Jak ukázaly debaty po impeachmentu Donalda Trumpa, a dnes ukazují další během aktuálního procesu, termín impeachment se u nás používá ve třech různých významech: jednak jako tzv. ústavní žaloba, jíž podávají poslanci na prezidenta za účelem jeho odvolání; jednak jako akt vlastního sesazení prezidenta na základě této žaloby a jednak jako souhrnné označení pro celý proces, od podání návrhu žaloby až po eventuální zbavení funkce.

Přesný v případě USA je pouze první z těchto významů. Impeachment je samotná ústavní žaloba a sloveso impeach se vztahuje pouze k jejímu schválení ve Sněmovně reprezentantů; nikoliv tedy k výsledku jejího posouzení v Senátu či k případnému prezidentovu sesazení. Toto je ovšem detail.

Daleko větší nedorozumění způsobuje snaha popisovat impeachment a vše s ním spojené jako čistě justiční proceduru. Tou v USA věru není, a to ani z hlediska postupu, ani v podstatě.

Impechament a celý proces kolem něj je především politický. Neběží u něj o primárně o posouzení a náležité potrestání konkrétního deliktu, ale o sesazení osoby, která dle důvodného mínění velké většiny vrcholné politické reprezentace už nedokáže vykonávat funkci v souladu se smyslem této funkce dle ústavy, anebo prokázala v závažné míře tendenci zneužívat postavení či moc, jež díky veřejné funkci získala.

Nejde tu o odpovídající spravedlivý trest. Jde tu o ochranu ústavního pořádku a společnosti jako celku, za což jsou poslanci a senátoři v USA mimo jiné odpovědní.

Nic z toho přitom neznamená, že impeachment musí být čistě účelový; že stojící mimo kritéria spravedlnosti, či že jde dokonce o něco podobného, jako byly politické procesy za minulého režimu. V drtivé většině případů je tomu právě naopak.

Podstata procesu a provinění hodná impeachmentu

Političnost impeachmentu lze zřejmě nejlépe chápat v kontextu vyvažování se jednotlivých mocí: soudní, výkonné a zákonodárné. Prezident je v USA středobod výkonné moci. Pokud je ve funkci, před soud ho dostat nelze — ve vztahu k soudní moci imunitu. Nelze mu přitom ani vyslovit nedůvěru jako u nás vládě, protože americký prezident se příslušně zákonodárné moci nezodpovídá. Svůj mandát má přímo do voličů.

Co tedy dělat, pokud se ukáže sloužící prezident jako zlotřilý, vyloučí-li se atentát a má-li být zachována demokracie? Existuje jen jeden jediný nástroj, jak takovou hlavu státu v podobně silném prezidentském systému civilizovaně sesadit, jak říkal Benjamin Franklin. Mají jej k dispozici zástupci lidu v parlamentu a je to právě impeachment.

A protože se jedná skutečně o nástroj jediný, je schválně koncipován pružně. Druhý článek americké ústavy označuje za delikty hodné impeachmentu „zradu, úplatkářství a jiné těžké zločiny a přečiny“. „Jiné těžké zločiny a přečiny“ zůstávají schválně nekonkretizovány.

Zcela zásadní je přitom i s impeachmentem spojené právo Kongresu vyšetřovat.

Jde tu o jeden z momentů, v nichž se projevuje prozíravost Otců zakladatelů — původní autoři americké ústavy a architekti politického systému USA totiž správně předpokládali, že vymezení závažných zločinů a přečinů se bude měnit s dobou i situačním kontextem. Podle tematických pasáží od Jamese Madisona z Listů federalistů má být impeachment nadčasovou „pojistkou proti proradnosti jinak chráněného držitele vysoké funkce“, jeho „nezpůsobilosti funkci vykonávat“ či „zanedbávání povinností s funkcí spojených“, respektive „možností obrany proti nepřístojnému jednání veřejných činitelů“.

Podle Alexandera Hamiltona (tamtéž) má být za delikt hodný impeachmentu pokládáno vždy takové jednání, které jde proti duchu toho, jak má funkce zastávaná příslušným veřejným činitelem sloužit blahu vlasti.

„Smyslem impeachmentu není potrestat případné zločinné jednání konkrétní osoby (...) ale zajistit udržení ústavního pořádku odstavením (veřejných činitelů jednajících proti duchu ústavy) od moci,“ píše Hamilton a ještě doplňuje: „(Delikty hodné impeachmentu) jsou tak politické, neboť působí škodu bezprostředně společnosti jako celku.“

Představa, co působí škodu společnosti, se logicky vyvíjí. Jak velice, ilustruje přehled schválených impeachmentů v dějinách — americká Sněmovna reprezentantů totiž v rozporu s častou představou neřeší pouze impeachment prezidenta, ale dalších vysokých představitelů státní moci.

Celkově za svou historii tak nepodala pouze tři prezidentské impeachmenty (Johnsona, Clintona a Trumpa), ale i sedmnáct dalších. A navíc jsou zde impeachmenty guvernérů jednotlivých států USA, které schvalují státní sněmovny (Legislature).

Ve výčtech „nepřístojného jednání“ ohrožujícího „ducha příslušné veřejné funkce dle ústavy“ z impeachmentů 19. století tedy najdeme například „klení na veřejnosti“, později je relativně časté „opilství“, následně daňové podvody a v době blízké současnosti střety zájmů nebo případy sexuálního násilí.

Stálými napříč dějinami jsou úplatkářské kauzy (zatímco za zradu Sněmovna reprezentantů USA dosud nikoho neimpeachovala). Drtivá většina deliktů schválených impeachmentů ale spadá právě do volné kategorie „jiné těžké zločiny a přečiny“.

Soudobý jazyk poslední studie z předtrumpovského období, kterou si nechal k pravidlům impeachmentu zpracovat sám Kongres u vlastního právního odboru, upřesňuje impeachmentu-hodné delikty třemi podkategoriemi:

1. nekalé překračování nebo zneužívání pravomocí svěřených úřadem,
2. chování neslučitelné se smyslem a cíli úřadu,
3. zneužívání úřadu pro nezákonný účel či k osobnímu prospěchu.

A ještě jedno zdůraznění: impeachment ani dnes nepředpokládá nutnost spáchání trestného činu — podle citované expertizy stačí, když spáchaný delikt „zásadně znemožňuje výkon povinností spojených s příslušným úřadem“. Přibližně jen třetina z návrhů impeachmentů, jimiž se dosud Kongres zabýval, obsahovala termíny „crime“ či „criminal“.

Jak naopak ukazuje řada zkušeností s osobními delikty vysokých funkcionářů, ani důvodné podezření na spáchání trestného činu nemusí nutně znamenat impeachment. Rozhodující má být vždy hledisko ústavnosti, dopadu na výkon moci a fungování státu, respektive na společnost.

Pojistky proti zneužívání

Může se zdát, že nástroj impeachmentu v popsaně volném podání přímo vybízí k nadužívání, ba k politikaření. Často se v této souvislosti cituje výrok prezidenta Forda, že „deliktem hodným impeachmentu je cokoliv, co za delikt hodný impeachmentu označí v určitém historickém okamžiku sněmovní většina“.

Připočte-li se navíc, že při posuzování impeachmentu v Senátu se nevyžaduje prokázání viny „nade vší pochybnost“ jako při klasickém soudním procesu a že ani Nejvyšší soud USA nemůže posuzovat spravedlnost impeachmentových procesů (rozsudek Walter Nixon vs. USA, 1993), nelze se neptat: Kde brát jistotu, že je impeachment krajní politickou pojistkou, nikoliv nabízejícím se prostředkem politického boje?

Za prvé, je zde několikastupňová schvalovací procedura. Nejprve musí dát některý z poslanců podnět, což se děje v poslední dekádě poměrně často. Následně prověřuje vedení Sněmovny jeho důvodnost a případně nařizuje vyšetřování. Teprve ve chvíli, kdy toto vyšetřování potvrdí jednání hodné impeachmentu, sepisuje Výbor pro otázky spravedlnosti jednotlivé boby žaloby, o nichž pak hlasuje nejprve sám, a v posledku je předává k hlasování celé Sněmovně.

Za druhé, je zde pojistka dvojí většiny. Poslanci ve Sněmovně schvalují impeachment prostou většinou, členové Senátu jej však posuzují nezávisle. Mohou předvolávat vlastní svědky, žádat vlastní důkazy. Pro vinu žalovaného v duchu jednotlivých bodů impeachmentu se musí pak vyslovit nejméně dvě třetiny z nich. Na vině hodné sesazení tedy musí být shoda napříč hlavními americkými stranami.

A za třetí, je zde tradiční zdrženlivost zákonodárců při využívání dané instituce. Jak už naznačeno výše, návrhy na impeachment — podněty toho či onoho poslance — zaznívají poměrně často, jen velice zřídka dojde však věc alespoň do fáze vyšetřování. Patos výroků zákonodárců, který provází současný Trumpův impeachment, zcela odpovídá výjimečnosti, s jakou se k impeachmentu sahá. Svou roli hraje též fakt, že pokud obžalovaný proces ustojí, jeho pozice má pak politologicky zdokumentovaný sklon posilovat.

Impeachment, či přesněji proces nad ním, nezná nic jako adekvátní trest typu pokuty, propadnutí majetku, odnětí svobody či dokonce ztráty hrdla. Pokud je obžalovaný shledán vinným, ztrácí toliko funkci a případně právo zastávat úřady v budoucnosti, ať už udělal cokoliv. Jde o politickou kontrolní pojistku, jejíž funkčnost je pro americkou demokracii stěžejní.

Proto je nebezpečné posouvat laťku impeachmentu podle toho, jak je daný představitel veřejné moci oblíbený či neoblíbený. Ještě větší hroznou pro tento nástroj je však pohrdání jeho významem v podobě odmítání součinnosti, obstrukce vyšetřování a rámování celé procedury jako honu na čarodějnice či procesu sovětského typu. A to se — krom jiného — odehrává právě dnes.