Letošní mezinárodní konference o ochraně klimatu, jež se uskutečnila mezi 29. listopadem a 11. prosincem v mexickém Cancúnu, měla spletitý a těžko reprodukovatelný průběh. Postupně se navíc začínají vyjevovat nedostatky, které původní, poměrně kladné hodnocení summitu snižují. Ambice, možnosti a závěry vyjednávání lze tak nejpřehledněji shrnout do sedmi konstatování.

První je spíše publicistické: Nemá smysl výsledky hodnotit podle citátů zúčastněných; ba co víc, je až zbytečné se jim vůbec věnovat. Klíčoví vyjednavači se letos vesměs nechali slyšet, že výsledná „dohoda sice není dokonalá, ale představuje dobrý základ pro další jednání“. Zástupci ekologických organizací pak pořadí obrátili: „Jednání sice vytvořila materiál, na který bude možné navázat, ale samotná dohoda z Cancúnu k ochraně klimatu nedostačuje.“ Podobné komentáře přetiskly noviny již v roce 2007 po konferenci na Bali, o rok později po summitu v Poznani, a některá dokonce i vloni, po slavné Kodani. Výstupy ze všech tří setkání se přitom velmi lišily.

Lépe je tedy věnovat se věcným realistickým očekáváním a jejich naplnění, respektive nenaplnění.

Máme dohodu!

Nejlepším možným výsledkem, jež mohla konference (realisticky) přinést, bylo vyjasnění právní formy nové úmluvy o redukci skleníkových plynů a stanovení jasného mandátu pro konferenci v jihoafrickém Durbanu v roce 2011. Mělo se vyjasnit, zda dojde k rozšíření a aktualizaci Kjótského protokolu, kterému skončí platnost s rokem 2012, zda bude na kýžený materiál přepracována Rámcová úmluva OSN o změně klimatu (UNFCCC), anebo dojde k sepsání zcela nového dokumentu.

Státy se ovšem — a to je druhý závěr — na ničem takovém nedohodly. Delegáti Latinské Ameriky, Afriky a z části i Asie požadovali pokračování v kjótském mechanismu a chtěli, aby bohaté země přistoupily na nové, závazné a důslednější kvóty. Japonsko, Kanada, Rusko a do značné míry i Spojené státy však takovýto přístup odmítly. V půli konference přerostl spor v otevřenou roztržku a zástupci latinskoamerických levicových režimů, sdružených ve spolku ALBA, přímo pohrozili, že summit opustí.

Mexickým pořadatelům se za vydatné pomoci delegací EU a Indie nakonec podařilo krach odvrátit. Do závěrečného dokumentu prosadili formulaci zavazující bohaté státy emise snižovat i po roce 2012, ovšem bez konkrétního vyjasnění jak a o kolik. Rychle rostoucí ekonomiky jako Brazílie, Indie nebo Čína zároveň slíbily snížit tempo jejich zvyšování, o čemž mají každé dva roky předkládat zprávu OSN.

Dohodu v této podobě schválili delegáti všech 193 zúčastněných zemí, s výjimkou Bolívie. Téměř konsenzuální přijetí závěrečného dokumentu je jistě dobrou zprávou. Po zpackané Kodani, jejíž závěry byly dohodnuty velmocemi, a to na jednání za zavřenými dveřmi, se alespoň symbolicky obnovila důvěra v mechanismy OSN, v nichž se pozice silných a slabých poněkud narovnávají. To je třetí závěr.

Konkrétní úspěchy, konkrétní díry

Čtvrtým konstatováním budiž fakt, že se mezinárodnímu společenství podařilo pokročit ve třech dílčích iniciativách, jež byly rozpracovány na předchozích konferencích: ustavení Zeleného klimatického fondu, vyjasnění některých aspektů mechanismu, který má zastavit kácení pralesů v rozvojových zemích, a dohodnutí dalších podrobností ohledně transferu zelených technologií do třetího světa.

Právě zřízení Zeleného klimatického fondu je pozorovateli považováno za největší z konkrétních úspěchů konference. Fond, ze kterého mají rozvojové země čerpat příspěvky od těch rozvinutých, a ty pak využívat k adaptaci na změny klimatu a investice do bezuhlíkových technologií, již disponuje základním kapitálem. Ten by měl do roku 2012 narůst na třicet miliard dolarů. V Cancúnu bylo jednak stvrzeno, že v letech 2013—2020 budou rozvinuté země přispívat rovných sto miliard ročně, a jednak vyjasněno, jakým způsobem bude fond spravován.

Velikost úspěchu dále navyšuje skutečnost, že fond nebude plně kontrolovat Světová banka. Tu již v minulosti nechvalně proslavily sklony vykazovat poskytnuté částky dvakrát — jednou co rozvojovou pomoc, podruhé jako klimatickou.

Za páté je ale třeba současně říci, že ve všech třech iniciativách zůstaly nejasnosti, které hodnotu dosaženého pokroku opět relativizují. V případě fondu jde o absenci mechanismu, jímž by se měla zmíněná stomiliardová suma získávat; v případě ochrany pralesů pak zase o nejasnost, zda bude výplata kompenzací zemím, které se rozhodnou neodlesňovat, zakomponována do obchodování s emisními povolenkami. Pokud by se tak totiž stalo, otevře se rozvinutým státům kanál, který jim umožní de jure splnit budoucí závazky redukce emisí, a přitom je fakticky nesnižovat.

Nebylo také stanoveno, kdo bude mechanismus monitorovat a jak bude postupováno, objeví-li se případy jeho zneužívání či korupce.

Síla čísel

Za šestý, tentokrát pozitivní závěr lze považovat skutečnost, že se v cancúnské dohodě objevuje zmínka o nedostatečnosti opatření, které zaručí, že globální teplota nevzroste o víc než dva stupně Celsia. Dvoustupňová mez byla považována za dostatečnou v minulé dekádě. Podle nejnovějších vědeckých poznatků naruší stabilitu klimatu již oteplení o jeden a půl stupně.

Signatáři dohody dále uznávají potřebu snížit emise skleníkových plynů v rozvinutých ekonomikách o 25 až 40 procent oproti úrovni z roku 1990 do desíti let.

To má zejména symbolickou důležitost.

Ze součtu dodnes daných slibů rozvinutých zemí totiž vyplývá, že emise rozvinutých zemí poklesnou do roku 2020 jen o 15 či 16 procent. Ve starších dohodách je navíc řada trhlin, které umožňují faktické snížení jen o pět, či dokonce až dvě procenta.

Podle důslednějších klimatologů je nicméně potřeba do deseti let zajistit nejen příslušnou redukci (a to při horní hranici uvedeného rozmezí), ale i další snižování, nejlépe razantní. Aby se předešlo nejhrozivějším důsledkům klimatických změn, je nutné do roku 2050 skleníkové výměšky snížit o padesát až šedesát procent celosvětově. Toto přiznání se ale v dokumentu neobjevuje.

Nejde snad o všechno?

Dohoda z Cancúnu nerozbíjí konsenzus mezinárodního společenství, jak to činila ta z Kodaně. Vychází ze závěrů předchozích summitů a obecně vymezuje agendu toho následujícího, velké klimakonference v Durbanu. Těžko však cancúnskou konferenci upřímně prohlásit za úspěšnou. Vedoucí delegací a ministři životního prostředí ze 193 zemí sice odvrátili krach celého vyjednávacího mechanismu, a snad tak zachránili jednání v obecném slova smyslu; nedokázali ale celistvě uzavřít ani ty kapitoly, ve kterých pokrok předvídali střízliví realisté.

Proto — a za sedmé — je pokrok z Cancúnu přinejlepším rozporuplný.

Lze vést bezesporu diskuse nad tím, zda bylo možno vést jednání jinak; kde přitvrdit, kde ustupovat, komu nadbíhat a koho neposlouchat. Obtížně ale zpochybnit tvrzení, které již léta říkají v podobných souvislostech zastánci důsledného postupu: z klimatických vyjednávání se vytratil původní ekologický duch typický pro léta, ve kterých se snahy o záchranu stabilního klimatu rodily. Poslední klimakonference až příliš připomínají summity Evropské unie, WTO či OECD. Jako by se nejednalo o životní prostředí, Zemi a zachování přirozené rovnováhy; jako by šlo jen o zisk a vliv. Mezinárodní konference o ochraně klimatu v Cancúnu, která skončila v sobotu velkým potleskem většiny zúčastněných, nebyla v tomto ohledu výjimkou.

Další informace:

The Guardian Does the Cancún agreement show climate leadership?

The Guardian Deadlock over Kyoto means Cancún talks have little to show after two weeks

IPS Emissions Punted to Durban, Breakthrough Seen on Forests

IPS Summit Ends Without Solving Emissions Puzzle

BBC News UN climate change talks in Cancun agree a deal

France24 Could they in Cancun?

BusinessGreen Cancun Green Fund to dominate global climate finance

Pracovní verze Cancúnské dohody

Informační speciál Oxfam International

Informační speciál Friends of Earth

Závěrečná tisková zpráva české Klimatické koalice