Kam až to všechno zašlo, říkám si, když sleduju vlekoucí se kauzu kolem dotací ministerstva školství do českého sportu. Vždycky jsem si myslel, že když někdo něco dostává, měl by projevit alespoň trochu vychování a slušnosti. Člověku je smutno, když musí číst („Kauza dotací do sportu: k výslechu Faltýnek a Sobotka“, Právo 21.6.) arogantní sentence, že „Valachová …přivedla sport na okraj bankrotu…“, nebo že „…současný stav sportu a jeho financování (jsou) kritické.“

Přitom státní rozpočet pro letošek vyčlenil na sportovní činnosti celkem pět miliard a 450 miliónů korun. Pro srovnání, na podporu bydlení je v rozpočtu Ministerstva pro místní rozvoj určena necelá desetina této částky, pouhých 427 miliónů korun.

↗

A to jsou přitom peníze na saturaci jedné ze základních lidských potřeb, která u desítek tisíc našich spoluobčanů dlouhodobě saturována není, kterým důstojné bydlení chybí. Určitě není nutno nějak zvlášť rozvádět, jaké celospolečenské problémy to přináší, jaký sociální neklid, jaké s demokracií už se příliš nesrovnávající opatření místních radnic (nyní třeba ty smutně proslulé bezdoplatkové zóny), jak se z chudoby stává vina hodná trestu.

A to těch státních zhruba pět a půl miliardy zdaleka ještě není všechno. Mnoha milióny své sportovce dotuje prakticky každá obec. Ti navíc pravidelně dostávají z jejích dotačních programů bezkonkurenčně největší částky. Kam se na ně hrabou třeba výše dotací na místní kulturu nebo na podporu zdravého životního prostředí.

Zdánlivě neprůstřelným argumentem žadatelů je, že peníze jsou určeny hlavně na amatérské sportování, na sport dětí a mládeže, vlastně na podporu jejich zdravého vývoje. Ale kdybychom tomu aspoň mohli věřit. Fakta totiž ukazují na něco jiného.

Patříme do první desítky zemí s nejčastější konzumací alkoholu dospívajícími. Drtivá většina z nich jej ochutná už kolem čtrnáctého roku věku. Pětina dětí je obézních, tělesná kondice a fyzická zdatnost většiny ostatních se dramaticky zhoršuje.

Školní tělocvik, na který se naše generace těšívala už jen proto, že jsme aspoň na hodinu byli osvobozeni od otravného sezení v lavici, je dnes pro mnohé předmětem tak neoblíbeným, že pediatři pomalu nestačí psát ta populární „osvobození ze zdravotních důvodů“. A muset udělat krok pěšky je pro mnohé urážkou na cti.

Kde tedy jsou hmatatelné výsledky toho miliardami tak štědře dotovaného oboru? Aspoň u té nejmladší generace.

Přitom lékaři i odborníci na zdravý životní styl do omrzení opakují, že nakonec nejzdravějším způsobem pohybu, nejzdravějším sportem je obyčejná chůze. Ta přitom na penězích nestojí prakticky nic, nemusí být dotována. Jen dostatek dobré vůle vyžaduje. A vytrvalost.

Přestávám věřit, že všechny ty hádky, napadání, skandály jsou opravdu vedeny zájmem o sport. Spíš se bojím, že jde hlavně o ten velký balík peněz, který leckoho láká jak turecký med vosy.

Bohužel, je to asi obecná zákonitost, vyskytující se nejspíš v lidských dějinách od doby, co existují peníze. Vždyť už před nějakými šesti sty let napsal Mistr Jan Hus blahé paměti na adresu zbohatlé církve, která pro to bohatství zapomněla na své původní poslání: „Psi se o kost hrýžou. Vezmi kost a přestanou.“