Fatální symbióza terorismu a médií
Vendula FilipováMediální lov terorismu ohrožuje naši bezpečnost spíše než by ji prohluboval a pro terorismus samotný působí jako reklama k nezaplacení. Neměli bychom se bát hledat způsob, jakým medializaci teroru regulovat. Příklady přitom existují.
Žijeme ve světě relativně nezávislých médií, nepřetržitě vysílajících zpravodajských kanálů a těšíme se z možností okamžitého přenosu dat z jednoho konce planety na druhou. Domníváme se, že s neustálým přísunem čerstvých informací jsme chytřejší, svobodnější a bezpečnější. Jde však o hluboký omyl.
Nejsme totiž jediní, komu všudypřítomná svobodná média činí radost. Těší se z nich rovněž nihilističtí fundamentalisté volající po zániku západní civilizace.
Potřebu otevřeně informovat veřejnost o světovém dění vnímáme jako součást svobodných médií a svobodného světa. Na všech kontinentech se však denně odehrává množství událostí různého charakteru — a ty, které můžeme zaznamenat v médiích, jsou pouze jejich zlomkem. Jedním z privilegovaných témat, které má jistotu stát se hlavní zprávou dne a zaplnit podstatnou část vysílacího času, je teroristický útok na západní cíl…
Usáma bin Ládin sice vyzýval k boji proti Spojeným státům od roku 1996 , nicméně až do ohromujících útoků 11. září 2001 média příliš nezajímal. Po útocích se média na několik dnů stala monotematickými a bin Ládin jednou z nejznámějších osob světa. Jeho následníci na tomto příkladu pochopili, že získat prostor v prime time (i mimo něj) zajistí tím, že jejich čin bude šokující, zastrašující a zůstane po něm mnoho obětí.
Reklama zdarma
Mediální lov terorismu ohrožuje naši bezpečnost, spíše než by ji prohluboval, a pro terorismus samotný působí jako reklama k nezaplacení. Jestliže je záměrem útočníků šíření strachu, svých poselství a rekrutování bojovníků k dosažení politických cílů , pak bez médií, která jejich činy vnášejí do společenského povědomí během okamžiku, by útoky ztrácely smysl. Komu jinému se dostane takového PR, navíc zdarma?
Teroristé se hlásí k zodpovědnosti za útoky, jako by se hlásili k hrdinskému činu — a média zajistí, aby se jejich jména, činy a vzkazy šířily po světě mezi miliardy mediálních konzumentů. Publicita navíc zřejmě zvyšuje pravděpodobnost nápodoby v dané zemi , podobně jako se to děje v případě sebevražd či „šílených střelců“.
Autorka vede co do negativity dopadu určitou paralelu mezi informacemi o teroristických útocích a o sebevraždách. Připomněla mi tak mou dětskou vzpomínku na sebeupálení Jana Palacha. Pamatuji na výzvu Jaroslava Seiferta i na to, jak ošetřující zprostředkovali médiím údajná Palachova slova "Rekněte, aby to nedělali." Byly toho plné noviny. Přesto měl Palach ve svém krajním protestu následovníky, nejen Jana Zajíce a Evžena Plocka, ale také lidi, kteří jednali už jen málo v jeho duchu. V Polsku se podařilo případ dřívějšího sebeupálení Ryszarda Siwiece na plném stadiónu kupodivu ututlat. Následovníky Siwiec tedy v Polsku neměl. (Je doufám zřejmé, že beznadějné sice, ale hrdinské činy jmenovaných nesrovnávám se zločiny vraždících sebevrahů.)
Dopad promptní informace je možné demonstrovat i na „drobnostech“, jako byly „epidemie“ hrozeb uložením bomby nebo sypání bílého prášku (údajného antraxu) apod. O tom, že si jsou lidé problematiky vědomi odedávna svědčí historka o Hérostratovi.
Bulvarizace médií je podle mne příčinou mnohého zla, nejen výše pojednaného. Ti, které taková média živí, se mohou ovšem odvolávat na objednávku veřejnosti.
Každopádně je jaksi nenormální, když média udržují širší povědomí o mnoha zemích, i ohromných a lidnatých, především prostřednictvím zpráv o neštěstích a zločinech, jimž padlo za oběť několik desítek lidí, nebo i méně. Je dobře, že skoro všude se zvyšuje úsilí, aby byla omezena početnost a rozsah tragických událostí. Nedobrým důsledkem chvályhodných snah však je, že u přetrvávajících ztrát na životech jsou zpravodajské pokrytí a „zooming“ neúměrné.
Jak je např. možné (dnes) psát, že v ČR byla skoro každá desátá žena znásilněna (tedy vlastně, že jeden z tisíců pohlavních styků bývá nedobrovolný!) a zároveň učinit z obtěžování a zneužívání desítek žen v milionovém městě o silvestrovské noci událost neuvěřitelného dopadu? Nebo jaká síla dokáže přiblížením sexuálně motivované bestiální vraždy vytvořit u široké mezinárodní veřejnosti novou podstatnou asociaci ohledně miliardové Indie?
Letos v létě jsem si všímal, co lidí, dokonce nejen mladíčků, ale také jedinců dávno již dorostlých, občas dokonce i žen, nosí na tričkách více či méně stylizované lebky...
Není samozřejmě snadné najít pro média adekvátní pravidla, natož je prosadit. Je to však úkol, jenž by se měl stát tématem širší veřejné debaty.
Terorismus moderního typu je způsob jak může malá skupina lidí nebo jednotlivec účinně komunikovat s veřejností prostřednictvím médií. Teroristické skupiny často samy média oslovují. Útok na náhodně vybrané lidi ani jiný smysl než v jeho mediálním dopadu nemá.
Co s tím? Teroristé mají stejný cíl jako ultrapravice: chtějí dokázat, že západní státy nefungují a nedokáží své občany ochránit. Pokus "seriozních médii" zprávy o terorismu potlačovat by byl vodou na mlýn médím jiným a dal by jejich zpravodajství větší váhu. Hérostratovo jméno známe ne proto, že zapálil chrám v Efezu, aby se proslavil, ale proto, že se Efezané rozhodli památku na něj potlačit a pod trestem smrti zakázali zmiňování jeho jména. Připomenu ještě "efekt Barbary Streisandové" tedy to, že pokus informaci potlačit ji naopak zvýrazní.
Úspěchem terorismu jsou také plamenné projevy politiků a okázalá (přitom věcně nesmyslná) bezpečnostní opatření. U nás terorismus zvítězil bez provedení jediného útoku.