Minulý týden jsem v Hamburku zažil dvě drobné události, které mi ukázaly nutnost připomínat si klíčovou událost 20.století, pomyslný vrchol dějin lidského násilí, nenávisti a odporu k „jinakosti“, šoa. Shodou okolností mi kalendář zatrhnul datum 27.ledna, označovaný jako Den památky obětí holocaustu.

Seděli jsme s přáteli v kavárně Gnosa v nablýskané gay čtvrti, která sousedí s tvrdou zónou drog a prostituce a v útulném prostředí kultivovaného café konverzovali o všem možném. Kromě nás z Prahy seděli za stolem ještě naši hamburští hostitelé: luterská pastorka Birgit a její český muž Pavel Nikolaj Dušek, který se zabývá psychologií náboženství a dále jejich rodinná přítelkyně, půvabná, plavovlasá lékařka Bettina. Hovor se stočil i na téma politiky respektive na situaci současného Německa. My Češi jsme vyjadřovali své sympatie k dnešnímu Německu, k jeho demokracii, sociálnímu systému i k celkové kultuře. Naše německé partnerky v diskusi viděly svoji zemi o poznání skeptičtěji. Připomínaly růst extremismu na území bývalého východního Německa, přetrvávající xenofobii i sociální problematiku. Hovor zamířil k tématu nacistické minulosti. Pro tyto občansky angažované ženy to není zažloutlý list z učebnic dějepisu. Stále pociťují nutnost připomínat si kolektivní šílenství, kterému Německo v minulém století podlehlo. Nacistická minulost země je pro ně živou součástí jejich vědomí, formuje jejich občanské a politické postoje.