Jak ukázaly debaty po impeachmentu Donalda Trumpa, a dnes ukazují další během aktuálního procesu, termín impeachment se u nás používá ve třech různých významech: jednak jako tzv. ústavní žaloba, jíž podávají poslanci na prezidenta za účelem jeho odvolání; jednak jako akt vlastního sesazení prezidenta na základě této žaloby a jednak jako souhrnné označení pro celý proces, od podání návrhu žaloby až po eventuální zbavení funkce.

Přesný v případě USA je pouze první z těchto významů. Impeachment je samotná ústavní žaloba a sloveso impeach se vztahuje pouze k jejímu schválení ve Sněmovně reprezentantů; nikoliv tedy k výsledku jejího posouzení v Senátu či k případnému prezidentovu sesazení. Toto je ovšem detail.

Daleko větší nedorozumění způsobuje snaha popisovat impeachment a vše s ním spojené jako čistě justiční proceduru. Tou v USA věru není, a to ani z hlediska postupu, ani v podstatě.

Impechament a celý proces kolem něj je především politický. Neběží u něj o primárně o posouzení a náležité potrestání konkrétního deliktu, ale o sesazení osoby, která dle důvodného mínění velké většiny vrcholné politické reprezentace už nedokáže vykonávat funkci v souladu se smyslem této funkce dle ústavy, anebo prokázala v závažné míře tendenci zneužívat postavení či moc, jež díky veřejné funkci získala.

Nejde tu o odpovídající spravedlivý trest. Jde tu o ochranu ústavního pořádku a společnosti jako celku, za což jsou poslanci a senátoři v USA mimo jiné odpovědní.

Nic z toho přitom neznamená, že impeachment musí být čistě účelový; že stojící mimo kritéria spravedlnosti, či že jde dokonce o něco podobného, jako byly politické procesy za minulého režimu. V drtivé většině případů je tomu právě naopak.

Podstata procesu a provinění hodná impeachmentu

Političnost impeachmentu lze zřejmě nejlépe chápat v kontextu vyvažování se jednotlivých mocí: soudní, výkonné a zákonodárné. Prezident je v USA středobod výkonné moci. Pokud je ve funkci, před soud ho dostat nelze — ve vztahu k soudní moci imunitu. Nelze mu přitom ani vyslovit nedůvěru jako u nás vládě, protože americký prezident se příslušně zákonodárné moci nezodpovídá. Svůj mandát má přímo do voličů.

Co tedy dělat, pokud se ukáže sloužící prezident jako zlotřilý, vyloučí-li se atentát a má-li být zachována demokracie? Existuje jen jeden jediný nástroj, jak takovou hlavu státu v podobně silném prezidentském systému civilizovaně sesadit, jak říkal Benjamin Franklin. Mají jej k dispozici zástupci lidu v parlamentu a je to právě impeachment.

A protože se jedná skutečně o nástroj jediný, je schválně koncipován pružně. Druhý článek americké ústavy označuje za delikty hodné impeachmentu „zradu, úplatkářství a jiné těžké zločiny a přečiny“. „Jiné těžké zločiny a přečiny“ zůstávají schválně nekonkretizovány.