Z prvních tří století křesťanství se tradují historicky částečně doložené zprávy o pronásledování křesťanů. Římská říše, v níž skoro všichni žili, se počítalo s náboženskou růzností. Z náboženské plurality vystupovali Židé a křesťané svým radikálním důrazem na Boží jedinost a jedinečnost.

Masový útok na Židy se odehrál např. v Alexandrii r. 38. Zachovaná zmínka u antického autora Suetonia uvádí o Neronovi, že vypudil Židy z Říma, protože tam z podněcování Chréstova vytrvale tropili nepokoje. Někteří křesťanští autoři to spojují s ne dost dobře doloženým pronásledováním křesťanů, ke kterému mělo dojít za císaře Nerona pravděpodobně r. 64 po velkém požáru Říma. Možná v té době byli křesťané spíše směrem v judaismu. Další pronásledování nastalo za císaře Diokleciána v létech 302 a 303.

Jako mučedníci, vlastně původně jako svědkové víry bylo ctěni křesťané, kteří odmítli vzdát se křesťanské příslušnosti, zejména tím, že by obětovali kadidlo géniovi císaře. Oslavovala se jejich věrnost a trpělivost. Vždy se zdůrazňovalo, že se nemstili pronásledovatelům za příkoří, stejně jako jejich Mistr, sám Ježíš.

Obdiv k mučedníkům poslední vlny pronásledování poněkud zpochybňuje to, že o osm let později byly dekrety proti křesťanům odvolány a o další dva roky později, r. 313 vydali západní imperátor Konstantin a jeho východořímský spoluvladař Licinius reskript, jímž vyhlašují toleranci všech náboženství.

Křesťanství tam není výslovně zmiňováno, ale šlo zejména o ně. Velmi rychle se stalo náboženstvím preferovaným a zároveň řízeným z nejvyšších státních míst. Biskupové, z nichž někteří ještě pamatovali pronásledování, byli ochotni o dvacet let později přistoupit na státní trestání zastánců jiného náboženského přesvědčení, konkrétně stoupenců poražené nauky alexandrijského presbytera Areia.

↗

Různé podoby soužití náboženství přežívají až do současnosti. Foto Sara D., Flickr

Spolu s pronásledováním jinak smýšlejících křesťanů nedalo na sebe dlouho čekat pronásledování stoupenců původních antických kultů, nejprve omezení jejich svobody projevu, pak uzavření chrámů a posléze různé násilné tresty. Byli označeni opovržlivým výrazem pohané.

Chtělo se tím naznačit, že inteligentní obyvatelé měst vědí, která bije, a přiklonili se včas k náboženství, které zajišťuje vzestup, kdežto hloupý vesničan, latinsky paganus neví, co se v ideové oblasti právě nosí. Říše, která se stala křesťanskou, často pronásledovala Židy. Hrubými antisemitskými výpady proslul např. Jan Zlatoústý (cařihradský patriarcha 398-403). Z církve pronásledované se záhy stala církev pronásledující. Jejími dějinami se táhne široká šmouha krve a popele.

V některých křesťanských regionech, zejména ve východním Středomoří se od 7. století začíná prosazovat islám. Křesťané konvertují k novému náboženství. Židé a křesťané se měli pod islámskou vládou různě, např. za raných maurských vládců v Al Andalúsu (na Pyrenejském poloostrově) v 8. a 9. století docházelo také díky spolupráci tří náboženství a etnik k mohutnému kulturnímu rozvoji, který ovlivnil křesťanskou Evropu. Nastal pokrok v urbanizaci, vzdělání, matematice, medicíně a filosofii. Později tam a jinde v islámském světě se měli křesťané hůře.

V novověku se různé křesťanské církve zejména v návaznosti na koloniální expanzi prosadily jako menšinové v zemích s převládajícím hinduismem a buddhismem. Někdy následovaly vojáky a obchodníky a po podrobení těchto zemí na poli válečném a ekonomickém došlo k podmanění duší. Někdy misionáři spíše připravovali půdu pro prosazení evropské nadvlády nad asijskými mocnostmi. Ty se pak bránily, někdy krutě na účet prostých domácích křesťanů, kteří nechtěli být nástrojem cizí moci.

Konflikt pokračuje, ale jinak

Různé podoby soužití náboženství přežívají až do současnosti. V mnoha zemích mohou křesťané svobodně působit. Jinde jsou vnímáni jako domácí kolaboranti neokoloniálního ovládání těchto zemí. Někdejší protikoloniální síly se tehdy spojily s radikálně pojatým reformním sunnitským islámem, zejména se školou salafija a chovali se vůči křesťanům, ale ještě víc vůči západním sekulárním lidem nesnášenlivě.

Dnešní konflikt, pokud k němu někde dochází, už má jiný charakter. Dvě mohutné náboženské mocnosti představující společně polovinu lidstva jsou dobře vyzbrojeny a jsou bojechtivé. Útoky islámských militantů na západní nebo západem dosazené instituce, ale i na domácí křesťany jsou časté. Nelze však zamlčet ani kruté ozbrojené útoky křesťanů na muslimy, např. krveprolití v palestinských utečeneckých táborech Sabra a Šatíla (1985) a srebrenický masakr r. 1995.

Jmenovitě nepodepsaní biskupové českých a moravských diecézí vydali nedatovaný list o pomoci trpícím křesťanům, který se četl v kostelích při bohoslužbách v neděli 26. října tohoto roku. Podrobně sledují případy konfliktů, aniž by rozlišovaly viníky a zkoumaly spleť důvodů. Jejich povšimnutí si nezaslouží stejně pronásledovaní muslimové ve jménu domněle správnějšího islámu, např. ší’ité, súfiové, liberální a sekularizovaní muslimové na území údajného Islámského státu.

Bez jejich zájmu zůstává pokus fanatiků o exterminaci malé náboženské skupiny (kolem 800 tisíc) jezídů. Omezování a útokům jsou vystaveni stoupenci starého perského Zarathuštrova (Zoroastrova) náboženství, aniž by to českými biskupy hnulo. Pochopitelně, bližší košile než kabát. Činí to však morální charakter jejich pohoršení sporným.

Dva přípravné odstavce Listu směřují k výzvě: Obracejte se na naše politiky s výzvami, … Ať nemají strach připojit se k sankcím vůči agresorům, ani když to bude znamenat omezení našich obchodů a od každého z nás to bude vyžadovat nějakou oběť. Opravují Ježíše Krista.

Ten, když ho přišli zatknout, aby ho odsoudili a popravili, napomene učedníka, podle tradice Petra, který sáhl po meči a uťal veleknězovu sluhovi ucho: Vrať svůj meč na jeho místo; všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou. Či myslíš, že bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi ihned víc než dvanáct legií andělů? (Mt 26, 52,53) Jeho dnešní reprezentanti nemají sice k dispozici legie andělů, ale přáli by si zjevně vidět v akci legie pozemských odplatitelů.

List pokračuje výzvou: Pro naši zemi od nich požadujte rozhodování v souladu s morálkou a zásadami Desatera Božích přikázání. Chápu jejich přání, jenže Desatero je pozdější etickou reflexí překonáno. Obrací se ve své biblické podobě v knihách Exodus (20, 1-17) a Deuteronomium (6, 21) pouze na muže, podporuje patriarchální model rodiny, která je často spíš vězením, než prostorem rozvoje osobnosti.

Manželka je podle tohoto textu majetkem manžela. V Desateru se počítá s vlastněním otroků. Ať si podle toho jednají biskupové a jimi ovládaní křesťané, pokud se tím nedostanou do rozporu s § 5 Zákona o církvích (č. 3/2002 Sb.), ale nemohou to požadovat od vyspělé demokratické společnosti.

Křesťanství je v nesnadné historické situaci. Dramaticky se zmenšuje jeho podíl na světové populaci, ve své evropské domovině ztrácí každoročně četné statisíce, možná i kolem milionu přívrženců, tradičně katolické země, jako Irsko, se od církve odvracejí.

Proti překvapivě křesťanskému a sociálně angažovanému papeži, snad poprvé v jejích novodobých dějinách vystupuje otevřená ostrá vnitrocírkevní opozice a církev má tendenci se rozpadat na znepřátelené tábory. V této situaci je snadné hledat nepřátele a snít spíše o libanonské maronitské falanze z 80. let, než vytrvat v míru a ochotě k dialogu uprostřed nesnází.