Šoa, jen minulost?

Adam Borzič

Den památky obětí holocaustu nesmí být jen formálním výročím, kdy si prázdnými frázemi připomeneme minulost. S ohledem na oběti a na neuchopitelnost zla, které se událo, musí být vzpomínka živá. Holocaust se nesmí opakovat.

Minulý týden jsem v Hamburku zažil dvě drobné události, které mi ukázaly nutnost připomínat si klíčovou událost 20.století, pomyslný vrchol dějin lidského násilí, nenávisti a odporu k „jinakosti“, šoa. Shodou okolností mi kalendář zatrhnul datum 27.ledna, označovaný jako Den památky obětí holocaustu.

Seděli jsme s přáteli v kavárně Gnosa v nablýskané gay čtvrti, která sousedí s tvrdou zónou drog a prostituce a v útulném prostředí kultivovaného café konverzovali o všem možném. Kromě nás z Prahy seděli za stolem ještě naši hamburští hostitelé: luterská pastorka Birgit a její český muž Pavel Nikolaj Dušek, který se zabývá psychologií náboženství a dále jejich rodinná přítelkyně, půvabná, plavovlasá lékařka Bettina. Hovor se stočil i na téma politiky respektive na situaci současného Německa. My Češi jsme vyjadřovali své sympatie k dnešnímu Německu, k jeho demokracii, sociálnímu systému i k celkové kultuře. Naše německé partnerky v diskusi viděly svoji zemi o poznání skeptičtěji. Připomínaly růst extremismu na území bývalého východního Německa, přetrvávající xenofobii i sociální problematiku. Hovor zamířil k tématu nacistické minulosti. Pro tyto občansky angažované ženy to není zažloutlý list z učebnic dějepisu. Stále pociťují nutnost připomínat si kolektivní šílenství, kterému Německo v minulém století podlehlo. Nacistická minulost země je pro ně živou součástí jejich vědomí, formuje jejich občanské a politické postoje.

Den po našem rozhovoru jsme si na hamburské radnici prohlédli výstavu věnovanou místnímu protinacistickému odboji. Výstava podrobně mapovala odbojové aktivity a všechny organizace a hnutí, které se nacismu v Hamburku pokusily postavit do cesty. Na zavěšených panelech bylo možné najít vedle sebe dělníky a křesťany, Židy a sociální demokraty, komunisty, liberály a anarchisty, ba dokonce i konzervativce, kteří nejprve novému režimu podlehli a když poznali jeho barbarství, přidali se k odboji. Tohle byla ta zdravá část Německa, která se nacismu postavila a za svoji odvahu zaplatila. V Hamburku je možné o připomínku obětí nacistické genocidy Židů doslova zakopnout na každém rohu. Po celém městě jsou pietní, kovové destičky zasazené do chodníku, jsou na nich jména deportovaných Židů. V dnešní univerzitní čtvrti jsme také navštívili místo, kde byli Židé shromažďováni k transportům do vyhlazovacích táborů. V současnosti je zde také sídlo dalších tradičních nepřátel Třetí říše — svobodných zednářů. Vida, pro pravicové fanatiky další důkaz židozednářského spiknutí.

Někteří se žel domnívají, že připomínání šoa a válečných hrůz má spíše rituální charakter a patří do ranku formální politické korektnosti (I takový blábol jsem už slyšel.). Rozhovory s německými přáteli mě ujistily, že tomu tak rozhodně není. Myslím, že zdraví současné německé demokracie stojí na schopnosti sebekritiky, na důsledné reflexi vlastních dějin a provinění předků. Němci si moudře připomínají, jakému barbarství může podlehnout vyspělý a civilizovaný národ. Šoa ale není pouze krvavou skvrnou německých dějin, patří k dějinám celé Evropy. Patří i k nám. Z určitého hlediska byl vyvrcholením staleté evropské nenávisti vůči Židům a vůbec ke všem „odlišným“. Fakt, že na našem vyspělém a kulturním kontinentu byl spáchán snad nejobludnější kolektivní zločin v lidských dějinách, nutí být ve střehu a stále znovu přehodnocovat základy naší civilizace. Václav Bělohradský napsal, že nápis na Osvětimi nikdo nepřepíše, ani s využitím nejrafinovanější hermeneutiky význam této události nezměníme.

Ve vyhlazovacích táborech našly smrt milióny lidí, hromadně byli zabíjeni Židé, Romové, antifašisté, psychicky nemocní, komunisté, anarchisté, odbojní křesťané, homosexuálové, zednáři, Svědkové Jehovovi a mnozí další. Děsivá sterilita vyhlazovací mašinérie, technická virtuozita vraždících zařízení, nekonečné seznamy jmen určených k vyhlazení, vraždy dětí, ideologie pod- a nadlidí, rafinovanost mučení, bestialita s úřednickým razítkem — tady veškeré umění výkladu selhává. Šoa, to byla svého druhu vražda celého lidstva, vražda humanity.

Výjimečnost šoa nicméně zavazuje, abychom nezůstávali slepí ani k dalším projevům lidské krutosti a mentality násilí. Musíme si připomínat i další oběti této mentality, byť vystupuje v hávu rudém, hnědém či jiném. Před zrakem nám mohou vyvstat oběti stalinských gulagů, Pol Potova běsnění, maoismu nebo pravičáckých junt v Latinské Americe, Pinochetovy krutosti a další podobné případy. A zapomínat bychom neměli ani na zločiny naší „dobré“, liberální, západní civilizace — koloniální porobu dvou třetin světa, zotročování afrického obyvatelstva nebo vyhlazování a utiskování původních obyvatel obou Amerik. Ani v posledních dvaceti letech není náš svět zločinů proti lidskosti prost. Některé zločiny jsou nepřímé, například děsivá chudoba v tzv. Třetím světě, na níž se civilizačně podílíme a s níž se díky katastrofě na Haiti mohou nyní seznámit i konzumenti masových médií.

Podíváme-li se domů, zjistíme, že humanistický étos přes všechny okázalé deklarace u nás kořeny nezapustil. To na stránkách Referenda trefně popsal Jiří Silný v článku o „pseudohumanismu“. Právě humanismu se nám v našich médiích a politické sféře zoufale nedostává. Represivní a nepřátelská politika i nálada veřejnosti vůči romskému obyvatelstvu jsou toho důkazem. Stíny starých monster se nám vznášejí nad hlavami a leckomu hlavu i pomatou, nebudeme-li důslední, mohou se opět objevit noví obětní beránci.

Oběti dějin nás mlčky pozorují za sklem, napsal básník Czeslaw Milosz, jemuž pravicoví katolíci v Polsku upírali pohřeb na posvěcené půdě, protože se jim mimo jiné nelíbila jeho obžaloba polského antisemitismu. Právě z jeho díla jsem se naučil, jak důležité je pěstovat kulturu paměti. Že naslouchat obětem teroru dějin je smysluplné. V židovské náboženské tradici hraje paměť ústřední roli. Připomínání dějinných událostí, v nichž se projevuje Boží osvobozující přítomnost, bylo pro Izrael vždy posilou, často v dobách nejtěžšího pronásledování. Tradice je demokracií, na níž mají podíl i mrtví, vtipně glosoval katolík Gilbert Keith Chesterton. Paměť umožňuje, aby oběti neskončily na smetišti dějin, aby byl slyšet jejich hlas. Zacpáváme-li si uši, abychom jejich nářek neslyšeli, zříkáme se vlastní lidskosti, ztrácíme vztah k celku života, uzavíráme se do skořápek narcistních, chorých já a touto v pravdě pekelnou izolací pohřbíváme smysl vlastního života.

Šoa nás varuje, abychom zlo nehledali stále někde „venku“ za našimi ohrádkami. Abychom, řečeno se starými mnichy, zkoumali svá srdce a to zlé, co v nich najdeme, trpělivě proměňovali. Holocaust byl strašlivým promítnutím kolektivního stínu. Promítáme-li vlastní zlo na druhé, přestáváme nést odpovědnost za svůj život a jsme na nejlepší cestě do pekel. Pak už jen stačí začít vyrábět na běžícím páse dějin obětní beránky a propast se otevírá. Pokud se nositeli toho, co nás ohrožuje a děsí, stávají ti „druzí“: Židé, Romové, zednáři, imigranti nebo muslimové, levičáci nebo pravičáci, křesťané nebo squatteři..., pokud našim hlavám vládne tupá epistemologie násilí, pokud si necháváme břevno ve vlastním oku, pokud se otupí náš cit a soucit se vypaří — jsme blízcí oné mentalitě, která zbudovala pomník z lebek — Osvětim. Proto je dobré si připomínat oběti šoa a rozjímat o jejich památce, o smyslu jejich života a násilné smrti. A nedovolit, aby v nás mentalita nacismu zvítězila, znamená přemoci peklo v sobě samých. Peklo nejsou ti druzí.

    Diskuse (0 příspěvků)