Jediný adekvátní trest pro Breivika
Petr BittnerV lidskoprávním souboji nervů s Andersem Breivikem musíme zachovat přísně etickou pozici. Pokud chceme teroristu navždy porazit, měli bychom trvat na ideálech jeho obětí a bezpodmínečně naplňovat jeho vlastní lidská práva.
Soud minulý týden rozhodl, že Norsko částečně porušilo práva masového vraha Anderse Behringa Breivika, který před pěti lety zabil v jediném dni 92 lidí, za což mu byl udělen nejvyšší jednorázově udělitelný trest ve výši 21 let.
Breivik dostal za pravdu v části svých stížností. Soud uznal, že norský stát porušil „zákaz nelidského nebo ponižujícího zacházení či trestání“ — narážel tím především na Breivikovo držení v samovazbě, v níž podle soudu „žije ve zcela uzavřeném světě s minimem kontaktu“.
Největší výzvou pro evropský demokratický svět je naučit se pochopení pro každé další takové rozhodnutí. Ve hře není nic menšího než budoucnost Evropy, jak ji známe.
Nelidský čin neexistuje. Breivik je člověk
„Nelidský vrah uspěl se stížností na nelidské podmínky,“ stojí v jednom z titulků, kterým Česká televize uvedla zprávu, podle níž soud dal za pravdu Andersi Breivikovi v jeho stížnosti na pobyt ve věznici Skien.
Taková formulace navozuje přesně ty dojmy, kterých se Breivik snaží dosáhnout — provokuje, pobuřuje, vyvolává pocit bezmoci. A vhání vítr do plachet těm politickým silám, v jejichž jménu Breivik svůj čin vykonal — euroskeptické pravici.
Breivik byl prvním skutečným rytířem v boji proti „politické korektnosti“, „eurohujerskému multikulturalismu“ a „naivní eurosocialistické mládeži“.
Pokud dnes přijmeme tuhle ultrapravicovou, euroskeptickou perspektivu, staneme se Breivikovými spojenci a budeme dál naplňovat jeho poselství.
Breivik ze sebe v takovém scénáři činí pouze traumatizující, pasivní objekt, který provokuje k nepříčetnosti — ovšem k nepříčetnosti, o kterou šlo jemu samotnému už v den, kdy vzal život několika desítkám nevinných lidí. Je to nepříčetnost, jež si klade za cíl změnit norskou přísně lidskoprávní legislativu, o níž si sám atentátník myslel totéž, co všichni, kteří ji dnes chtějí zpřísnit jen na základě jeho ubohému činu.
Trest smrti, jenž v Norsku neexistuje, by znamenal Breivikův triumf: změnil by severskou zemi směrem, kterým se vydal před pěti lety psychopat se samopalem. A to je věc, kterou si stále většina Norů bezpečně uvědomuje, a kterou bychom se měli naučit vnímat i my.
Argument případné „odstrašující“ funkce trestu smrti naprosto neplatí u fanatických útoků typu toho Breivikova. Bylo by naivní myslet si, že by neonacistického teroristu odradila hrozba smrti. Teror tohoto typu je od začátku páchán jako fatální čin.
Nesmíme podlehnout mefistofelskému lákadlu, které na nás skandálně „nemrtvý“ Breivik klade pokaždé, kdy vystoupí z cely se záměrně přemrštěnou stížností a počastuje navždy šokovaný svět svým mrtvolným šklebem.
Breivik zůstane za mřížemi až do smrti. Nezemře však rukou norského státu, protože norský stát své občany nezabíjí. Breivikovi a všem, kteří by se snad v jeho hanebnosti chtěli jakkoli zhlédnout, tím Norsko vydá jasný signál: Tvoje domnělé hrdinství je podvod, trpíš iluzí o vlastní výjimečnosti, nikdy se nestaneš mučedníkem vlastního příběhu, nadosmrti zůstaneš zločincem vydaným bezpodmínečně napospas zemi, které jsi ublížil. Nezměníš ji ani o píď, protože je silnější než ty.
Jedinou šancí, jak Breivika v epochálním souboji o lidskou důstojnost „porazit“, je zachovat přísně etickou pozici, která přemůže choutky hrdelní morálky. Dokud budeme ochotní podléhat teroristově vábení vykládat celou situaci tak, že se Brevik triumfálně vysmívá „slabému předvoji evropského úpadku politické korektnosti“, bude vítězit vrahova vize.
Pokud chceme opravdu uctít všechny oběti, které zahynuly při nestravitelném incidentu 22. června 2011 na ostrůvku Utøya, měli bychom dál trestat Breivika tím, co ho na všech těchto zesnulých mladých idealistech pobuřovalo, a co nejvíc nenáviděl: bezpodmínečně naplňovat lidská práva.
Pokud chceme Breivika navždy porazit, měli bychom trvat na ideálech jeho obětí.