Soud v Norsku začal projednávat stížnost norského teroristy Anderse Breivika. Ten si odpykává jednadvacetiletý trest vězení za vraždu sedmdesáti sedmi lidí při útocích z roku 2011. Breivik napřed bombou, potom střelnou zbraní postupně zabíjel převážně mladé, levicově uvažující lidi, tedy své ideové odpůrce. Střílel bez milosti, bez sebemenšího záchvěvu mysli, pevnou rukou, promyšleně, chladnokrevně.

Dnes si stěžuje, že ve věznici jsou porušována jeho lidská práva. Jako aktivní zastánce lidských práv si nutně musím klást otázku: Nakolik má mít ten, kdo masovým vražděním upřel práva druhým, nárok na vlastní lidská práva?

Empatie vůči masovému vrahovi?

Taková otázka začíná u výše (níže) trestu, protože i z toho se skládá mozaika celého případu a našeho přístupu k němu. V České republice dostali čtyři žháři za útok na romskou rodinu ve Vítkově, respektive za pokus o vraždu členů této rodiny, tresty okolo dvaceti let. Bylo to správné rozhodnutí, násilí proti Romům se stupňovalo a tento brutální čin byl jedním z jeho vyvrcholení. Breivik byl odsouzen k trestu v přibližně stejné výši za dokonanou naplánovanou vraždu téměř osmdesáti lidí.

Jistěže máme soucítit s každým člověkem, sebebídnějším. Ale jen velmi těžko můžeme být empatičtí vůči psychopatovi, který vraždí nevinné lidi z ideologických důvodů (to se pochopitelně týká všech teroristů či masových a sériových vrahů, protože k pochopení jejich motivů bychom museli uvažovat stejně jako oni).

Chybí však bohužel i dostatečná empatie vůči jeho obětem, tedy vůči zavražděným, pozůstalým a přátelům zavražděných. Již delší dobu funguje v některých evropských zemích, a v Norsku je to evidentní, přepálený pohled na lidská práva - jakýsi selektivní humanismus, v němž práva pachatelů stojí pomyslně výše než práva obětí. Jedenadvacet let za desítky vražd jsou toho více než výmluvným dokladem. Nemohu to chápat jinak než jako cynický výsměch obětem…

↗

Breivik může ve vězení využívat tři místnosti, jednu ke spaní, druhou ke studiu a třetí ke cvičení. Úřady mu také nedávno povolily zahájit korespondenčně studium mezinárodních vztahů na univerzitě v Oslu. Foto youtube.com

V Norsku by ovšem šlo o cynický výsměch až tehdy, kdyby na to tamní občané shlíželi podobně jako má maličkost (a jako nejspíše i většina Středoevropanů). Zdá se však, že tamní společnost pokládá za normální to, co nám se zdá nepochopitelné.

Dvacet jedna let je v Norsku nejvyšším možným trestem, který lze jednorázově uložit. Breivikův pobyt ve vězení prý může být prodlužován až na doživotí, ale s tamním přístupem k lidským právům se tomu věří nesnadno. Přezíravost k obětem a přehnaně vstřícný vztah k pachatelům je zde tedy posvěcen i legislativně. To pokládám za jeden z momentů, z něhož je zřejmé, že evropská demokracie postupně degeneruje. Selektivní humanismus, v němž navrch má ten, kdo opovrhuje lidmi a komu je lhostejný jejich život, určitě nestojí v základech této bohulibé filozofie.

Náš kontinent píše historii brutálního násilí, ale společnost drželo pohromadě i to, že obětem se relativně často dostávalo patřičné satisfakce - právě tím mělo přikázání „nezabiješ“ svou hodnotu i v praxi: že následoval přiměřený trest. I vrah vždy věděl, že dělá něco špatného. Breivik to neví - ideologičtí fanatici, teroristé jsou přesvědčeni, že dělají dobrou věc.

„Mučený terorista“

Norský terorista již dříve podmínky ve vězení přirovnal k mučení a nyní zažaloval stát kvůli údajnému porušení dvou článků evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Breivik si stěžuje krom jiného na omezování korespondence, izolaci od ostatních trestanců, na pravidelné prohlídky cely a na používání pout. Norská generální prokuratura trvá na tom, že tyto podmínky „jsou v mezích toho, co Úmluva povoluje“.

Tento masový vrah může ve vězení využívat tři místnosti, jednu ke spaní, druhou ke studiu a třetí ke cvičení. V cele má k dispozici počítač (bez přístupu na internet). Úřady mu také nedávno povolily zahájit korespondenčně studium mezinárodních vztahů na univerzitě v Oslu.

Breivikův obhájce Öystein Storrvik tvrdí, že jeho klient trpí depresemi a cítí se osamělý, protože nemá kontakt s nikým jiným než se zaměstnanci věznice. „Jednou z hlavních věcí, kterou se chtěl ve vězení zabývat, bylo studium, ale s tím nyní skončil.

Domnívám se, že to je známka toho, že izolace má negativní vliv na jeho psychické zdraví,“ řekl před zahájením procesu Storrvik. Pokud soud rozhodne, že podmínky Breivikova věznění jsou příliš přísné a porušují lidská práva, může nařídit jejich zmírnění. Tolik suché vyjádření ČTK.

Breivik nikdy neprojevil sebemenší lítost nad svým činem, naopak - hlásí se stále ke svému manifestu, kde píše mimo jiné i toto:

„Protože chceme proniknout do marxistických médií propagujících multikulturalismus, jsme nuceni přistoupit k brutálnější a dech beroucí operaci, která povede k obětem. Pokud se už rozhodnete udeřit, je lepší zabít co nejvíce lidí, jinak riskujete, že ideologický dopad činu nebude dostatečný… Většina lidí nás nyní odsuzuje jako teroristy. Ale za sto let budeme oslavováni jako předvoj, jako hrdinové, kteří položili životy v boji proti tyranům.“

V pondělí, při příchodu na jednání, pozdravil Breivik soud nacistickým pozdravem, hajlováním.

Ať se na mě nikdo nezlobí, prosím, mnohem více mě zajímá psychické zdraví pozůstalých a přátel zavražděných. A jejich utrpení, až bude vrah jejich blízkých propuštěn na svobodu. Jestliže Breivik ve vězení trpí, je to součást jeho trestu. Nebo ne? Má trpět jen vymezeně, částečně, trochu, nebo adekvátně svému zločinu?