Jezero Poopó je druhým největším jezerem Bolívie. Jeho rozloha kdysi dosahovala až 3500 kilometrů čtverečních. Pro srovnání: Máchovo jezero se rozkládá na pouhých třech kilometrech čtverečních. Že jste se nikdy k Poopó nepodívali? Tak už tam nejezděte. V polovině prosince vyschlo.

S usilovným používáním fosilních paliv mizí andské ledovce a s nimi i zdroje vody, které vyživovaly jezero. Teplota zde vzrostla o celý stupeň Celsia. Oblast navíc zahřívá i vliv El Niña — jevu přicházejícího o Vánocích a pojmenovaného po Ježíškovi. Místo dárků přináší jen zeslabení studeného Humboldtova proudu. Posledním podezřelým jsou těžaři. Proti proudu přítokových řek rachotí více než stovka dolů, včetně největšího státního těžiště cínu — dolu Huanuni. Už od roku 1982 odvádějí vodu a na dně jezera se tak hromadí jen sedimentový bordel.

Co to způsobilo? V roce 2014 zde pomřelo tisíce ryb a ve vodě byla zjištěna nebezpečná míra těžkých kovů, například kadmia a olova. Samotná hladina nyní klesla na bědná dvě procenta původní výšky. Sedmdesát pět druhů ptactva zmizelo. V nedaleké vesnici Untavi začalo hromadné opouštění domovů. Více než stovka rodin prodává své ovce, alpaky a lamy a balí rybářské sítě. Novou práci a život budou hledat ve městě. Sem už se nevrátí.

Biolog Mark B. Bush z Floridského technologického institutu potvrzuje jejich rozhodnutí. Vysušení totiž hrozí celé Andské vysočině. V tomto století zde ubude jídlo i voda pro tři miliony obyvatel. „Je to obraz budoucnosti klimatických změn,“ varuje německý glaciolog Dirk Hoffman. Nicméně těm, kteří by ji mohli změnit, na ní nezáleží.

Zástupci těžařů svalují vinu na přírodu a prezident Evo Morales nad vším mává rukou. Jen co se vrátil z klimatické konference v Paříži, prokázal obdivuhodnou imunitu vůči všemu, co se tam řešilo. Místo přijetí zodpovědnosti se totiž vytasil se zemanovským příběhem o tom, jak už jeho otec jezdil přes vysušené jezero. Nic se neděje, dneska všechno a zejtra amen.

Přitom právě on v roce 2008 varoval, že „naše Matka Země je nemocná“. Jenže Morales se k této Matce chová jako Oidipus: určitě se mu líbí, ale provádí s ní věci, které by syn rozhodně dělat neměl.

To není nic nového. Drancující jízdu přírodou mohutně napumpovala už kalvínská etika: Bůh dal Zemi lidem a ti se teď na ní musí vyřádit, aby dokázali, jak jsou pracovití a zaslouží si tedy nebe. Takový paradox fakanského kořistničení na darované planetě shazuje i komik Louis C. K.:

„Pokud opravdu věříte, že Bůh stvořil Zemi kvůli vám, tak proč se o ní nestaráte? To vás ani nenapadlo, co by řekl, kdyby se vrátil?

Co ste to k sakru provedli? A kdo rozlil tohle?

Hm, to je jen trocha ropy.

Ropy? Proč to vůbec taháš ze země?

Protože jsem chtěl jezdit rychlejc... jsem strašně pomalej. A peníze...

Na co jsou peníze? Na jídlo...

Žer věci ze země! Nechal jsem vám to tu všechno na zemi. Kukuřici a pšenici. Udělej si chleba! Jenže... na tom není slanina...“

Kapitalistické uzurpování je moderní hereze. Mnohé kultury a jejich náboženství zdůrazňovaly spíše nutnost péče. Podle filosofa Georgese Batailleho mělo podobnou funkci i obětování. Pálení ječmene a podřezávání jehňat nepoháněla slast z destrukce. Věřící se pravidelně vzdával svého majetku, aby pamatoval, že je zde pouze hostem a nesmí vršit jmění a zacházet s ním, jak ho zrovna napadne. „Obětina je vyrvána veškeré účelnosti,“ shrnuje Bataille. Jednalo se o důležité memento, že svět nepatří pouze člověku.

Současný ekonomický systém zkrátka není integrovatelný do naší společnosti. Vytvořil totiž extremistickou perspektivu, v níž existuje už jen naturae sacer — příroda, kterou nelze obětovat, ale pouze zničit. 

V řecké kolébce demokracie, kterou se tak rádi zaklínáme, koloval mýtus o Prometheovi. Tento civilizační hrdina lidem přinesl oheň, a tedy i kulturu a moc nad přírodou. Tato moc byla považována za cosi nesamozřejmého, s čím je třeba zacházet opatrně a s pokorou. Oheň, který udržuje při životě, může stejně snadno sežehnout na uhel. Příroda není kořist, ale úkol.