Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti Martina Ignačáka, který namítal, že jeho vazba trvající již přes rok a čtvrt není důvodná. Soud shledal, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který stěžovatele ponechal ve vazbě, porušuje základní právo stěžovatele na osobní svobodu garantované čl. 8 Listiny základních práv a svobod.

O propuštění z vazby rozhodne v nejbližší době Vrchní soud v Praze, který je vázán nálezem Ústavního soudu.

Soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková ve středu odpoledne veřejně vyhlásila nález Ústavního soudu, který věcně projednal stížnost Martina Ignačáka, jež směřovala proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze z 27. května 2016. Vrchní soud tehdy změnil předchozí rozhodnutí Městského soudu v Praze a ponechal Ignačáka ve vazbě. Městský soud pak vazbu znovu prodloužil v srpnu. Ignačákova stížnost ovšem směřuje proti usnesení z května.

Martin Ignačák je ve vazbě déle než rok, a to kvůli obavě z útěku a skrývání před trestním stíháním. V minulosti předložil písemný slib, záruku sestry a návrh, že by pravidelně docházel k probačnímu úředníkovi. Opakovaně slíbil, že neuteče, u soudu chce podle svého vyjádření dokázat svou nevinu. Obhajoba argumentovala také tím, že ostatní spoluobvinění z plánování útoku ve vazbě nejsou a nikam neutíkají.

Podle nálezu Ústavního soudu Vrchní soud nedostatečně argumentoval ohledně možného útěku Martina Ignačáka do zahraničí, nepřihlédl k záruce sestry obžalovaného a k tomu, že jeho bratr ho zaměstná.

Závěrem Ústavní soud ještě uvedl, že vazební soudy se také nijak nevypořádaly s konstantní námitkou stěžovatele vedenou proti jeho trestnímu stíhání, že žádný trestný čin nespáchal a že je obětí policejní provokace. „Je zřejmé, že otázka, zda nedošlo k nedovolené policejní provokaci, bude předmětem zkoumání v hlavním líčení a nelze očekávat, že o ni komplexně a jednoznačně rozhodne vazební soud. Přesto se i vazební soud touto otázkou musí zabývat, pokud se rozhodne vazbu uvalit, což však obecné soudy v případě stěžovatele neučinily,“ uvedla Šimáčková.

V obecné rovině Ústavní soud poté uvedl, že pokud by se prokázalo, že stěžovatel se stal obětí policejní provokace, tak jej odsoudit nelze, neboť takové odsouzení by bylo hluboce urážející pro běžný pojem spravedlnosti.

Celý nález Ústavního soudu zde.