Naprosto nekritizuji kosmický výzkum. Jakékoli poznání dříve neznámého je cenné, výzkum kosmu pomáhá chápat náš vlastní svět a procesy v něm, přepisuje učebnice fyziky. Ale plány na kolonizaci Marsu kosmickým výzkumem nejsou — je to čiré bláznovství.

Kolonizace Marsu — v podání Elona Muska a jemu podobných egomaniaků — je zdůvodňována jako „nutnost“, jako bezmála přírodní zákon „chce-li lidstvo přežít, musí kolonizovat další planety“. Zhruba v tom smyslu, že jednu planetu jsme si zaplevelili k nežití, a je potřeba tudíž zanést i nějakou další.

Jinými slovy: už se sem nevejdeme, no tak je logické, že musíme někam, kam se ten přebytek nasune. Je v tom čistokrevná „podnikatelská logika“, která komanduje k růstu růstu. K hokejce, která nikdy nekončí: o kolik jsme porostli minulý rok, o třicet procent? Tak příští aspoň o pětatřicet procent, jinak je to neúspěch. To je hlavní přírodní zákon podnikatelů.

Že věčný růst růstu je nerealizovatelný, těmto lidem buď nedochází, nebo to vědomě ignorují, protože strop, o který se při neustálém růstu bolestně udeříme do hlavy, se nalézá za horizontem jejich životů. Dokud žiju, budu bojovat za růst růstu, a po mně potopa. Nekonečný růst v konečném systému je popření fyzikálních zákonů.

Srovnejme Mars s prakticky nezkolonizovanými územími na naší vlastní planetě — například s většinou Sibiře, severní Kanady, Grónska či Antarktidou. Výsledek srovnání je takovýto:

Uvedená pozemská území mají:

1. teploty v průměru vyšší než na Marsu,
2. dostatek vody,
3. atmosféru plnou kyslíku,
4. dostupnost džípem nebo lodí s náklady v desítkách tisíc korun

1. kolísají teploty mezi dnem a nocí o 120 stupňů (+20/-100) každý den,
2. je voda možná někde v podzemí,
3. atmosféra prakticky není,
4. ještě nikdo nebyl a náklady na misi se pohybují v desítkách až stovkách miliard dolarů (tedy biliónech Kč).

Nejsme schopní a ochotní kolonizovat — tedy úspěšně lidmi obsadit, vybudovat města, rozvinout zemědělství, výrobu, fungující ekonomiku — ani tisíckrát dostupnější místa na naší vlastní planetě. Uvedená místa jsou právě tak pustá jako před stovkami let. Máme supertechnologie, ale Antarktida zůstává pustá, prázdná, bez lidí. Ale chceme na Mars! Směšnost, která nemá obdoby.

Pojďme snít!

O „kolonizaci“ samé — ve smyslu přetvoření Marsu na standardně obyvatelnou planetu — si nechejme jenom zdát. Představa, že tam nějak „vyrobíme“ dýchatelnou atmosféru, je vtipem tisíciletí: my neumíme, s veškerou lidskou technikou, vyřešit drobňoučkou korekci v atmosféře naší vlastní planety, tedy snížit obsah jednoho plynu o nějaký zlomeček procenta a tak zabránit devastaci, která výhledově může zapříčinit smrt miliard lidí.

Nejsme schopní překročit metrový potok a chceme přeplavat oceán, vyrobit dýchatelnou atmosféru pro celou planetu. Takže na atmosféru zapomeňme, lidstvo by na Marsu žilo v habitatech, byla by to věčná indoor kolonie, která by musela fungovat v nějakém udržitelném, trvale recyklovatelném režimu. To se jistě bude kolonistům líbit.

Tak to vyrobíme — obrovská, těžká zařízení - na Zemi a dopravíme na Mars, kde to nějak bezbolestně přistane, přičemž dnes neumíme bezbolestně a snadno přistát ani na Měsíci s jeho dramaticky nižší gravitací, a nějak to zabydlíme.

Nezapomněli jsme na něco? Aha, ano. Vyslání malé raketky na Mars, malé kocábky s pár kosmonauty bude vyžadovat mimo jiného stovky tisíc kilogramů paliva. Je jedno, jestli to bude raketa schopná opakovaného startu a přistání, berme, že se tohle nějak zvládne, ale fyzikální zákony neošidíte — vždy je potřeba dosáhnout tzv. únikové rychlosti.

↗

Tohle se naštěstí nikdy nestane. Repro DR

Muskova raketa Falcon 9 spotřebuje 600 000 kilogramů paliva, aby vynesla nahoru deset tun nákladu, tedy jeden náklaďák. Jenomže na Mars je to tisíckrát dál než na vysoký orbit, kam létají dnešní rakety, musíte zbrzdit, přistát, odstartovat, zbrzdit a přistát na Zemi.

Mít jídlo a další životní prostředky na pár set dní (tak dlouho trvá cesta tam a zpět). Vyslání tak velké kolonie, aby byla schopna se udržet — tedy například stovek lidí — bude vyžadovat o pět-šest nul víc v nákladech, palivu, ve všem. Po spálení takový hezký příspěvek k emisím na Zemi; jako kdybychom toho neměli málo.

Glenn Smith, bývalý šéf projektu raketoplánů v NASA odhaduje, že série misí na Mars v podobném režimu, jako byly ty na Měsíc (to jest přistát s miniaturním modulem a za pár hodin zase zpátky) bude stát 1,5-2 biliony dolarů. Existují desítky jiných cenových odhadů, divoce se lišících. To mimochodem svědčí o tom, že o této věci zatím vůbec nic nevíme a hádáme jak věštkyně Jolanda.

Házení miliardami a biliony vypadá jako přízemní argumentace, přece „na velké cíle se peníze vždycky seženou“. Ano, na megalomanii byly prachy vždycky: je to super kšeft pro dodavatelské firmy a nejlepší věc pro popularitu politiků, kteří to zařídili a vyfotí se s marsonauty s širokým úsměvem.

I na marsovskou kolonizační misi by se ty peníze někde našly, ale už nikdo nedodá, že budou chybět tam, kde jsou potřeba stokrát více, kde přinesou jasný, měřitelný benefit.

Zkusme to na Antarktidě, co říkáte?

Mám takový návrh. Vyzkoušejme si nejdřív kolonizovat Antarktidu, prostě ji tak jako ten Mars trvale zalidnit fungujícími lidskými koloniemi. Antarktida je neobydlená, je o polovinu větší než Evropa, mohla by se tak stát domovem nějakých 700 miliónů lidí, to by se pěkně odlehčilo přelidněným kontinentům, třeba Africe.

Není tam to, co nás trápí — sucho ani nesnesitelné horko. Prostě ať Musk a další megalomani postaví nejdříve antarktickou kolonii, zaplatí to, seženou tisíce dobrovolníků, kteří tam budou chtít trvale žít, milovat se a množit se, vychovávat další generace.

Je to stotisíckrát levnější, jednodušší, Zemi to skutečně odlehčí (dostat pouhý milión lidí na Mars pro „odlehčení“ přelidněné země, což samozřejmě nic neodlehčí, není v technických, materiálních, lidských a finančních silách celé planety!). Ukážeme, že kolonizovat nehostinná území umíme, a hlavně že chceme, že tam lidé s radostí a ochotou půjdou.

Aha: jakmile je něco představitelné, je okamžitě vidět nesmyslnost a nerealizovatelnost i takovéhoto záměru. Za prvé na to nikdo prostředky nenajde (na Mars ano?), za druhé to nikoho nezajímá, za třetí tam nedostanete lidi ani za zlaté tele (na Mars ano?).

Zpátky na zem. Doslova

Ne všechno na lidském pokroku je pěkné, ale tohle ano: začínáme si vážit malých věcí. Raději revitalizovat potůček, stavět na domech zelené střechy, učinit velká města příjemnými místy pro život, léčit lépe nemoci, lépe vzdělávat, vynalézat drobné vychytávky.

Zlepšovat život praktickými, malými krůčky. Jsou jich tisíce, které se dají vykonat a až je vykonáme, další tisíce se objeví. Nikdy to neskončí. Neznamená to, že velké věci se nemají dělat vůbec, naopak — ale musí tam být jasná potřeba a jasný benefit.

Nejkritičtější velkou věcí je dnes zastavení globálního oteplování a ideálně zvrácení současného trendu, v širším měřítku pak snížení plošné devastace planety zejména zemědělskou činností. Pokud někomu přetékají miliardy a neví co s nimi, ať je vrazí sem.

A co teda s tím Marsem a kosmem vůbec?

Vůbec nekritizuji vyslání pilotované mise na Mars a zpět — udělat prostě ještě jeden malý krůček pro člověka a velký krok pro lidstvo. Je to skvělá příležitost pro projekt mezinárodní spolupráce a bude mít i nepochybný vědecký přínos, podobně jako mise na Měsíc (sběr vzorků, měření atd).

Kdo ale aspoň trochu sleduje dění, ví, že jednoznačný odborný konsensus hovoří pro nepilotované lety. Je to o řády levnější, bez obrovských omezení, která s sebou nese přítomnost člověka.

Schopnost robotů autonomně pracovat neustále roste, člověk je na svých limitech. A neumřou u nich kosmonauti, což je věc, která je trvalou „červenou čarou“ pilotované kosmonautiky.

Jedna tragická havárie zastaví pilotované lety na pár let, dvě nebo tři za sebou znamenají stopku na celé dekády, nebo dokonce definitivní konec i dobré technologie. Vzpomeňte si na osud raketoplánů.

A až se Země stane skutečně neobyvatelnou?

Kolonizátoři mají jistě pravdu v jedné věci: přijde den, kdy na Zemi nebude moci žít ani jeden člověk. Vědci znají dobře vývoj hvězd tzv. slunečního typu, tedy plusmínus velikosti Slunce. Za nějakou miliardu let skutečně čeká zánik lidského života na planetě Zemi.

Miliarda let! Před sto lety se cestovalo převážně ve vozech tažených koňmi a internet letos slaví padesátku. Pokud přirozený technický pokrok bude pokračovat podobným tempem jako nyní, pak až vyřešíme takové ty domácí drobnosti, jako třeba že se nepozabíjíme navzájem, vyřešíme klimatickou krizi a odstraníme malárii s rakovinou, přirozeně lidstvo dospěje k tomu, že kolonizace bude nesrovnatelně snazší.

Měsíc bude základnou, kde budou roboti autonomně vyrábět vše potřebné (dostatek energie dodají např. fúzní reaktory — dnes je nemáme, ale časem mít budeme), vyrazí do dálek provádět „terraforming“ dalších planet, i mimo naši soustavu, na místě určení se samovolně namnoží, aby ten obrovský úkol zvládli, a pak se na cestu pošlou lidé v hibernaci, která se mezitím taky zvládne, a bude to.

Ale nejdřív si prosím zameťme doma.