Mýtus

Když klimatická jednání nepostupují vpřed a nedaří se najít společnou řeč, pak často slýcháme, že „nedokonalá dohoda je lepší než žádná dohoda.“ Argument je nejčastěji používán ke snížení ambicí na nejnižšího společného jmenovatele.

S blížícím se klimatickým jednáním v Paříži a se sílícími obavami, že plánované dohody nebude dosaženo, slýcháme tento mýtus od politiků a mainstreamových médií stále častěji. „Nemůžeme čekat příliš mnoho. Je to složité. Skoro dvě stě států vyjednává. Perfektní dohoda není možná. Perfektní je nepřítelem slova dobrý.“

Letos jsou tyto hlasy stále hlasitější. COP21 bude pro francouzského prezidenta Hollanda jediný velký mezinárodní summit, záleží mu tedy na tom, aby dopadl úspěšně. Proto francouzská vláda dělá vše, aby byla dohoda uzavřena. Navrhuje nové texty, urguje státy, aby našly společnou řeč. Brice Lalonde, asistent generálního sekretáře OSN, dokonce prohlásil, že důležitější než obsah dohody je dohodu uzavřít.

Rádi bychom tento mýtus vyvrátili a ukázali, jak je tento absurdní argument využíván k tlaku na snižování ambicí a využívání nespravedlivých mechanismů při jednání.

1.Hlavní principy úmluvy OSN jsou zrazovány

Rámcová úmluva OSN o změně klimatu (UNFCCC), která byla přijata v roce 1992, je založena na principu rovnosti, společné, avšak diferencované odpovědnosti a odpovídajících možnostech jednotlivých států. To znamená, že rozvinuté státy (například globálního severu) mají větší odpovědnost jednat v otázce změny klimatu, protože všechny země za ní nenesou stejnou odpovědnost.

Tyto principy jsou zahrnuty v Kjótském protokolu, který je dosud jedinou právně závaznou mezinárodní dohodou věnující se klimatu. Úmluva zahrnuje rovněž další principy, jako transfer technologií, budování kapacit a finanční pomoc rozvojovým zemím při adaptaci na změnu klimatu.

Návrh dohody, který bude základem pro klimatická jednání v Paříži, jde proti těmto principům — po letech, kdy se některé bohaté státy snaží vyhnout historické odpovědnosti a svalují vinu na rozvojové země. Dále pak tvrdí, že všechny státy musí snižovat emise rovnoměrně.

Návrh dohody nemůže pokrýt všechny problémy klimatických změn, pokud rozvinuté země tlačí pouze na snižování emisí a nemluví o adaptaci na změnu klimatu, financování oblastí postižených změnou klimatu nebo transferu technologií — přestože jsou tyto problémy pro rozvojové země nejvíce zasažené globálním oteplováním nejdůležitější. Protože klimatická jednání prakticky řídí bohaté státy, je tato problematika neustále odsouvána. Návrh pařížské dohody není výjimkou. Můžeme takovou dohodu přijmout? Naše odpověď zní: „Ne!“

2.Oteplení o dva stupně je nebezpečný cíl

Hlavní cíl, na kterém se státy dohodly v roce 2009 na klimatickém jednání v Kodani, tedy udržet průměrné oteplení planety pod dvěma stupni, byl již sám o sobě kompromis, nejvyšší společný jmenovatel. Přestože tento cíl pomohl celosvětově zvýšit povědomí o klimatické změně, ve skutečnosti je takové oteplení velmi nebezpečné, protože by mělo devastující následky pro spoustu chudých a zranitelných států.

Během 200 let jsme dokázali planetu oteplit v průměru o 0,85 stupně Celsia. Díky nastřádaným emisím skleníkových plynů se počet extrémních výkyvů počasí od roku 1980 ztrojnásobil, jak můžete vidět na grafu níže.

Nejsou to jen čísla, ale konkrétní devastující události, větší a silnější, než jsme kdy zažili. Pravděpodobně nejsilnější zaznamenaný hurikán udeřil minulý týden v Mexiku. Yemen zažil hurikán poprvé v životě. Permafrost se rozmrazuje a podle vědců vypouští neuvěřitelné množství metanu. Arktické ledovce tají rychleji a dříve, než se čekalo ještě před pár lety. V klimatické změně už žijeme.

Oteplení o méně než jeden stupeň přineslo katastrofální a nepředvídané následky. Spousta expertů nám tvrdí, že jsme překročili nebezpečný práh, za kterým je klimatická změna nezastavitelná, protože díky zpětným mechanismům živí sama sebe.

Nižší politické ambice se podobají ruské ruletě, ovšem v tomto případě nenese největší riziko držitel zbraně. Oteplení o dva stupně v sobě ukrývá velké rozdíly ve zranitelnosti jednotlivých států. 

Spousta rozvojových zemí si nemůže takové oteplení dovolit, proto více než sto států globálního jihu nikdy nevzdalo boj o udržení oteplení pod 1,5 stupně Celsia. Během přípravného jednání v Bonnu spustily občanské organizace kampaň za ambicióznější cíle na pařížském jednání. Není překvapením, že nejzranitelnější státy jsou zároveň těmi, které bojují za tyto ambicióznější cíle, jak můžete vidět na této mapě.

Navíc státy nejvíce ohrožené klimatickou změnou dělají mnohem více než rozvinuté země. Nový průzkum Civil society review, zkoumající rovnost v plánovaných národních příspěvcích ke snižování emisí (INDCs), ukazuje, že rozvojové země se zavazují ke snižování počtu emisí nad rámec svého spravedlivého podílu, zatímco závazky bohatých států jsou mnohem nižší. 

Z výsledků průzkumu navíc vyplývá, že při současných závazcích snižování emisí nebude možné udržet oteplování pod dvěma stupni, natož pod 1,5 stupni. Pokud všechny státy splní své závazky, planeta se oteplí minimálně o tři stupně.

Výsledek je jednoznačný, potřebujeme rychlé a ambiciózní akce bohatých států, což znamená spravedlivý proces se spravedlivými výsledky.

3.Argument využívají rozvinuté země k prosazování nespravedlivé agendy

Jak jsme již psali výše, rozvinuté země se snaží minimalizovat rozdíly, které se týkají snižování emisí, což jde proti základním principům Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu. Jejich cílem v Paříži bude uzavřít novou dohodu zaměřenou na postupné zmírňování emisí, které bude pro bohaté státy menší než v Kjótském protokolu, více zatěžující pro rozvojové země a ve které nebudou závazky k transferům technologií, finanční pomoci s adaptací či budováním kapacit pro chudé země. 

Lze to poznat na dlouhodobých globálních cílech pro snižování emisí do roku 2050 nebo 2100, který spousta zemí globálního severu podporuje a které chtějí zahrnout do pařížských jednání.

Kromě toho, že tyto cíle vymazávají historickou odpovědnost za změnu klimatu, nesouzní s „uhlíkovým rozpočtem“, tedy konečným množstvím uhlíku, které můžeme spálit, než se dostaneme do bodu, kdy bude nepravděpodobné udržení oteplování pod nezvratnou mírou. Uhlíkový rozpočet vyprší v příštím desetiletí. 

Snahou této taktiky je odvrátit pozornost od cílů pro rok 2020 nebo 2030. Navíc mezi některými pojmy, kterými se dlouhodobé cíle popisují, najdeme například vyrovnávání emisí, uhlíkovou a klimatickou neutralitu. To není v souladu s principem rovnosti, nedefinuje způsoby snižování emisí a neznamená nutné opuštění fosilních paliv. V neposlední řadě otevírá cestu nebezpečným technologiím, které jsou zpravidla určené k vyrovnávání emisí.

4.Špatná dohoda nutně negarantuje její dodržování

Kjótský protokol není perfektní dohodou, protože obsahuje „flexibilní“ tržní mechanismy jako obchodování s emisními povolenkami a mechanismus čistého rozvoje. Díky tomu mohou státy plnit své závazky, aniž by snižovaly emise. 

I přes tyto vady je jedinou právně závaznou mezinárodní dohodou o snižování národních emisí. Minimální pokrok při jednáních o Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu je patrný. Není ovšem jisté, zda pařížská dohoda bude právně závazná, nebo jen další prázdnou deklarací.

Mezinárodní právo se liší od národního práva hlavně tím, že nemůže být vymáháno. Pokud státy nerespektují své závazky nebo od nich ustoupí, nenesou žádný následek. Nemůžete tudíž garantovat, že uděláte, co slíbíte. Například Spojené státy nikdy nepřijaly Kjótský protokol. Kanada od něj odstoupila v roce 2012. 

O rok později na varšavském jednání Japonsko opustilo svůj plán na snížení emisí o pětadvacet procent do roku 2020 a oznámilo, že novým cílem je nárůst emisí o tři procenta, což zaskočilo zástupce občanské společnosti i přítomné delegace. Podepsání dohody neznamená, že bude respektována i v budoucnu.

5.Špatná dohoda nás uzavře do kruhu neambiciózních řešení

Neférová právně závazná dohoda nás uzavře do začarovaného kruhu neambiciózních řešení, která povedou k překročení bodu zvratu a ke katastrofickým změnám klimatu. Prakticky by znamenala rozsudek smrti pro nejzranitelnější národy a zasažené komunity.

Slabá dohoda rovněž vytvoří iluzi, že proti změně klimatu bojujeme dostatečně, což bude mít negativní dopady na národní klimatickou politiku. Nemůžeme si nic nalhávat. Nemůžeme se dále vytáčet. Odmítáme věřit, že špatná dohoda je lepší než žádná dohoda.

Závěrem

Co je dobrého na dohodě, která nezkrotí klimatické změny smysluplným a spravedlivým způsobem? Jaký je smysl dohody, která nás postaví na kolej vedoucí k nezvratným klimatickým změnám? Jednání o Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu probíhají již dvacet let. Můžeme přijmout slabou dohodu, která vyplyne z takto dlouhého procesu? Nebo bychom snad měli díky ní očekávat lepší dohodu v budoucnu?

Podepsat dohodu není finálním cílem boje s klimatickou změnou. Obsah dohody je rozhodující, potřebujeme ambiciózní cíle a požadujeme spravedlnost. S ničím jiným se nespokojíme. Perfekcionismus není brzdou klimatických jednání, nedostatek politické vůle je.

Navíc je třeba upozornit, že zaměřit se pouze na klimatická jednání nás nespasí. Až do dneška klimatická jednání kopírovala a posilovala rozložení moci ve světě, kdy bohaté státy jednání dominují. Potřebujeme silné hnutí za klimatickou spravedlnost v každé zemi, abychom na vlády vytvářeli tlak pravidelně, ne pouze jednou za rok během jednání o klimatu. 

Komunity po celém světě bojují proti špinavým energetickým projektům a uvádí do praxe řešení již desítky let. Zažili jsme celou řadu inspirativních vítězství, v Nigérii, Chorvatsku, Skotsku, Francii nebo Palestině. Vlády bohatých států se musí inspirovat od lidí, kteří už mají řešení klimatické krize.

Byli jsme dostatečně trpěliví. V Paříži budeme požadovat skutečnou spravedlnost a budeme pokračovat, abychom ukázali sílu našeho hnutí i mimo klimatická jednání.

Z anglického originálu přeložil Radek Kubala