti, kdo se právě nadřazeností naší kultury nejraději zaštiťují. Hlasatelé „jednoduchých“, „rychlých“ či „rázných“ řešení jsou často ti, kteří ty nejpokrokovější výdobytky euroamerických demokracií sami nejvíc podrývají. Vždyť s azylovou „přísahou na americké hodnoty svobody a demokracie“ v podobě dotazníku, se kterým přišel Donald Trump ve snaze konfrontovat muslimské imigranty, měli největší problémy právě jeho nejfanatičtější podporovatelé…
Hledání legitimních důvodů pro mučení přináší několik zásadních problémů. Jejich zamlčování může způsobit, že jediným aktem oficiálně akceptovaného mučení zahodíme všechno, na čem vůbec stavíme něco jako onu „naši kulturu“, kterou bychom se snad mohli chtít honosit:
- Kdo má právo na to, aby vydal příkaz k porušení mezinárodních konvencí proti mučení, a odkud jej čerpá?
- Jak víme, že mučení dovede zadrženého k tomu, aby promluvil, a jak bychom obhájili mučení, které by nevedlo k záchraně jediného života?
- Kde leží hranice, za kterou začíná být mučení myslitelné, jinými slovy jak veliké musí být potenciální ztráty, ke kterým by došlo v případě, že zadržený odmítne vypovídat?
- Jak poznáme, že zadržený skutečně „ví“, kde se kupříkladu ukrývá nálož, či kdo a kdy se chystá zaútočit?
- Co kdybychom nakonec mučili nevinného?
Nejde však o projev „slabosti demokracie“. Slabost se totiž projevuje přesně opačně, tedy ústupkem z vlastních zásad, nikoli trváním na jejich bezpodmínečném naplňování. Pokud uděláme z kategorického zákazu mučení zákaz „hypotetický“, čím zůstane morální základ našeho společenství bezpodmínečným? Jinými slovy: o které hodnoty se budeme moct opřít v časech, kdy se nám tu bude všechno ostatní sypat na hlavu?
Akt mučení je krokem mimo symbolický pořádek našich životů. Teror, kterému jsme nedokázali zabránit, je zábleskem pekla. Svět, který legitimizuje mučení, se stává peklem univerzálním.
"Po útoku na Newyorské Twin Towers v září 2001 se v americké publicistice začalo diskutovat o situacích, kdy by bylo morálně oprávněné použít při vyslýchání mučení. Hypotetické situaci, kdy by to oprávněné bylo, se začalo říkat "scénář tikající bomby". Jedním z prvních, kdo tento scénář použil, byl známý harvardsky profesor práva Alan Derschowitz v deníku Los Angeles Times 8. listopadu 2001. Jeden z jeho příkladů je tento: teroristé unesli dítě a drží ho v bedně, kde je zásoba kyslíku jen na dvě hodiny. Jednoho z teroristů jsme chytili, ale nechce prozradit místo, kde dítě drží. Máme právo použít mučení?
Uplynulo 8 let, během, kterých se objevilo mnoho zpráv o tom, že američtí vyšetřovatelé při výsleších lidí zadržených v Afghánistánu či jinde používala mučení či "zesílených vyšetřovacích metod", případně, že někteří vyšetřovaní v důsledku těchto metod zemřeli.
Debata o oprávněnosti mučení či zesílených vyšetřovacích metod se vede, ale ne na základě shody o faktech.
Zastánci „zesílených vyšetřovacích metod“ tvrdí, že jejich užíváním u teroristů a nepřátelských bojovníků vyšetřovatelé získávají užitečné informace, které zachraňují životy. Odpůrci mučení tvrdí, že u mnoha vězňů vůbec není jisté, že jde o teroristy či bojovníky a že vyšetřování pomocí týrání nevede k získání spolehlivých informací, protože vyšetřovaný řekne cokoliv, co týrání zastaví. Obě skupiny se neliší jen v názoru na tuto jednu otázku, ale v celkovém pohledu na svět.“
Takže chápu to správně, že terorista nám řekl o dítěti, bedně a kyslíku, ale místo nám neřekl, protože se už těší na to, až ho budeme mučit? A co když nám v průběhu toho mučení řekne, že si to dítě, kyslík i bednu vymyslel, co s tím pak?
Podobny pripad se jiz v Nemecku stal a policejni dustojnik, ktery pouze pohrozil vyslychanemu nasilim, byl propusten. Dite se po nejake dobe naslo mrtve (pokud se pamatuji bylo mrtve uz v dobe inkriminovaneho vyslechu).
Myslim, ze podstatnou otazkou zde je co to muze byt za "lidi" (zrudy ? ), ktere se k necemu takovemu propujci a co je to za spolecnost ?
....................... to jako vážně?
V tom případě mě napadá, kam jsme se to po pádu komunismu vydali a jak si vůbec můžeme dělat nároky na to, že jsme něco víc než odporné filcky.
Smrt mučitelům!!!
Tedy ten hypotetický příklad stojí a padá s tím, že víme, že je v danou chvíli někdo akutně ohrožen (třeba to dítě). Pokud to nevíme, nebo spoléháme jen na tvrzení onoho teroristy, pak násilí (tedy mučení) nemůžeme použít. Bylo by to jako střílet na člověka, o kterém nevíme, zda má zbraň, jenom proto, že ji může potenciálně mít.
"No tak, to má asi velký smysl pro humor, který neztrácí nikdy a za žádných okolností!"
A vy máte malý smysl pro fantazii, který také nikdy, zdá se, neztrácíte. :-) Není úplně nereálné, že ten terorista bude 16-letý kluk, který zavolal, že je ve škole bomba (případně zavolal že je bomba někde jinde s požadavkem na výkupné). Budeme ho podle té nové doktríny mučit, aby přiznal, že si to vymyslel? A budeme mu pak věřit?
To je problém. Pokud dostatečně lidem nevěříme bez mučení, jak můžeme stavět případ pro mučení na základě informací, které nám někdo dá bez mučení? Ve finále jde jenom o racionalizaci našich domněnek o tom, kdo je terorista.
Jde tam o to, že nezacházíme objektivní realitou, ale s různými jejími popisy. Je vždy potřeba si položit otázku: Kdo to říká a proč?
To, že mučení zachraňuje životy, říkají mučitelé. Alan Derschowitz je mimo jiné velmi úspěšný obhájce v trestních věcech. Umí svou věc podat tak, že to zní jako zcela věcná úvaha a emoční apel je podán zamaskovaně.
Proč je v tom příkladu dítě a ne třeba nějací vojáci? Když jde o děti, tak máme všichni sklon uvažovat tak, že všechny právní a morální ohledy jdou stranou. Přitom ten příklad je zcela hypotetický a v reálné situaci to nikdy není tak jasné.
Dva únosci unesli dítě, žádali výkupné, drželi ho v nějaké díře v zemi, bylo akutně ohrožené na životě. Jednoho z pachatelů policie chytila. Záleželo jenom na jeho výpovědi, zda se dítě podaří zachránit - ale on tvrdošíjně odmítal výpověď.
Vyšetřující komisař - u plného vědomí dramatičnosti situace - při výslechu použil nátlakové prostředky; a únosce poté skutečně prozradil, kde je to dítě drženo.
Policejní komisař poté ale sám na sebe podal udání - právě pro použití nepřípustných nátlakových prostředků (vulgo: mučení) při výslechu.
Německý soud po bedlivém zvážení všech okolností případu rozhodl se skutečně respektu hodnou schopností diferencovaného rozsudku: onoho komisaře odsoudil (a nemohl jinak, neboť trestný čin byl bezpochyby spáchán) - ale odsoudil ho k pouze minimálnímu trestu, vzpomínám-li si ještě dobře jednalo se o několikaměsíční vězení s podmíněným odkladem.
------------------------------------------------
P.S. To dítě se nicméně podařit nezachránilo; nežli se policie k oné díře v zemi dostala, mezitím se už udusilo z nedostatku kyslíku.
Co se týče způsobu úmrtí toho dítěte - máte asi pravdu, že mě tu zklamala paměť, zaměnil jsem to zřejmě s jiným podobným případem, kdy obětí byla jedna dívka či mladá žena.
Není náhodou, že neexistuje jediný spolehlivě prokázaný případ, kdy mučení zachránilo nějaký život. Mučení je vynikající prostředek jak někoho přinutit k falešnému doznání. Pro získání pravdivých informací, které dosud nejsou vyšetřovateli známé, je mnohem méně praktické.
Mučení nutí mučeného podrobit se mučiteli, nějak se mu zalíbit, něčím ho uspokojit. Lež často poslouží daleko lépe než pravda, zvlášť pokud mučitel vede výslech neopatrně a dá mučenému najevo, co by asi tak nejraději slyšel. Ke získání užitečných informací může mučení posloužit ne jako způsob, jak přinutit mučeného mluvit, ale jako způsob, jak ho zmást, přivést do stavu, kdy už je bolestí šílený a ztrácí schopnost přemýšlet o tom, co říká, tedy i schopnost věrohodně lhát. V takovém stavu ovšem vyslýchaný sice nedokáže utajit nic, co ví, ale zároveň blábolí páté přes deváté a sám nerozlišuje, co z toho je pravda. Rozlišit to musí vyšetřovatel.
Aby výslech s pomocí mučení přinesl nějaké zjištění, musí ho vést zkušený vyšetřovatel, nejlépe vystudovaný psycholog. Pro takového psychologa je ovšem výslech klientů běžnou praxí — ovšem bez mučení, k obvyklému vztahu klienta a jeho psychoterapeuta by se mučení příliš nehodilo. Je pravda, že klient se psychoterapeutovi většinou zpovídá dobrovolně, nicméně významnou součástí problémů, které má psychoterapeut vyřešit, ba přímo jejich podstatou jsou, aspoň podle některých psychoterapeutických škol, věci, které i tak klient tají, zapírá, má zábrany o nich mluvit nebo je dokonce úplně vytěsnil z vědomí. Psychoterapeut tak musí být schopen dostat z klienta nejen to, o čem nechce mluvit, ale i to, o čem sám neví, že to ví.
Základním nástrojem psychologa je způsob, jakým vede s klientem rozhovor, a vztah, který si při tom s klientem vytvoří. Někteří používají hypnózu, někteří si pomáhají farmaky. Farmaka lze použít nejméně třemi způsoby, i když kvůli nesmyslné válce proti drogám byla řada látek s příznivými léčebnými účinky postavena mimo zákon. Halucinogeny, které vyslýchaného zmatou (a kromě toho navozují stavy, jež mohou při správném použití prospět klientovi i jinak, než že o svých problémech bez zábran promluví) jsou zákonem naprosto vyloučené, vojenským vyšetřovatel by to ovšem bránit nemělo; snad již nacisté používali při výsleších scopolamin, aspoň pokud ten válečný film, ze kterého mi to utkvělo v paměti, nebyl úplná pitomost. Stimulanty dovedou vyvolat stav neovladatelného nutkavého slovního projevu, takzvaný slovní průjem; ve starších vydáních učebnic psychoterapie lze najít metodu psychotonového interview, ale po zákonném zákazu amfetaminu (alias psychotonu) byla příslušná kapitola z učebnic vypuštěna. V užívání zůstávají sedativa, zejména barbituráty, mezi nimiž pentobarbital je pravděpodobně nejslavnější drogou pravdy. Sedativa, použitá opatrně, aby vyslýchaného úplně neuspala, utlumí jeho rozumovou činnost a dostanou ho do stavu, kdy bezmyšlenkovitě odpovídá na otázky; lze si jimi vypomoci i k navození hypnózy.
Žádná droga pravdy ani jiná psychologická technika nefunguje jako kouzlo, které by vyslýchaného přimělo odpovídat pravdivě na otázky a říkat při tom celou pravdu a nic než pravdu, všechny techniky s jakýmikoliv pomůckami vyžadují odborné vedení výslechu, ale všechny jsou přinejmenším stejně účinné jako mučení, spíše účinnější.
Ještě tak někde na frontě, v polních podmínkách uprostřed nepřátelské palby, by se snad dalo uvažovat o tom, že pro výslech nepřátelského zajatce opravdu není po ruce nic lepšího než mučení, ale uprostřed civilizace je mučení naprosto zbytečné. Jediným skutečným důvodem k mučení je, že mučitelé se rádi dívají, jak jejich nepřítel trpí.
V obou případech mohou považovat výpovědi za právně platné pouze pro sadisticky orientovaní juristé........bych dodal coby nedělní úvahu k sobotní pana Macháčka.
Není, protože jste se dopustil logické chyby, totiž že špatně agregujete názor lidí ve společnosti. Nic jako "náš humanismus" není; místo toho je široké spektrum názorů od "Breivik si zaslouží přístup k Internetu" až po "pokud se někdo neuživí, je to jeho problém". Ale (asi téměř) každý z těch konkrétních lidí (a nepochybně i autor článku) zastává samozřejmě názor, že pracující by se měli mít lépe než zločinci, a tudíž si fakticky nikdo nemyslí, co jim podsouváte.