Málokomu to uniklo. Tři americké televizní stanice — NBC, CBS a ABC — v pátek 6. listopadu utnuly přímý přenos projevu prezidenta Donalda Trumpa, v němž reagoval na sčítání volebních hlasů. Komentátor Aktuálně.cz Martin Fendrych se domnívá, že se tím dopustily nejen cenzury, ale i omezení svobody slova.

Senátor za STAN David Smoljak na Twitteru namítl: „Cenzura není, když svobodná média odmítnou šířit projevy vládní moci. Cenzura je, když vládní moc zakazuje šířit projevy svobodného světa.“

Ta událost mi už skoro týden vrtá v hlavě. Co si s ní počít? Smoljak má pravdu, ale nepíše k věci. Vždyť ty televize byly původně ochotny šířit projev vládní moci, jenom v půlce ucukly. Druhá věta je přesná, však ji taky nikdo nezpochybňuje.

S Fendrychem to je ještě složitější. Rozhodně nešlo o omezení svobody slova. Nemám pocit, že by byl Trump přehlížený muž, který nemá jak oslovit publikum. Že jej kdosi ustřihl, ještě neznamená krácení na lidských právech. Kdo chtěl vědět, co všechno řekl, se k jeho slovům dostal.

Zkusme abstrahovat od konkrétního případu. Vždyť totéž by se mohlo stát v jiné zemi jinému politikovi. Jiná měřítka by se ještě dalo nasadit na kanály soukromé (tam ať si dělají, co chtějí) a státní či veřejnoprávní, kde by soukromé názory editorů a redaktorů měly jít stranou. Otázka ale zůstává: stříhat, nebo nestříhat?

Byl bych opatrný ze dvou důvodů, přičemž žádný z nich se neopírá o modlu svobody slova nebo strašáky cenzury, či dokonce kulturní války. Jsou situace, když je utnutí proslovu namístě. Například fandím vypnutí mikrofonu, když politik překročí vyměřený čas či se neřídí pokyny moderátora. Nebo když prezident hovoří vulgárně, jak se onehdy stalo Miloši Zemanovi na Radiožurnálu.

Poprvé bych je napomenul, podruhé rozhovor ukončil. Sprosté slovo poznáme všichni, těžko se o ně přít.

Těžší to je, když nelze okamžitě rozhodnout, je-li překročena hranice slušného chování. A vůbec ze všeho nejtěžší je hodnotit a třídit politikovy postoje. Vypneme jej, pokud lže? Pokud pronáší ideologické nesmysly? Pokud mlží a manipuluje? Co když třeba balamutí, a je to u nás běžné, že přišel den daňové svobody a od této chvíle už občan nevydělává na stát, ale na sebe?

To by toho v České televizi a Českém rozhlasu politici moc nenamluvili, a zdaleka by nešlo jen o Tomia Okamuru, Vojtěcha Filipa či Andreje Babiše. V půlce by skončil koronavirový projev premiéra i vánoční poselství prezidenta. Noční záznamy z jednání Sněmovny a Senátu by byly vypípávány.

Jenže kým? Ve studiu sedícím editorem či režisérem právě majícím službu, v závislosti na jejich názorech — tu pravicových, tu levicových? Nebo expertem, jenž by pracoval s detektorem lži nebo okamžitě googlil, co z vystoupení je pravda a co lež?

Trump neovlivňoval volby, jen se pokoušel dezinterpretovat jejich výsledky. To by se ale dalo uvést na pravou míru, až by skončil. Něco jako když v 90. letech pod odvysílání každého dílu normalizačních Třiceti případů majora Zemana následovala televizní diskuse, která vyvracela bludy. Úkolem politiků je polemizovat s druhými, úkolem komentátorů je zasazovat události do kontextu.

Přístup „pět minut pro Hitlera, pět minut pro Žida“, je nepřijatelný — nelze relativizovat hodnoty, na nichž panuje společenský konsensus. Ovšem projev Donalda Trumpa, nikoli extremisty, nýbrž stále ještě hlavy státu s pevnou demokratickou tradicí, se hodnot netýkal, vynášel pouze obecné a nedoložené soudy, jež mohly být následně ve studiu rozcupovány jeden za druhým.

Druhý důvod mého nesouhlasu je ale ještě vážnější. Politici jako Trump, Babiš či Zeman tvrdí, že média — zvlášť ta, která jim nepatří — jsou součástí establishmentu, jenž se proti nim spiknul. Hloupost… ale dost lidí jí věří. Když ze sdělovacích prostředků slyší cokoli, co nehraje jejich favoritovi do karet, radikalizují se v jeho prospěch. Populističtí politici i populistické strany a hnutí z toho vydatně těží.

Přerušení prezidenta, poněvadž si pustil pusu na špacír, budou mít za důkaz, že média jsou jeho i jejich nepřítelem. O to víc se upnou ke konspiračním webům. Mainstreamoví novináři by měli mít pověst těch, co objasňují dění a hledají pravdu, neměli by v nich být vidět političtí aktivisté, byť vedení sebeušlechtilejšími důvody. Jejich stěžejním posláním je informovat — a k tomu potřebují důvěru.

Nůžky, jimiž se dá politikův sebehloupější výlev ustřihnout, mají dvojí ostří. Mohou sjednat „spravedlnost“ a mohou prohloubit příkop ve společnosti.

Soudný posluchač sám pozná, že řečník „kecá“. Ti, kteří to nepoznají, berou ale každý technický zásah do jeho projevu coby potvrzení dojmu ze širokého spiknutí všech vůkol. S lidmi se má mluvit. Budou-li jen stavěni do role tichých svědků tahů a protitahů, snadno ztratí zájem o věci veřejné či rovnou uvěří prvnímu politickému hochštaplerovi.