Je to pár dní, co přišel přední americký deník Washington Post se „zákulisní“ informací, že měl Donald Trump nabízet francouzskému prezidentovi Emmanuelu Macronovi při dubnové návštěvě Bílého domu vystoupení z Evropské unie.

„Proč neodejdete z EU?“ měl se ptát Trump s dodatkem, že v takovém případě nabídne Francii obchodní výhody. Vzhledem k tomu, že celou záležitost ani jedna strana nepopřela, dá se předpokládat, že skutečně proběhla. Epizoda přitom skvěle ilustruje vztah amerického prezidenta k Evropské unii, který by se dal popsat jako predátorský.

Asi nikdy od druhé světové války neměly Spojené státy prezidenta tak otevřeně nepřátelského vůči evropskému integračnímu projektu. Evropská unie podle Trumpa vznikla proto, aby USA poškodila, aby na nich profitovala, jak se nedávno vyslovil na setkání s voliči v Dakotě. Ovládají ji zájmy Německa a kancléřky Angely Merkelové, o které se Trump vyjadřuje buď potupně, anebo s odporem.

A co je prý ze všeho nejhorší, Evropa si jako celek dovoluje konkurovat Spojeným státům ekonomicky a je v tom úspěšná. Americký prezident nemůže Německu a dalším státům zapomenout ohromnou zápornou obchodní bilanci.

Trump se nijak netají s tím, že touží půlmiliardového konkurenta buď zničit, anebo alespoň poškodit a rozeštvat. Slouží k tomu samozřejmě cla uvalená na ocel a hliník, k nimž se nejspíš záhy přidají další, nejpravděpodobněji na automobily. A slouží k tomu především otevřená podpora nacionalistických a protievropských uskupení prakticky ve všech členských státech spolu s rozšiřováním konspiračních teorií o migrační krizi, no-go zónách a islámském nebezpečí.

Trump si pochvaluje Marine Le Penovou a Geerta Wilderse, na twitteru šíří materiály od britských a švédských fašistů, ba co hůř, do členských zemí Evropské unie vysílá nejvyšší diplomaty se stejnými postoji. Jeho velvyslanec v Nizozemsku Pete Hoekstra například tvrdil, že muslimové v zemi „upalují“ místní politiky.

Velvyslanec v Německu Richard Grenell zachází ještě dál, když se přímo pokouší ovlivňovat místní politiku a podrývat pozici kancléřky Merkelové — Grenell mimo jiné udržuje blízké styky s ministrem zdravotnictví a otevřeným kritikem kancléřky Jensem Spahnem z CDU, pozval si na oběd kancléře sousedního Rakouska Sebastiana Kurze a nechal se slyšet, že chce posílit pravicové strany a vůdce po celé Evropě. Představuje si — jeho slovy — celoevropské „probuzení“ nacionalistické pravice vedené Trumpem. „Grenell se nechová jako diplomat, chová se jako ultrapravicový koloniální důstojník,“ postěžoval si sociální demokrat Martin Schulz, který spolu s dalšími německými poslanci volá po velvyslancově vypovězení.

Součástí strategie na rozbití Evropy je nejen využití vnitřního napětí v jednotlivých zemích, ale i zvětšujícího se odstupu mezi starými a novými členskými zeměmi EU. Důraz na spolupráci se středo- a východoevropskými státy mezi republikány existoval již v minulosti, stačí vzpomenout invazi do Iráku, kdy se George W. Bush místo o „nevěrné“ Německo a Francii opřel o státy jako Polsko a Česká republika, jimž věstil zářnou budoucnost. Tato náklonnost však ještě nikdy nebyla spojena s otevřeným obdivem vůči oligarchickým a autoritářským tendencím v regionu.

Trump si volá s maďarským premiérem Viktorem Orbánem, aby ho podpořil v jeho protiimigrační politice, v Polsku zase koketuje s myšlenkou americké základny. O rozkladu demokracie v regionu nemluví, naopak lokálním autokratům nabízí pomocnou ruku.

Svoje ovoce už to nese, Polsko například torpéduje společnou evropskou snahu o zachování dohody o íránském jaderném programu. Je jasné, že v nastávajícím sporu s orgány Evropské unie o kontroverzní polskou „reformu“ soudnictví se bude moci vláda ve Varšavě spolehnout na amerického spojence.

Britský příklad přitom ukazuje, kam taková cesta vede. Donald Trump nadšeně podporoval a podporuje brexit a podobně jako Francouzům britské straně sliboval, že bude znamenat větší prosperitu Británie a zachování „zvláštního“ vztahu se Spojenými státy. Výsledek je ale takový, že se dnes jeho vláda snaží využít oslabené a osamocené pozice Británie k vyjednání co největších obchodních výhod pro americkou stranu.

Pokud se Evropská unie (nejen) pod Trumpovým tlakem postupně rozpadne, americkému predátorovi se splní sen: bude moci s každým jednotlivým státem vyjednávat o nastavení obchodních vztahů z pozice silnějšího. V jakém postavení by se ocitly menší státy, než je Británie, obzvláště ty v izolující se střední a východní Evropě, si můžeme domyslet.

Zbývá otázka, jak reagovat. Jak se bránit v bezprecedentní situaci, kdy se v čele nejsilnějšího státu světa a teoretického ochránce Evropy nachází člověk, který chce evropský integrační proces zničit? Určitou naději poskytuje zatím příkladná jednota evropských států v otázce odvetných cel, které navíc koordinují postup s dalšími zasaženými zeměmi, jako je Čína, Kanada a Mexiko tak, aby byl dopad co nejcitelnější v baštách předních republikánských politiků.

Ochota postavit se Trumpovi na odpor se však nesmí soustředit pouze na oblast mezinárodního obchodu. Největší zbraní v Trumpově ruce jsou přimhouřené oči demokratických stran a politiků k porušování základních kamenů liberální demokracie uvnitř Evropské unie samé.

Malí evropští Trumpové nejsou ostrakizováni, naopak spokojeně zasedají mezi evropskými lidovci (Orbánův Fidesz) a liberály (Babišova sekta), zatímco demokratičtí politici pomalu přebírají agendu extrémistů — postoje k migraci budiž toho křiklavým důkazem. A čas se krátí...

Text vydáváme ve spolupráci se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.