Žijeme ve světě relativně nezávislých médií, nepřetržitě vysílajících zpravodajských kanálů a těšíme se z možností okamžitého přenosu dat z jednoho konce planety na druhou. Domníváme se, že s neustálým přísunem čerstvých informací jsme chytřejší, svobodnější a bezpečnější. Jde však o hluboký omyl.

Nejsme totiž jediní, komu všudypřítomná svobodná média činí radost. Těší se z nich rovněž nihilističtí fundamentalisté volající po zániku západní civilizace.

Potřebu otevřeně informovat veřejnost o světovém dění vnímáme jako součást svobodných médií a svobodného světa. Na všech kontinentech se však denně odehrává množství událostí různého charakteru — a ty, které můžeme zaznamenat v médiích, jsou pouze jejich zlomkem. Jedním z privilegovaných témat, které má jistotu stát se hlavní zprávou dne a zaplnit podstatnou část vysílacího času, je teroristický útok na západní cíl…

Usáma bin Ládin sice vyzýval k boji proti Spojeným státům od roku 1996 , nicméně až do ohromujících útoků 11. září 2001 média příliš nezajímal. Po útocích se média na několik dnů stala monotematickými a bin Ládin jednou z nejznámějších osob světa. Jeho následníci na tomto příkladu pochopili, že získat prostor v prime time (i mimo něj) zajistí tím, že jejich čin bude šokující, zastrašující a zůstane po něm mnoho obětí.

Reklama zdarma

Mediální lov terorismu ohrožuje naši bezpečnost, spíše než by ji prohluboval, a pro terorismus samotný působí jako reklama k nezaplacení. Jestliže je záměrem útočníků šíření strachu, svých poselství a rekrutování bojovníků k dosažení politických cílů , pak bez médií, která jejich činy vnášejí do společenského povědomí během okamžiku, by útoky ztrácely smysl. Komu jinému se dostane takového PR, navíc zdarma?

Teroristé se hlásí k zodpovědnosti za útoky, jako by se hlásili k hrdinskému činu — a média zajistí, aby se jejich jména, činy a vzkazy šířily po světě mezi miliardy mediálních konzumentů. Publicita navíc zřejmě zvyšuje pravděpodobnost nápodoby v dané zemi , podobně jako se to děje v případě sebevražd či „šílených střelců“.

Nejde ale jen o samotnou publicitu - sdělování detailů policejních šetření slouží jako návod k použití pro další fundamentalisty. Díky němu se poučí z chyb svých předchůdců a seznámí se s postupem policejních jednotek, což platí i pro zveřejňování údajů o příčinách zmařených útoků.

Nejedná se však o parazitický vztah, z něhož by na úkor médií těžili pouze teroristé. Ti totiž zajišťují potřebnou sledovanost, která na média v dnešním silně konkurenčním prostředí může mít až existenční dopad. Proto je vztah mezi médii a terorismem symbiotický - a pro nás fatální.

Nebát se pravidel

Nezní to zrovna optimisticky. Neúmyslné podpoře teroristů však velmi pravděpodobně lze zabránit. Některé z předních francouzských listů a televizí přišli nedávno s dosud těžko představitelnými opatřeními, která mají předcházet „glorifikaci“ útočníků - přestali zveřejňovat jejich jména a fotografie, což koneckonců doporučují i znalci. Po sérii útoků ve Francii tato dobrovolná opatření nepřicházejí náhodou; jistota zviditelnění je totiž jedním z hlavních motivačních faktorů teroristů.

Podobně redakce britské televize BBC vydala doporučení pro žurnalisty, jakých slov užívat při informování o terorismu, a dokonce i ministr zahraničních věcí Spojených států John Kerry se nechal slyšet, že média by nám posloužila lépe, kdyby o terorismu tolik neinformovala. Většinou však média, mimo jiné i britský list The Guardian, argumentují, že svoboda slova a právo na informace jsou nedotknutelné, že lidé potřebují fakta a zavádění pravidel hrozí cenzurou.

↗

Jestliže je záměrem útočníků šíření strachu, svých poselství a  rekrutování bojovníků , pak bez médií, která jejich činy vnášejí do společenského povědomí během okamžiku, by útoky ztrácely smysl. Ilustrace crowdbabble.com

Neměli bychom nicméně zapomínat, že pravidla jsou nedílnou součástí svobodného světa. A v tomto případě by mohla vést k oslabení teroristů a snížení počtu útoků.

U sebevražd se mediální zdrženlivost osvědčila

Jistou zkušenost již máme k dispozici — dohoda médií dokázala ovlivnit jiný společenský fenomén: vedla ke snížení sebevražednosti. Ze studií vyplývá, že zveřejňování informací o sebevraždách, zejména veřejně známých osobností, až několikanásobně zvyšuje počet nápodob. Neexistovaly ale empirické údaje, které by mohly ověřit i sestupný efekt — zda s omezením publicity dojde ke snížení sebevražednosti.

Jedním z mála dosud ověřených příkladů, který tuto korelaci potvrdil, je rakouský pokus. Média se dohodla na pravidlech pro publikování zpráv o sebevraždách — a jejich počet v následujících letech klesl průměrně o 81 sebevražd ročně.

Mezi těmito zásadami najdeme jak omezení počtu zpráv věnujících se sebevraždám, tak doporučení, jakým způsobem o nich informovat. Zprávy se například mají vyhýbat senzacechtivosti či vykreslování zesnulého jako hrdiny a nemají zveřejňovat jakékoli detaily o způsobu provedení. Ve Švýcarsku odborníci z různých oborů rovněž shrnuli zásady pro publikování o sebevraždách, média se jimi však řídila jen částečně — o sebevraždách sice informovala odpovědněji, výskyt tématu v médiích se ale ztrojnásobil. Na sebevražednosti se to projevilo pouze minimálně.

Sebevraždy jsou samozřejmě něco jiného než terorismus, z psychologického hlediska se však v obou případech jedná o násilí, jež může vyvolat a vyvolává pokusy o nápodobu. Jestliže díky dohodě médií došlo ke snížení počtu sebevražd, je nabíledni, zda by podobná dohoda o usměrnění zpravodajství nevedla ke snížení počtu teroristických útoků (a vlivu teroristických skupin), u nichž je navíc publicita zcela bytostným faktorem.

Rozdíl mezi rakouským a švýcarským případem ukazuje, že zřejmě nestačí jen upravit podobu zpráv (jako ve Švýcarsku), aniž by došlo souběžně k relevantnímu snížení jejich počtu v hlavních sledovacích časech a na titulních stranách. Nabízí se inspirace úspěšnějším rakouským příkladem, kdy kombinací změny podoby zpráv a zároveň omezení jejich počtu došlo ke snížení sebevražednosti.

Světová zdravotnická organizace i další instituce vydaly doporučení médiím, jak informovat o sebevraždách — obdobně by mohli bezpečnostní experti, psychopatologové a další znalci shrnout zásady, jimiž by bylo možné řídit se v případě zpráv o terorismu. Bylo by však třeba, aby tato opatření přijala většina světových masmédií, a nikoli jen jejich nepatrný zlomek. Pak by totiž hrozilo, že v realitě silného konkurenčního prostředí by divák či čtenář upřednostnil emotivní dramatické zpracování s šokujícími prvky před chladnou zprávou, která by zapadla mezi ostatní události dne.

V širším kontextu společenských věd se nejedná o převratná zjištění. Mediální teoretikové upozorňují desetiletí, že média jsou mocným nástrojem, který dokáže ovlivňovat lidské vědomí a činy tím, jakým událostem se věnuje a jak o nich informuje — a to bez ohledu na to, jestli jsou to média svobodná, nesvobodná, nebo někde mezi tím. K čemu slouží bezbřehá svoboda médií, jestliže vede k sebedestrukci?

Teroristickým skupinám i jednotlivcům poskytujeme štědrou mediální pozorností službu k nezaplacení. Znepokojující otázkou pro nás ale zůstává, čím za tuto službu platíme my.