Naprosto nekritizuji kosmický výzkum. Jakékoli poznání dříve neznámého je cenné, výzkum kosmu pomáhá chápat náš vlastní svět a procesy v něm, přepisuje učebnice fyziky. Ale plány na kolonizaci Marsu kosmickým výzkumem nejsou — je to čiré bláznovství.

Kolonizace Marsu — v podání Elona Muska a jemu podobných egomaniaků — je zdůvodňována jako „nutnost“, jako bezmála přírodní zákon „chce-li lidstvo přežít, musí kolonizovat další planety“. Zhruba v tom smyslu, že jednu planetu jsme si zaplevelili k nežití, a je potřeba tudíž zanést i nějakou další.

Jinými slovy: už se sem nevejdeme, no tak je logické, že musíme někam, kam se ten přebytek nasune. Je v tom čistokrevná „podnikatelská logika“, která komanduje k růstu růstu. K hokejce, která nikdy nekončí: o kolik jsme porostli minulý rok, o třicet procent? Tak příští aspoň o pětatřicet procent, jinak je to neúspěch. To je hlavní přírodní zákon podnikatelů.

Že věčný růst růstu je nerealizovatelný, těmto lidem buď nedochází, nebo to vědomě ignorují, protože strop, o který se při neustálém růstu bolestně udeříme do hlavy, se nalézá za horizontem jejich životů. Dokud žiju, budu bojovat za růst růstu, a po mně potopa. Nekonečný růst v konečném systému je popření fyzikálních zákonů.

Srovnejme Mars s prakticky nezkolonizovanými územími na naší vlastní planetě — například s většinou Sibiře, severní Kanady, Grónska či Antarktidou. Výsledek srovnání je takovýto:

Uvedená pozemská území mají:

1. teploty v průměru vyšší než na Marsu,
2. dostatek vody,
3. atmosféru plnou kyslíku,
4. dostupnost džípem nebo lodí s náklady v desítkách tisíc korun

Naopak na Marsu:

1. kolísají teploty mezi dnem a nocí o 120 stupňů (+20/-100) každý den,
2. je voda možná někde v podzemí,
3. atmosféra prakticky není,
4. ještě nikdo nebyl a náklady na misi se pohybují v desítkách až stovkách miliard dolarů (tedy biliónech Kč).

Ne „kolonizovat“, ale vůbec dostat miniaturní partičku lidí na Mars (čtyři až pět kosmonautů) stojí tak neskutečné peníze, že i kdybychom počítali se snížením nákladů u opakovaných letů, vždy se bude jednat o gigantické prostředky, které nikdy nemohou dát ekonomickou logiku. Přitom kolonizace Marsu je zdůvodňována právě onou ekonomickou nutností. Elita světových miliardářů nemá dost peněz na to, aby vyslala na Mars ani sama sebe — i kdyby utratili všechno, co mají.

Nejsme schopní a ochotní kolonizovat — tedy úspěšně lidmi obsadit, vybudovat města, rozvinout zemědělství, výrobu, fungující ekonomiku — ani tisíckrát dostupnější místa na naší vlastní planetě. Uvedená místa jsou právě tak pustá jako před stovkami let. Máme supertechnologie, ale Antarktida zůstává pustá, prázdná, bez lidí. Ale chceme na Mars! Směšnost, která nemá obdoby.

Pojďme snít!

O „kolonizaci“ samé — ve smyslu přetvoření Marsu na standardně obyvatelnou planetu — si nechejme jenom zdát. Představa, že tam nějak „vyrobíme“ dýchatelnou atmosféru, je vtipem tisíciletí: my neumíme, s veškerou lidskou technikou, vyřešit drobňoučkou korekci v atmosféře naší vlastní planety, tedy snížit obsah jednoho plynu o nějaký zlomeček procenta a tak zabránit devastaci, která výhledově může zapříčinit smrt miliard lidí.