Pět věcí, které sledovat při procesu nad Trumpovým impeachmentem

Petr Jedlička

Trumpovi republikáni mají v Senátu většinu. To však neznamená, že je vše rozhodnuto. Některé aspekty procesu mohou výsledek stále zvrátit. Jiné ovlivní blížící se volby či americkou politiku celkově.

V USA začal v úterý 21. ledna proces, v rámci kterého má stovka senátorů posuzovat důvodnost ústavní žaloby na prezidenta Donalda Trumpa z loňského roku — tzv. imepachmentu. Trump je žalován jednak za zneužití pravomocí, které mu dává úřad — toho se měl dopustit snahou nutit ukrajinského prezidenta k vyšetřování vlastního politického soupeře —, a jednak za obstrukci vyšetřování kauzy, respektive obstrukce Kongresu.

Čtete rádi analýzy zahraničního dění z dílny Petra Jedličky? Podpořte rubriku Svět a pomozte jí rozšiřovat kapacity.
×

Současný prezident je teprve třetím v historii USA, který podobnému procesu čelí. Kdyby shledaly více než dvě třetiny senátorů Trumpa vinným v alespoň jednom z bodů žaloby, byl by neprodleně sesazen a nemohl v budoucnu zastávat žádný veřejný úřad.

Republikánští senátoři, tj. zástupci prezidentovy strany, drží však aktuálně třiapadesát senátních křesel ze sta. A žádný z nich nedal najevo, že by byl o Trumpově vině přesvědčen. Zdá se tak dopředu jasné, že Trump sesazen nebude.

Zůstane tedy proces v paměti jen jako „zbytečná fraška“, „součást kampaně před podzimními prezidentskými volbami“ či „nudné divadlo z peněz daňových poplatníků“, jak uvádějí Trumpovi obhájci? To není tak jisté. Už nyní na samém začátku lze identifikovat nejméně pět aspektů procesu, jež mohou rýsující se výsledek buďto zvrátit, nebo významně ovlivnit vývoj v americké politice celkově.

Co tedy při procesu nad impeachmentem Donalda Trumpa, jež potrvá ještě nejméně týden, sledovat?

Američtí poslanci schválili impeachment již v závěru loňského roku. Nyní rozhodují senátoři. Foto USHR

Kdo a s čím vystoupí

Proces začíná poměrně předvídatelnou fází úvodních vystoupení žalující strany a Trumpových obhájců, která by měla trvat nejméně do pondělí. Poté má přijít na řadu dotazování, výpovědi eventuálně předvolaných svědků a předkládání důkazních materiálů. A zde to začne být zajímavé.

Senát při impeachmentu totiž funguje jako porota a soudce zároveň, takže rozhoduje i o tom, zda budou předvoláni nějací noví svědkové či vyžádány nové důkazy. Demokratičtí senátoři chtějí nechat předvolat bývalého poradce pro národní bezpečnost Johna Boltona, arcijestřába, který dle výpovědi podřízených často kritizoval Trumpovu „paralelní diplomacii“, Trumpova šéfa kanceláře Micka Mulvaneyho, který na podzim utrousil, že princip „něco za něco“ ku prospěchu prezidenta je v zahraničí politice USA normální, a několik dalších osob.

Chtějí si také vyžádat několik důležitých dokumentů z Bílého domu, které administrativa odmítla na podzim uvolnit poslancům.

Republikánští senátoři zatím tyto žádosti blokovali, někdy v průběhu dalších dní by se však mělo hlasovat znovu. Většina republikánských voličů se přitom v průzkumech vyslovuje pro vyslechnutí všech relevantních svědků a uvolnění dokumentů. A čtyři až šest republikánských senátorů patří navíc ke stranickému křídlu, jež není z Trumpa moc nadšeno. Spekuluje se tedy, zda budou někteří republikáni hlasovat v otázce připuštění s demokraty.

Noví svědkové mohou znamenat nová odhalení, nové dokumenty nové důkazy. Šance na zásadní zvrat v procesu je malá. Stále však je.

Donald Trump sám ostatně ještě na podzim naznačoval, že by republikáni mohli předvolat také svoje svědky. Konkrétně by mohlo jít o syna Joa Bidena Huntera, jehož aktivity na Ukrajině chtěl nechat Trump prošetřit, či o dosud neznámého whistleblowera, který upozornil v létě na konverzaci mezi Trumpem a ukrajinským prezidentem Zelenským média. Svědčit by mohl v posledku i sám Trump, ač se to aktuálně nezdá pravděpodobné.

Objeví se další materiály?

Po celou dobu probírání ukrajinské kauzy unikají na veřejnost další a další obvykle neoficiální materiály, které případ zajímavě dosvětlují. Naposledy se takto objevil například minulý týden soupis úkolů typu „přimět Zelenského k vyšetřování Bidenta“ napsaný rukou Rudyho Giulianiho, amerického expolitika, který vedl právě na Ukrajině za Trumpa neoficiální vyjednávání.

Nedá se říci, že by dokumenty jako tento zásadně posouvaly vnímání případu. Každý další je ale novou výzvou pro Trumpovu píár mašinérii a novým závažím v tlaku na republikánský establishment.

Nesporně prokázáno je zatím stále jen to, že Trump po Zelenském vyšetřování Bidena chtěl, že na přechodnou dobu zablokoval Ukrajině vojenskou pomoc (přičemž vždy zdůrazňoval, jak moc USA Ukrajině pomáhají), a že otázku vyšetřování řešil prostřednictvím osobního zmocněnce Giulianiho, ne oficiálními kanály americké zahraniční politiky.

Pokud by se objevil materiál, který dokládá přímou provázanost požadavku vyšetřování a dalšího poskytování pomoci Ukrajině, bylo by v případu rázem vše jinak. Důraz, s jakým Trump v posledních vystoupeních podtrhává svoji posedlost bojem s korupcí, přitom naznačuje, že prezidentův píár tým se už připravuje i na tuto možnost.

Práce obou stran s médii

Donald Trump a jeho obhájci od počátku opakují, že Trump jednal naprosto normálně a žádná ukrajinská kauza neexistuje —  že vše je „fake news“, „hoax“, „manipulace“ a „politický proces“. Věcně k případu se ale vyjadřují jen minimálně a Bílý dům odmítl k vyšetřování kauzy před impeachmentem poskytnout jakoukoliv součinnost.

Nyní Trump, jak už naznačeno, mluví čím dál více o korupci. V Senátu ho přitom zastupuje skupina právníků, z nichž každý je zároveň mediálně známou postavou. Řada pozorovatelů se tak domnívá, že tábor prezidenta připravuje změnu taktiky — že místo dosavadního heslovitého glosování a odvádění pozornosti k jiným tématům (při loňském schvalování impeachmentu například svolal Trump tiskovku ke vztahům s Čínou) povede mediální ofenzívu.

Jak budou reagovat demokraté? Žalující strana dosud zápasí o pozornost. Poslance zastupuje při procesu skupina nepříliš telegenických postav, z níž pouze jediná — předseda sněmovního výboru pro otázky spravedlnosti Jerry Nadler — dokáže mluvit tak, že dělá protistraně starosti.

Mezi senátory za demokratickou stranu je ovšem řada skvělých řečníků i právníků. A těžko pochybovat, že si nechají teď ujít příležitost.

Zatím lze u demokratů vidět jen lehký posun důrazu od „hrozby pro národní bezpečnost“, jež dle impeachmentu Trumpovo jednání představovalo, k obstrukci vyšetřování a snaze republikánů „zacházet s Trumpem jako s králem“. Uvidíme, jak se rétorika bude vyvíjet dále.

Pohled veřejnosti na otázku Trumpovy viny, respektive sesazení. Průzkum z podzimních měsíců. Repro z vysílání Fox News.

Důsledky pro primárky demokratů

Proces nad impaechmentem bude trvat nejméně do konce ledna, spíše však déle. S počátkem února přitom v USA začíná maraton primárkového hlasování, v němž Demokratická strana vybírá svého prezidentského kandidáta. Senát USA během celého procesu zasedá s výjimkou nedělí nepřetržitě a nepřestane, dokud proces neskončí. A tři z výrazných uchazečů o prezidentskou nominaci demokratů — senátoři Bernie Sanders, Elizabeth Warrenová a Amy Klobucharová — se musí celého zasedání účastnit. Nemohou tedy osobně pokračovat v kampani v terénu.

Této skutečnosti mohou využít jejich spolustraničtí protikandidáti, zvláště Joe Biden a Pete Buttigieg. Každý ze čtveřice Biden, Sanders, Warrenová, Buttigieg má aktuálně reálnou šanci zvítězit v prvních dvou hlasováních primárek: 3. února v Iowě a 11. února v New Hampshire. Nikdy v novodobých dějinách USA se přitom nestalo, aby primárkovou nominaci získal politik, který v Iowě nebo New Hampshire nevyhrál.

Na druhou stranu: členové Senátu mají během procesu usnadněn přístup do médií a jedinečnou možnost se zviditelnit — nebo svou image naopak poškodit třeba křečovitým vystoupením. Kterému z demokratů tedy nakonec vynucená pauza v kampani prospěje?

Konečný efekt

Jak už naznačeno výše, proces nad Trumpovým impeachmentem může stále skončit prezidentovým sesazením, daleko pravděpodobnější však je, že Trump bude osvobozen. Faktor impechmentu bude nicméně ovlivňovat i další vývoj. V čí prospěch bude záležet na tom, kdo zvládne lépe s tématem pracovat.

Politologicky doloženou skutečností je, že nezdařený pokus o sesazení má sklon posílit hájící se stranu — společnost totiž rozdělí po linii, která je pro příslušného politika obvykle příznivější než linie, jakou dělily voliče jeho činy. Pokud však zůstane po impeachmentu dojem uměle zablokovaného vyšetřování potenciálně vážného přečinu, může být vše jinak.

Donald Trump může vykládat impeachment před letošními prezidentskými volbami jako jednu z podob kampaně, jíž proti němu vedou soustavně „zkorumpovaná média a establishment“. Předpokládané osvobození republikánskou většinou v Senátu může též líčit jako další své vítězství a důkaz vlastní síly, neporazitelnosti a geniality. Může chtít tvrdit, že jeho protivníci už zkusili všechno včetně imepachmentu a stejně s ním vždycky prohráli.

Trumpovi oponenti mohou naopak přinutit prezidenta mluvit o věcné podstatě ukrajinské kauzy, před níž dosud spíše utíkal. Mohou ho líčit jako zbabělce, který se při svém vlastním procesu ani neukázal, nebo jako politika, který obstruoval vyšetřování, protože má co skrývat.

Trumpův impeachment zůstane nicméně na každý pád nejen součástí boje o prezidentskou funkci (a také souběžných voleb do třetiny Senátu), ale i americké politické kultury obecně. Zvláště Trumpovo rozhodnutí zcela zablokovat vydávání dokumentů požadovaných Kongresem a blokovat vyšetřování hrozí přerůst ve vážný precedens. Pokud předvolávání nových svědků a studium materiálů odmítnou také senátoři, síla impeachmentu v systému USA jako pojistky proti nejmocnějším povážlivě poklesne.

Těžko v aktuální fázi procesu říci, které aspekty nakonec převáží. Různých proměnných zde působí mnoho. Na každý pád je ale stále oč bojovat i co pozorovat, třebaže na první pohled to vypadá, jako by bylo vše podstatné již rozhodnuté.

    Diskuse
    Možných vyústění (a důsledků) je tedy více; já osobně se ale domnívám, že tento proces žádné zásadní změny do americké politiky nepřinese. Tedy že tento jeho nálezy budou nakonec stejně hodnoceny zcela rozdílně, čistě podle stranické příslušnosti.
    Zase jednou jsem si uvědomil, jak spalující asi musí být touha po znovuzvolení na nejvyšších patrech moci ...
    Zrovna včera jsem si na Vás vzpomněl, pane Morbicere; že jste se tu už tak dlouho neukázal. Už jsem si o Vás skoro začal dělat starosti, jestli se Vám něco nepřihodilo...
    To je od vás hezké pane Poláčku, opravdu.
    Děkuji za optání.
    Věnoval jsem svůj čas hudbě a rozjímání...

    Bezpochyby ušlechtilé činnosti, pane Morbicere. ;-)

    Sám si v poslední době čím dál tím více říkám, jestli svou přítomností v diskusích DR neutrácím příliš mnoho času, který by bylo možno využít jinak, mnohem smysluplněji.
    JN
    January 27, 2020 v 18.17
    Smysluplnější využití času...
    Také mě to už napadlo. Co by to jen mohlo být? Třeba vydělat více peněz?
    January 27, 2020 v 21.22
    Nové materiály
    Za pár dní od vydání tohoto textu se objevila nových materiálů celá řada, zřejmě nejzajímavě však publikoval v neděli New York Times. Jde o úryvek z dosud nepublikovaných pamětí Johna Boltona, podle nichž prezident dával při jednáních vlády ústaně najevo, že nechce, aby byla vojenská pomoc Ukrajině uvolněna, dokud Kyjev nezačně s vyšetřováním obou Bidenů.

    Uvidíme, zda i při tomto posunu vydží republikánská většina v Senátu blokovat Boltonovo předvolání, či jak se situace dále vyvine.
    V každém případě je už jenom ten samotný fakt zdrcující, že ve vedoucí velmoci (a demokracii) tohoto světa o tom, zda její vrcholný představitel se dopustil nepřijatelného jednání, a vlastně už jenom o připuštění důkazů o tom nerozhoduje nic jiného, nežli čistě politické mocenské poměry.

    Zkrátka: republikáni mohou svou většinou blokovat nejenom rozhodnutí i vině Trumpa - nýbrž dokonce i samotné důkazní řízení!
    JK
    January 28, 2020 v 16.29
    Josefu Poláčkovi
    Pak je ovšem otázka, jestli a proč se takový režim ještě má nazývat demokracií. Někteří Američané tvrdí, že demokracie v USA padla, když byla korporacím jako subjektům přiznána lidská práva.
    Spíš je zásadní otázkou to, CO nazýváme demokracií. Korporace jako subjekty - to určitě není hlavní příčina deformace, nanejvýš symptom.

    Pes je zakopaný někde zcela jinde; tento způsob demokracie je od samotného počátku nastavený na čiré tahanice o politickou moc. Není pak možno se divit, že se pak podle toho její aktéři chovají.
    + Další komentáře