V reprezentačních sálech Meese convention Center a hotelu Moon Palace v mexickém Cancúnu začala minulé pondělí dvanáctidenní konference o ochraně klimatu, jež určí další politiku mezinárodního společenství minimálně na příští rok. Podstatu konference i její cíle, smysl a mechanismy lze pro přehlednost vyjasnit v odpovědích na šest stěžejních otázek:

1) O čem se vlastně jedná?

2) Kdo se konference účastní a jak jednání probíhají?

3) Co na konferenci dělají ekologické organizace a další aktéři mimo oficiální delegace?

4) Čím se liší konference v Cancúnu od kodaňské?

5) Jaké výsledky se od Cancúnu očekávají?

6) Zpochybňuje dnes některá z delegací změnu klimatu jako takovou, případně fakt, že k ní zásadním způsobem přispívá člověk?

O čem se vlastně jedná?

Mezinárodní summit o ochraně klimatu v Cancúnu sestává ze dvou vyjednávacích platforem: 16. Konference smluvních stran Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC), zkráceně COP16, a 6. Konference stran Kjótského protokolu, MOP6.

UNFCCC byla podepsána v roce 1992 a v platnost vstoupila o dva roky později. Postupně se k ní připojila většina států světa. Úmluva vymezuje změnu klimatu jako zásadní civilizační problém a zavazuje signatářské státy k jeho řešení. Neobsahuje nicméně žádné konkrétní závazky kromě příslibu intenzivní spolupráce, jejíž výsledky se každý rok vyhodnocují a přetvářejí v konkrétní opatření právě na výročních konferencích. Konference v Cancúnu je šestnáctou z nich.

Kjótský protokol byl dohodnut na třetí z konferencí UNFCCC v roce 1997. Na rozdíl od Úmluvy obsahuje konkrétní právně zakotvený závazek, že jeho signatáři sníží do roku 2012 exhalace skleníkových plynů, jež mají na klimatické změny zásadní vliv, o 5,2 procenta oproti úrovni z roku 1990. Kjótský protokol ovšem postihuje převážně rozvinuté země. Velkých rozvojových zemí, mezi něž byly v příslušné době řazeny také Indie nebo Čína, se de facto netýká — i když dokument podepsaly, jejich emise byly v roce 1990 minimální. Protokol navíc neratifikoval jeden z největších producentů skleníkových plynů světa — Spojené státy.

Dlouhodobým cílem výročních klimakonferencí je vytvořit úmluvu, jež obě platformy, tj. kjótskou a UNFCCC, propojí. Nová úmluva by měla zavázat všechny státy k sérii žádoucích opatření, která klimatické změny zpomalí a zabrání jejich nejextrémnějším projevům.

Za nejvýznamnější z těchto opatření je považována závazná dohoda na omezení uhlíkatých emisí. Nejedná se o opatření jediné, i když je s veškerou klimatickou politikou často (a chybně) ztotožňováno.

Obecným cílem všeho snažení UNFCCC je potom zaručit, že se celosvětový teplotní průměr nezvýší o víc než dva stupně Celsia. Pokud by vývoj pokračoval současným tempem, došlo by podle vědeckého konsenzu k celkovému oteplení o 2,6 až 5 stupňů do roku 2100. Příslušnou změnu klimatu by přitom doprovodil enormní nárůst četnosti extrémních jevů v počasí — záplav, bleskových povodní, dlouhodobého sucha a ničivých bouří. Zvýšila by se kyselost vody, stouply hladiny oceánů a došlo k narušení potravních řetězců.

V arktických oblastech by přitom roztály nejen ledovce, ale i permafrost. Tím by se uvolnilo ohromné množství metanu, který má na skleníkový efekt přibližně pětadvacetkrát větší účinek než oxid uhličitý.