Klimatický mýtus číslo pět: Klimatickou krizi vyřešíme změnou našeho životního stylu

Kvůli mimořádným událostem s jednodenním zpožděním přinášíme další, v pořadí již pátý klimatický mýtus, demaskovaný perem Přátel země. Tentokrát je tématem náš životní styl.

Dr_logo

Redakce DR

17.11.2015 08:00

Související

Když se mluví o klimatické změně, často slyšíme jednu magickou formuli: stačí změnit náš životní styl. „Přestaňte jezdit auty, přestaňte jíst maso, vypínejte častěji světlo a nakupujte ekologicky šetrné produkty… a zachráníte svět před klimatickou změnou. Naším cílem není dehonestovat ekologicky šetrný životní styl. Raději chceme ukázat, jak je tento argument využíván k odvracení pozornosti od skutečných příčin ekologické krize, k přenášení zodpovědnosti ze systému na individuum.

Chceme mluvit o tom, jak je tato strategie prospěšná pro společnosti, kterým se takto daří zvyšovat spotřebu a skrývat jejich vlastní devastující vliv a jak se díky tomuto argumentu stávají z obětí viníci, když se pocit viny rozprostírá mezi jednotlivci.

  • Životní styl jednotlivců není příčinou klimatické změny
Pokud bychom dokázali změně klimatu zabránit změnou našeho životního stylu, znamenalo by to, že náš životní styl je její hlavní příčinou. Tato perspektiva je však naprosto scestná.

Už v prvním mýtu jsme dokazovali, že vina za klimatickou změnu leží především na bedrech velkého byznysu. Třiašedesát procent světových emisí skleníkových plynů způsobených lidskou činností mezi léty 1751 a 2010 má na svědomí devadestát firem. Je mezi nimi padesát soukromých firem jako Chevron, Shell, BP, Exxon, jednatřicet státem vlastněných firem jako je například saudskoarabská Saudi Aramco a devět státem provozovaných firem, většinou produkujících uhlí ve státech jako Polsko nebo Čína. Polovinu těchto emisí firmy vyprodukovaly po roce 1988.

Kvůli globálním i národním nerovnostem nelze zodpovědnost za změnu klimatu rovnoměrně rozdělit mezi 7,3 miliardy lidí, kteří obývají planetu Zemi. Jedna ze studií ukazuje, že procento nejbohatších lidí produkuje dva tisíce krát větší počet emisí, než procento nejchudších. Krom toho, že superbohatí pravděpodobně nebudou příliš ochotní žít skromnější životy, víme, že se různé skupiny lidí podílejí na klimatické změně různým způsobem. Řeči o změně životního stylu tyto rozdíly jakoby vymazávají tvrzením, že jsou naše životní styly a opovědnost za změnu klimatu srovnatelné.

  • Greenwashing: změna stylu jako obchodovatelná komodita
V dnešní době, kdy povědomí o ekologických problémech roste, se společnosti snaží prezentovat jako ekologicky a sociálně odpovědné. Strategie „zeleného“ obchodního modelu je využívána ke zvyšování spotřeby prezentací vybraných produktů jako etických. Nadnárodní korporace využívají ekologii k dosažení nových trhů, ekologicky smýšlejících lidí a k udržení (nebo zvyšování) vlastních zisků.

Vina za klimatickou změnu leží především na bedrech velkého byznysu. Třiašedesát procent světových emisí skleníkových plynů způsobených lidskou činností mezi léty 1751 a 2010 má na svědomí devadestát firem. Ilustrace carbonmajors.com

Za tímto argumentem se schovává snaha odklonit pohled veřejnosti od skutečných příčin klimatické změny k obchodním zvykům jednotlivců. Spása světa je prodávána v recyklovatelném obalu v bio supermarketech. Společnosti spoléhají při prodeji svých produktů na zvyšující se pocit individuální viny, předcházení klimatické změně je předkládáno jako morální problém, ležící na bedrech jednotlivých lidí, kteří si mohou zvolit lepší život.

Není překvapivé, že se stejné společnosti takto snaží odklonit pozornost od vlastních devastujících účinků. Například koncern Starbucks se prezentuje jako ekologicky citlivá společnost, přestože většina jejich produktů obsahuje palmový olej, který je jednou z hlavních příčin ekologické katastrofy v Indonésii. Stejně tak se maskuje i oděvní společnost H&M, jakkoli prosperuje na neudržitelném cyklu módních změn.

  • Žít zeleně, nesplnitelná mise v systému, který ničí klima
Nastavení systému „zelený“ život nesmírně ztěžuje. Můžeme to demonstrovat na několika příkladech. Když porovnáme cestovní náklady v případě letadel, vlaků či lodí, zjistíme, že čím víc znečišťujete, tím méně platíte. Rozdíl je nejvíce viditelný mezi letadly a vlaky, kdy cestování vlakem je zpravidla dražší (přestože ekologicky méně škodlivé) než cestování letadlem - vše díky politickým rozhodnutím, která (například nižším zdaněním) podporují leteckou dopravu.

Dalším příkladem je využívání osobních automobilů. Všichni víme, že bychom je měli používat méně, ale jak můžeme chtít po lidech menší používání aut, když je veřejné dopravy tak špatně dostupná? „Plánované stárnutí“ věcí jde rovněž proti nám. Produkty jsou navrhovány tak, aby se po čase zkazily - většinou je mnohem levnější koupit nový, než nechat opravit starý. Občas dokonce účelově není možné daný produkt opravit. Takovýto obchodní model podněcuje masovou spotřebu a plýtvání, oboje s negativními důsledky na změnu klimatu.

Jak jsme již zmínili výše, obchodování s palmovým olejem je jednou z příčin ekologické katastrofy v Indonésii. Palmový olej je jednou z nejoblíbenějších a nejlevnějších tržních komodit. Většina potravinářských a kosmetických společností (například Unilever, Ferrero, Nestlé) jej přidávají do svých produktů. Palmový olej je natolik rozšířený, že zabere spoustu času a energie odhalit kde všude se nachází, jeho alternativy jsou navíc dražší.

Jak můžu vědět, že je vaše firma environmentálně citlivá? - Přeci ten slogan, obal a má na sobě i obrázek přírody. Ilustrace Friends of the Earth International

Když k tomu započítáme všechny chemické látky v kosmetice, hormony v mase nebo pesticidy v půdě, potřebujeme spoustu volného času a pátracích schopností, abychom se vyhnuli neetickým a zdraví škodlivým produktům. Můžete kupovat fair trade produkty, ale ty jsou mnohem nákladnější a za pěknými sliby často skrývají ošklivou pravdu.

Všechny příklady nás zavedou k systému, který upřednostnil zisk před zdravím a bezpečností lidí. Dokud tento systém profituje z klimatické změny a devastace zemí globálního jihu, naše individuální volby nikdy nezprostředkují adekvátní řešení. Žít zeleně se v našem kontextu podobá plavbě proti proudu.

  • Žít zeleně je privilegium
Žít ekologicky citlivě není pouze komplikované, je to i sociální privilegium. Dobrým příkladem je jídlo. Ideálně bychom měli kupovat organické, lokální, čerstvé potraviny. Průmyslové farmaření je natolik dotované, že kvalitní potraviny jsou příliš drahé a nedostupné pro většinu lidí. Každý si nemůže dovolit změnu životního stylu.

Příběhy, které se skrývají za snahou o změnu životního stylu, jsou často vylučující. Například kritika velké spotřeby nebere v potaz lidi, kteří žijí v prekérních životních podmínkách. „Den, kdy si nic nekoupím“, který se snaží upozornit na přehnanou spotřebu, nikdy nezmiňuje fakt, že spousta lidí nezkonzumuje skoro nic, protože nemají jinou volbu.

Žít zeleně je náročné na čas i finance. Pokud chcete skutečně přijmout ekologicky šetrné způsoby života, musíte být přiměřeně bohatí, trpěliví, uvědomělí a se spoustou času. Nelze to vztáhnout na většinu lidí globálního severu či jihu, což ukazuje, jakým privilegiem se příběh o zeleném životě stal.

  • Individualismus vede ke ztrátě solidarity
Žít zeleně není jen privilegiem, má také negativní důsledky. Namísto zvýznamňování vztahu sociální a environmentální nespravedlnosti živí argument, že chudí lidé znečišťují více, ačkoliv je to přesně naopak. Diskuze o privilegovaných a deklasovaných je odsouvána.

V našem světě vede zelený život často k pocitu nadřazenosti, což brání vzniku solidarity mezi lidmi, kteří musí řešit stejný problém. Podobně soustředění na individualitu vytváří díru mezi střední třídou a deklasovanými, protože chudí lidé si nemohou dovolit podobné privilegium. Perspektiva střední třídy je tak odkláněna od korporací k chudým lidem, od znečišťovatelů k obětem.

Emise oxidu uhličitého podle typu dopravy v přepočtu na jedno pasažéra. Ilustrace Friends of the Earth International

Podobný mechanismus vidíme v různých zemích napříč Evropou. Když dojde na sociální problematiku, často slýcháme, že si za to chudí lidé můžou sami (zvlášť pokud se jedná o lidi s nebílou barvou kůže). Podobné názory chtějí naznačit, jakoby si chudí lidé sami zvolili svou pozici, jakoby byla zapříčiněná jejich leností, hloupostí či podřadností.

Podobné osočování obětí často slýcháme i v ekologických otázkách. Přestože to jsou hlavně chudí lidé po celém světě, kdo na svých bedrech nesou chyby systému (ceny kvalitních potravin, energetická chudoba, znečištění), jsou představování jako viníci vlastního trápení. Při podobném rámování nemůže být řeč o klimatické spravedlnosti.

Závěrem? Lidé nejsou problém, ale řešení klimatické krize
Soustředění na individuální životy činí systém neviditelným. Klimatická změna je však systémový problém a potřebuje systémové řešení. Pokud se narativ změní z „potřebujeme změnit základy našeho systému“ na „potřebujeme nakupovat jiným způsobem“, celý příběh ztratí smysl.

Přesunuli jsme se od diskuze o opuštění fosilního průmyslu k debatě o úsporných žárovkách a plastových pytlích. Dokud mluvíme o hrstce lidí, kteří žijí zelený život v bohatých zemích, nemluvíme o potravinářském průmyslu, o průmyslu odpadů ani o fosilním průmyslu.

Soustředění na životní styl depolitizuje ekologickou problematiku. Nebere v potaz otázky privilegia a nespravedlnosti. Nemá smysl mluvit o klimatické změně na individuální úrovni, protože systém v podstatné míře formuje naše individuální rozhodnutí. Změna životního stylu je relevantní jen v případě, že s sebou nese hnutí, které chce rovnováhu sil ve společnosti změnit.

Jako mladí lidé z globálního severu si jsme vědomi povinnosti žít skromnějším způsobem života. Potřebujeme jíst, cestovat a konzumovat jiným způsobem. Naše ekologická stopa je nadměrná. Stejně tak si jsme vědomi, že tato situace má systémové příčiny a může být řešena jen systémovými změnami, ne individuální askezí.

Potřebujeme kolektivní akci, proměnu společnosti. Potřebujeme systémovou změnu potravinářského, energetického a tržního systému. Nechceme zelený kapitalismus, chceme klimatickou spravedlnost. Nechceme natřít systém na zeleno, chceme ho změnit.

Slovy Naomi Klein: „Z klimatické změny se nevykoupíme.“


Přeložil RADEK KUBALA

A co si myslíte vy? Diskuse (12 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 17.Listopadu 2015, 11:57:50

Takže, za všechno mohou koncerny? - A není tomu náhodou tak, že ty koncerny jednají tak (neekologicky) jak jednají, p r á v ě proto že je k tomu nutí trh - a tedy právě ten docela obyčejný, průměrný, malý spotřebitel? Neboť je to právě on, kdo žádá pokud možno co nejlevnější zboží, co nejlevnější lety letadlem na svou dovolenou v zámoří, atd.atd.

Ano, je pravda je zapotřebí je systémová změna. Ale - tato systémová změna nebude možná bez toho, aby své životní hodnoty zcela zásadně změnil právě i ten zcela normální, průměrný člověk-spotřebitel.

Ivo Horák - Praha 3

Pozor na starou písničku: Naše konkrétní oběti zde snad ve prospěch budoucím kdesi Úterý, 17.Listopadu 2015, 14:14:18

V jakémsi strategickém smyslu dává ovšem "pátá demytizace" smysl a je podstatná. Měli bychom ale také domýšlet lokální důsledky.
Mám chtít, aby třeba na Šumavě, o jejíž charakter se bojuje, vyrostly řady větrných elektráren? Mohu potom v nastalé logice "zprostit povinnosti" Krkonoše? Necháme rozjet tenhle vlak? Přiveze další tlaky, korupční jednání a salámovou politiku. Budou to zase koncerny, které se vrhnou do problematiké aktivity a budou z ní týt. Kolik je vůbec zapotřebí energie ke zbudování větrné elektrárny? Nemáme tu leckdy co do činění se zájmy ocelářské lobby? Nepracuje se na nových technologiích, které by změnily (a zpřijatelnily) podobu větrných elektráren? Nepřijde v dalších desetiletích silná sopečná erupce, která nám poskytne více času na reakci? Nebudou lidé moci, třeba na bázi aerosolů, dosahovat podobného efektu i bez ní? Opravdu musí jaderné elektrárny zůstat ocejchované?
Je nezbytné, aby zbývající výrazná menšina velkých řek světa ztratila svoji nezregulovanost? Mají se lidé od nich stěhovat jako v Číně po vybudování "Třech soutěsek" nebo koneckonců po vybudování naší Vltavské kaskády? Je 5 milionů Norů skvělých, když nechají vodopády jen přes léto pro turisty a jinak je "zužitkují" na výrobu energie, pokud zároveň těží ohromné spousty ropy ze Severního moře?
Mrzí mě, že liberálně-zelené kruhy souhlasí s cestou "růstu růstu" a leckdy neváhají kývnout na další kolo závodu v sobectví výměnou za fakt, že se tak bude dít za stálejších klimatických poměrů, tedy v méně limitujících podmínkách.

Aleš Morbicer - Ostrava

Sobota, 7.Července 2018, 12:12:11

Pane Macháčku, k drancování červených korálů stačil dvoutunový svazek oháčkovaných lan a nějaká menší loď se slušným tahem, např. starší remorkér.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Výroba a spotřeba Neděle, 8.Července 2018, 07:12:22

V první grafice jsou ta velká kolečka vesměs energetické společnosti. Ovšem všechnu vyrobenou energii také někdo spotřebuje.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Výroba je vždy koncentrovanější než spotřeba Neděle, 8.Července 2018, 22:33:27

To platí u energií stejně jako třeba housek nebo knih.Je víc jedlíků než pekařů, víc čtenářů než nakladatelů.

Pokud bychom se podívali na spotřebu energií, zase by nám vyšli velcí spotřebitelé - průmysl, doprava atd. Ovšem ti produkují také pro spotřebu,která nakonec končí u obrovského množství jednotlivých lidí.

Nebylo by výroby bez spotřeby stejně jako naopak. Pokud by nám šlo o vysvětlení, tak se to nedá oddělit. Autorům textu ale o vysvětlení nejde, jde jim o nalezeni viníka.

Hledání viníka místo vysvětlení a řešení je obvyklé u problémů, jejichž řešení není známo .

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 9.Července 2018, 07:33:44

Tak třeba dopravu a s ní spojenou výstavbu dálnic a výrobu automobilů mohou lidé docela významně ovlivňovat.
Používáním veřejné dopravy podporují její udržení. Zatímco používání osobních vozidel, navíc nevytížených, působí na životní prostředí negativně - vede k upadání veřejné dopravy a rozvoji individuálního automobilismu. Dříve mívala rodina nanejvýš jedno auto, dnes je stále častěji vidět, že jich má víc a jezdí každý zvlášť.
Spotřebitelé by mohli dokázat ovlivňovat výrobu ještě daleko více, kdyby byli schopni se navzájem domluvit na nějakém cíleném chování.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pondělí, 9.Července 2018, 09:12:0

Přiznávám, paní Hájková, že co se dopravy týče, chovám se velmi nezodpovědně. Jezdím autem, často sama, a neumím si představit, jak bych žila, kdybych se té možnosti vzdala.
Vlastně umím. Žila bych jako má babička, když byla v mém dnešním věku a fyzické kondici. Nikam necestovala, leda dvakrát do roka za sestrou a na hrob svých rodičů do dáli zvící 40 kilometrů. Její denní program spočíval v tahání tašek s nákupy a vaření pro celou rodinu, v péči o hrob dědečka a ve sledování televize, kdy se vypracovala na rodinného sportovního experta.
Byla to moc hodná, absolutně nesobecká žena. V tom po ní nejsem. Mám radost, když si mohu něco svého času urvat na jízdy za koupáním v přírodě a tak podobně. A tašky s nákupy nemusím tahat v ruce.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Paní Zemanové Pondělí, 9.Července 2018, 09:36:15

Tak samozřejmě toto nelze klást jako absolutní požadavek, přes který "nejede vlak". Každý z nás u sebe občas narazí na to, že v něčem "nemůže jinak", přičemž u každého tím "nemůžu jinak" může být něco jiného. Já bych to samozřejmě nikomu nevnucovala, že musí žít bez auta.
Ale v globálu to jistě má velký vliv.
To se týká i létání letadlem. Někdy to zkrátka potřebujeme. Ovšem letecká doprava je samozřejmě velmi neekologická.
Turismus je krásná věc a žije z něj mnoho lidí, ale když se z něj dělá modla (musím všude být, protože známí už tam byli), tak škodí.
Ale taky se to nedá nijak absolutizovat.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Pondělí, 9.Července 2018, 11:05:12

Kdysi jsem se naivně zeptal osoby dojíždějící z Brightonu do Londýna autem, zda by to vlakem neměla pohodlnější.Odpověděla mi, že by vlakem jezdila daleko raději, ale z platu sociální pracovnice si to nemůže dovoli.

Domnívám se,že lidí, kteří preferují hromadnou dopravu z ekologických důvodů je tak málo, že nic neovlivní.

Lidé budou jezdit hromadnou dopravou, pokud to pro ně bude pohodlnější, levnější atd. To ovlivňuje stát dotacemi do železnic či naopak dálnic, daňovou politikou atd. Státní politiku ovšem lidé do určité míry ovlivňují například tím, že straně Zelených dají méně než 1,5% hlasů.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 9.Července 2018, 11:43:25

Ano, pane Kubičko. Lidí, kteří preferují hromadnou dopravu z ekologických důvodů je tak málo, že nic neovlivní.
A totéž platí pro volby: Lidí, kteří z ekologických důvodů volí stranu zelených. je tak málo, že ta strana ve volbách nemůže uspět.

Jaroslav Hajek - Přisluhovač globálního kapitalismu, Mnichov

Je to jasné, Pondělí, 9.Července 2018, 16:30:41

potřebujeme službu "rozvoz tašek s nákupy až do domu", a planeta je zachráněna.
A lepší dostupnost koupání v přírodě. To se v nejhorším vyřeší časem samo, až budou všechny zbývající netoxické vodní zdroje oplocené a střežené, a koupání v přírodě bude něco, co si mohli kdysi dovolit babičky našich vnoučat.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Jak by taky někdo mohl v Česku volit zelené z ekologických důvodů, Pondělí, 9.Července 2018, 21:45:23

když patří k dobrému tónu stále řešit, jestli jsou zeleni pravicoví nebo levicoví ...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.