Mučedníci nebo falanga?

Ivan Štampach

Konflikty s jinými náboženstvími křesťanství doprovázely už do samotného počátku. Jak je na tom dnes ve vztahu k islámu? Obě tyto náboženské mocnosti, které společně zahrnují polovinu lidstva, jsou dobře vyzbrojeny a jsou bojechtivé.

Z prvních tří století křesťanství se tradují historicky částečně doložené zprávy o pronásledování křesťanů. Římská říše, v níž skoro všichni žili, se počítalo s náboženskou růzností. Z náboženské plurality vystupovali Židé a křesťané svým radikálním důrazem na Boží jedinost a jedinečnost.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Masový útok na Židy se odehrál např. v Alexandrii r. 38. Zachovaná zmínka u antického autora Suetonia uvádí o Neronovi, že vypudil Židy z Říma, protože tam z podněcování Chréstova vytrvale tropili nepokoje. Někteří křesťanští autoři to spojují s ne dost dobře doloženým pronásledováním křesťanů, ke kterému mělo dojít za císaře Nerona pravděpodobně r. 64 po velkém požáru Říma. Možná v té době byli křesťané spíše směrem v judaismu. Další pronásledování nastalo za císaře Diokleciána v létech 302 a 303.

Jako mučedníci, vlastně původně jako svědkové víry bylo ctěni křesťané, kteří odmítli vzdát se křesťanské příslušnosti, zejména tím, že by obětovali kadidlo géniovi císaře. Oslavovala se jejich věrnost a trpělivost. Vždy se zdůrazňovalo, že se nemstili pronásledovatelům za příkoří, stejně jako jejich Mistr, sám Ježíš.

Obdiv k mučedníkům poslední vlny pronásledování poněkud zpochybňuje to, že o osm let později byly dekrety proti křesťanům odvolány a o další dva roky později, r. 313 vydali západní imperátor Konstantin a jeho východořímský spoluvladař Licinius reskript, jímž vyhlašují toleranci všech náboženství.

Křesťanství tam není výslovně zmiňováno, ale šlo zejména o ně. Velmi rychle se stalo náboženstvím preferovaným a zároveň řízeným z nejvyšších státních míst. Biskupové, z nichž někteří ještě pamatovali pronásledování, byli ochotni o dvacet let později přistoupit na státní trestání zastánců jiného náboženského přesvědčení, konkrétně stoupenců poražené nauky alexandrijského presbytera Areia.

Různé podoby soužití náboženství přežívají až do současnosti. Foto Sara D., Flickr

Spolu s pronásledováním jinak smýšlejících křesťanů nedalo na sebe dlouho čekat pronásledování stoupenců původních antických kultů, nejprve omezení jejich svobody projevu, pak uzavření chrámů a posléze různé násilné tresty. Byli označeni opovržlivým výrazem pohané.

Chtělo se tím naznačit, že inteligentní obyvatelé měst vědí, která bije, a přiklonili se včas k náboženství, které zajišťuje vzestup, kdežto hloupý vesničan, latinsky paganus neví, co se v ideové oblasti právě nosí. Říše, která se stala křesťanskou, často pronásledovala Židy. Hrubými antisemitskými výpady proslul např. Jan Zlatoústý (cařihradský patriarcha 398-403). Z církve pronásledované se záhy stala církev pronásledující. Jejími dějinami se táhne široká šmouha krve a popele.

V některých křesťanských regionech, zejména ve východním Středomoří se od 7. století začíná prosazovat islám. Křesťané konvertují k novému náboženství. Židé a křesťané se měli pod islámskou vládou různě, např. za raných maurských vládců v Al Andalúsu (na Pyrenejském poloostrově) v 8. a 9. století docházelo také díky spolupráci tří náboženství a etnik k mohutnému kulturnímu rozvoji, který ovlivnil křesťanskou Evropu. Nastal pokrok v urbanizaci, vzdělání, matematice, medicíně a filosofii. Později tam a jinde v islámském světě se měli křesťané hůře.

V novověku se různé křesťanské církve zejména v návaznosti na koloniální expanzi prosadily jako menšinové v zemích s převládajícím hinduismem a buddhismem. Někdy následovaly vojáky a obchodníky a po podrobení těchto zemí na poli válečném a ekonomickém došlo k podmanění duší. Někdy misionáři spíše připravovali půdu pro prosazení evropské nadvlády nad asijskými mocnostmi. Ty se pak bránily, někdy krutě na účet prostých domácích křesťanů, kteří nechtěli být nástrojem cizí moci.

Konflikt pokračuje, ale jinak

Různé podoby soužití náboženství přežívají až do současnosti. V mnoha zemích mohou křesťané svobodně působit. Jinde jsou vnímáni jako domácí kolaboranti neokoloniálního ovládání těchto zemí. Někdejší protikoloniální síly se tehdy spojily s radikálně pojatým reformním sunnitským islámem, zejména se školou salafija a chovali se vůči křesťanům, ale ještě víc vůči západním sekulárním lidem nesnášenlivě.

Dnešní konflikt, pokud k němu někde dochází, už má jiný charakter. Dvě mohutné náboženské mocnosti představující společně polovinu lidstva jsou dobře vyzbrojeny a jsou bojechtivé. Útoky islámských militantů na západní nebo západem dosazené instituce, ale i na domácí křesťany jsou časté. Nelze však zamlčet ani kruté ozbrojené útoky křesťanů na muslimy, např. krveprolití v palestinských utečeneckých táborech Sabra a Šatíla (1985) a srebrenický masakr r. 1995.

Jmenovitě nepodepsaní biskupové českých a moravských diecézí vydali nedatovaný list o pomoci trpícím křesťanům, který se četl v kostelích při bohoslužbách v neděli 26. října tohoto roku. Podrobně sledují případy konfliktů, aniž by rozlišovaly viníky a zkoumaly spleť důvodů. Jejich povšimnutí si nezaslouží stejně pronásledovaní muslimové ve jménu domněle správnějšího islámu, např. ší’ité, súfiové, liberální a sekularizovaní muslimové na území údajného Islámského státu.

Bez jejich zájmu zůstává pokus fanatiků o exterminaci malé náboženské skupiny (kolem 800 tisíc) jezídů. Omezování a útokům jsou vystaveni stoupenci starého perského Zarathuštrova (Zoroastrova) náboženství, aniž by to českými biskupy hnulo. Pochopitelně, bližší košile než kabát. Činí to však morální charakter jejich pohoršení sporným.

Dva přípravné odstavce Listu směřují k výzvě: Obracejte se na naše politiky s výzvami, … Ať nemají strach připojit se k sankcím vůči agresorům, ani když to bude znamenat omezení našich obchodů a od každého z nás to bude vyžadovat nějakou oběť. Opravují Ježíše Krista.

Ten, když ho přišli zatknout, aby ho odsoudili a popravili, napomene učedníka, podle tradice Petra, který sáhl po meči a uťal veleknězovu sluhovi ucho: Vrať svůj meč na jeho místo; všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou. Či myslíš, že bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi ihned víc než dvanáct legií andělů? (Mt 26, 52,53) Jeho dnešní reprezentanti nemají sice k dispozici legie andělů, ale přáli by si zjevně vidět v akci legie pozemských odplatitelů.

List pokračuje výzvou: Pro naši zemi od nich požadujte rozhodování v souladu s morálkou a zásadami Desatera Božích přikázání. Chápu jejich přání, jenže Desatero je pozdější etickou reflexí překonáno. Obrací se ve své biblické podobě v knihách Exodus (20, 1-17) a Deuteronomium (6, 21) pouze na muže, podporuje patriarchální model rodiny, která je často spíš vězením, než prostorem rozvoje osobnosti.

Manželka je podle tohoto textu majetkem manžela. V Desateru se počítá s vlastněním otroků. Ať si podle toho jednají biskupové a jimi ovládaní křesťané, pokud se tím nedostanou do rozporu s § 5 Zákona o církvích (č. 3/2002 Sb.), ale nemohou to požadovat od vyspělé demokratické společnosti.

Křesťanství je v nesnadné historické situaci. Dramaticky se zmenšuje jeho podíl na světové populaci, ve své evropské domovině ztrácí každoročně četné statisíce, možná i kolem milionu přívrženců, tradičně katolické země, jako Irsko, se od církve odvracejí.

Proti překvapivě křesťanskému a sociálně angažovanému papeži, snad poprvé v jejích novodobých dějinách vystupuje otevřená ostrá vnitrocírkevní opozice a církev má tendenci se rozpadat na znepřátelené tábory. V této situaci je snadné hledat nepřátele a snít spíše o libanonské maronitské falanze z 80. let, než vytrvat v míru a ochotě k dialogu uprostřed nesnází.

    Diskuse
    ŠŠ
    November 26, 2014 v 6.32
    Duchovno
    je rozměr, specificky vlastní lidskému druhu.

    Lidé jsou sociálními tvory, proto se duchovní rozměr vyjadřuje a realizuje současně individuálně a sociálně. Realizace duchovního rozměru je historicky neoddělitelná od daných, v čase a místě existujících sociálních systémů. Způsob, jakým se perspektivně budou vyvíjet systémy společenské, bude zároveň určující pro rozvoj společenských struktur, jež si jakožto církve nárokují řízení a vedení individuálního duchovního rozměru člověka.
    November 26, 2014 v 7.20
    Proč lidé připouštějí, aby jejich duchovní rozměr byl ovládán těmi bojechtivými náboženskými mocnostmi, o jakých píše autor. A proč s nimi v té bojechtivosti souzní?
    Patrně si to neuvědomují. A nebo jsou málo duchovní. Rozlišují mezi jinými lidmi přátele a nepřátele podle nějakých vnějších znaků.
    November 26, 2014 v 8.28
    http://www.bible21.cz/online - Exodus 20, 17
    Nezáviď svému bližnímu jeho dům. Nezáviď svému bližnímu jeho manželku, jeho otroka, jeho děvečku, jeho býka ani osla – nezáviď svému bližnímu vůbec nic.“
    November 26, 2014 v 9.43
    Protizákonné? Svého času bylo přece zákonem. Ovšem zákonem jedné úzké skupiny a pro jednu úzkou skupinu. Ostatní se nepočítali. Už dva tisíce let by mělo být překonané a jako bližní by se měl počítat úplně každý, včetně manželek, děveček, otroků a dalších lidí, což samozřejmě znamená zrušení uvedeného „paragrafu“.
    Zní to komicky, ale člověk, který by chtěl osvobodit otroka, by podle desatera nutně musel být podezírán z toho, že ho jeho pánovi závidí...
    November 26, 2014 v 10.35
    Pane Kolaříku,
    proč bych ji hledala? Když mně řeknete, že je ten paragraf v ř.k. katechismu upravený tak, aby to dnes nikoho nepohoršovalo, nemám důvod vám to nevěřit. Pro mě ostatně není závazný ani katechismus:)
    Ale Bibli mám celkem v oblibě, přestože tam jsou i strašné věci. Vybírám si totiž jenom to, co se mi hodí.
    PM
    November 26, 2014 v 11.25
    Proces globalizace trhů a světonázorů není peříčko
    Současné pojetí sociální etiky globálního kapitalismu je založeno na úsilí o propustné/elastické hranice, na úsilí o totální pluralitu světonázorů.
    Otázku kolik takové svobody - kolik globalismu - je nábožensky zakotvený člověk schopen realizovat, naznačili nepodepsaní moravskočeští biskupové.
    A její emocionální nesnesitelnost pan Pavel Kolařík...bych dodal.
    November 26, 2014 v 13.15
    Já jen věřícím přeji, aby jejich Bůh nebyl takový, jak si jej popisují v Bibli. Neboť bytost, které potrestá Lotovu ženu zkameněním za ohlédnutí se a nechá běhat na svobodě masové vrahy dětí z Osvětimi, není hodna zbožňování.
    ŠŠ
    November 26, 2014 v 13.35
    Ač nejsem pan Petrásek,
    chci jako básník připodotknout, že, pokud to ještě někomu uniklo, na duchovní rozměr člověka se od nepaměti nasazuje něco, čemu se říká náboženství. Duchovní rozměr pak splývá mnoha lidem s náboženstvím a jak si jistě málokdo nevšiml, na náboženství mají patent organizace, nazývané církvemi.

    Pod označení „církve křesťanské“ se jich vejde pěkná přehršel, včetně té pravoslavné. Přitom všechna velká náboženství zdůrazňují onen rys duchovního rozměru, který člověka vede k soucítění především s bližními svými – s lidmi, jež nejsou rozlišovaní na hodné či nehodné. Tento rys soucítění jistě neopomíjí ani římsko katolický katechismus. Přesto čeští a moravští hodnostáři této církve považují za nutné vyzývat své věřící k podpoře zásahu světského společenského systému ve prospěch trpící skupiny křesťanů. Podle české a moravské církevní reprezentace tak zasluhuje podporu skupina, kterou jako trpící označila česká a moravská politická moc. Žádný pokus o objektivní analýzu nábožensky zdůvodňovaných masakrů se nekonal.

    Kolik plurality světonázorů, k níž patrně lidstvo v současné etapě rozvoje společenských systémů tíhne, je schopen člověk – i ten nábožensky založený – realizovat, záleží ovšem pouze a jedině na něm.
    PM
    November 26, 2014 v 13.52
    Kolik globalismu člověk snese,
    je otázka pane Kolaříku, kterou se již před lety zabýval váš krajan Rüdiger Safranski : Wieviel Globalisierung verträgt der Mensch.
    Na obálce stojí zhruba psáno: Lidské individuum je nic, když nesounáleží s celkem. A naopak celek je ničím, když se nezrcadlí v hlavách kdekoho z nás. Zvládat proces globalisace je možné, jestliže kdekdo bude schopen si globální celek vzít za své a poté rozeznávat úskalí její realizace.
    Vyslovil jsem souhlas s kritikou pana Štampacha. A to těch, kteří doloženě hájí pouze vlastní partikulární zájmy.
    A pokusil jsem upozornit, jakým způsoben se může panující úsilí o totální pluralitu světonázorů dotknou citů nábožensky založených.
    Ve zmíněné knize jde tudíž i o konkrétno - Klimakatastrophe und JetSet, HiTechkommunikation und perfekter Überwachungssystem, Weltpolizei und Terrorismus.
    Jde o něco pane Kolaříku.....domníval bych se.
    PM
    November 26, 2014 v 14.2
    Ač nejsem ani paní Šprynarová a dokonce ani pan Safranski
    jsem plně zajedno se závěry obou.......................takže jsme již tři připravení podívat se globalizaci do očí.
    + Další komentáře