Svět plný nepřátel
Ivan ŠtampachAutor polemizuje s textem Ignáce Pospíšila Největší nepřítel křesťanství, který reagoval na komentář Adama Borziče Zadní voj a duhoví lidé. Spor se vede o podstatu křesťanství a o tom, zda je liberální či konzervativní.
Adam Borzič zde 15. srpna uveřejnil sloupek pod názvem Zadní voj a duhoví lidé. Z četných reakcí stojí za zvláštní pozornost článek Největší nepřítel křesťanství. Napsal a druhý den po Deníku Referendum ho uveřejnil Ignác Pospíšil, už ne tak mladý člen občanského sdružení Mladí křesťanští demokraté, vydavatel časopisu Duše a hvězdy, který navzdory svému názvu není věnován astrologii, a především obávaný polemik na různých diskusních serverech. Nejde mi o to poskytnout rytířského zastání autorovi, který je v článku pozurážen. Obhájil by se sám, pokud by to pokládal za potřebné. Chci na Pospíšilově textu ilustrovat, co dnes pro nemalý počet lidí znamená být křesťanem. V Pospíšilově případě římským katolíkem. Chci to ukázat zejména těm, kteří se domnívají, že prostředí římské církve prošlo nějakou reformou.
Pospíšilův svět a svět tisíců jeho ideových souputníků je především svět plný nepřátel. A nepřátelé jsou hierarchicky uspořádaní. Mohli bychom si myslet, že největším nepřítelem křesťanství je mu ateismus. Dovíme se však, že ne. Pospíšil možná neví, že křesťané byli ve svých počátcích v římské říši označováni jako ateisté. Na nejvyšší pozici v hierarchii nepřátel není ani agnosticismus. Největším nepřítelem křesťanství, jak se ukáže, je křesťanství. Zřejmě jde tedy o konflikt uvnitř křesťanství. Pospíšilovské křesťanství má, jak se dočteme, největšího nepřítele v křesťanství liberálním. Nějak stranou zůstalo křesťanství Kristovo. Jaké tedy je?
Pokusil jsem se k Pospíšilovu článku na jeho webu připojit komentář. Ve třech větách jsem se pozastavil nad autorovým způsobem uvažování a pak jsem připojil, že Kristus možná nebyl liberál, určitě to však nebyl kádrovák. -- Komentář poté "čekal na schválení"; a můžete hádat, zda se ho dočkal.