Žijeme v bodu obratu. Těžko se to dá popřít, těžko se tomu věří. Žijeme v bodu obratu, a proto nemůžeme vidět, kam se svět otáčí, kam se obracíme. V bodu obratu to vře a víří. Apokalyptická imaginace, mentální zmatek a existenciální osamění. A víří staré síly zla v novém hávu. Paradoxně bod obratu jemně rozviřuje víru a bublá nadějí a vizí. Byť ještě matných obrysů.

Stojím na tramvajové zastávce, kráčí ke mně blonďatý zarostlý muž po padesátce, vzhledem připomíná publicistu Rejžka, je ovšem omšelejší, přesto není to bezdomovec. Ptá se mě, jestli jede ta a ta tramvaj, a když mu odpovím, že ano (proč se zrovna na tohle ptá?), řekne mi, že jsem první člověk, který mu normálně odpovídá. A pak se z něj vyřine výlev, konfese doprovázená bizarní alkoholovou, leč dojemnou uctivostí, asi protože naslouchám: Lidé mu poslední dobou přijdou uzavření jak hroby… každý v sobě a pro sebe… za totáče to sice za moc nestálo, ale alespoň bylo živo…sranda…a Kalousek, ať si šetří na sobě, parchant, co prolez několik stran…politici jsou ksindl…všechno je čím dál horší …pláče mu srdíčko, je tu tolik cizinců…berou nám práci Vietnamci, Ukrajinci…(Romové kupodivu na přetřes nepřijdou)…ale Havla, na toho nedá dopustit…to je zlatíčko…ale kolik se jich vyšplhalo po jeho zádech…lísalo se k jeho nohám…pak slyší ruštinu…já jsem snad v Kyjevě…pak se otočí a zjišťuje u souseda (to už jsme v útrobách tramvaje) jak se hrál včera fotbal…

Náhodné setkání s jedním zoufalým — zoufale zmateným člověkem. Vztek na přítomnost, která propadá mezi prsty do tmy, strach z vlastního možného  propadu, prožitek samoty a vyvrženosti, xenofobie a národovectví coby výkřiky přinášející dočasnou úlevu, karikaturní sentimentalita listopadového snu, idealizace normalizační minulosti. Jedna lidská bytost rvaná rozpory, které tkají přítomnost. Takových lidí je dnes vícero. Zmatek ale cítíme všichni. Kolem nás plují pravicové hybridy ultrakonzervativních hodnot a brutálních forem kapitalismu, středoví humanisté dál neúmorně obdivují šlechtu a pohoršují je zohyzděné krajiny a Bátora, část levice by si nejradši oblíkla národovecký dres (už i ten Paroubek), neonacisté artikulují kritiku systému, rasová nenávist se mění téměř v euforii, chudí útočí na chudé.

Ani za humny není klid: Drobný britský makléř, který rád veřejně řeční, šokuje BBC a celý svět, protože „tři roky snil o krizi“, na které jde pohádkově zbohatnout. Máme vystaráno. Svět se vybarvuje. A Obama válčí víc než Bush. Svět vře. Itálie pod taktovkou statečného dirigenta v opeře burácí Verdiho pochod Židů na protest proti Berlusconimu a poměrům v zemi. Demonstruje se už i v  chátrajícím srdci planetárního impéria. Ovšem protestní hnutí na Wall Streetu i jinde je zatím chrabré nedochůdče. Statečné ve svém ne, mlhavé ve svém ano. U většiny obyvatel západního převažuje pasivní úzkost kombinovaná s obrannou letargií. Někteří zaboha nechtějí vědět, v čem to vlastně žijí, zřejmě v nevědomé responsi na geniální verš básnířky Szymborské: „Je lepší nevědět, na jakém světě to žijeme.“ Někteří se jen potácí od okamžiku k okamžiku a někteří mají vize, čas od času i mimozemské, někdy z nejasného tušení, že holé ratio život nikdy nespasí, někdy z touhy utéct někam hodně daleko, třeba do jiné galaxie. Žijeme v bodu obratu stále poněkud zmatení a ospalí.

Některým proto dochází trpělivost. Jsou znamením, že donekonečna nemůžeme prodlužovat čekání na konec (čeho asi?). Někteří naléhají, jako jeden milý pastor, který mi letos položil tu nejlepší otázku: je vůbec čas se ptát? Není čas konat? A opravdu, musíme se ptát rychleji, naléhavěji. V bodu obratu nelze přeskočit otázku, která zní takřka banálně: „Co dělat — co udělám/e?“ Bod obratu je otázkou. Na křižovatce je třeba umět se ptát na cestu. Když o tom přemýšlím, uvědomuji svoji nepatřičnost, nevím totiž, jak odpovědět. Jsem jedno s bloudícím celkem — nesu si stigmata sdíleného času. Michal Hauser má pravdu, je třeba začít, i když nevíme…Pohybovat se v otevřeném nevím.

Současně není možné nevidět, že v dnešním bodu obratu se obnažují dobro a zlo. Souhlasím proto i se Zdeňkem Vyšohlídem, musíme se znovu učit dobru. A umět rozeznávat zlo, jakkoli moralisticky, nezrale a černobíle to zní. Naučit se je jemně rozlišovat, dobro není bílé a zlo černé. Je tolik příležitosti k zlu, je tak snadné podlehnout jeho různým formám, zvlášť když se převléká za anděla světla; cokoli se dá ospravedlnit, když je ve hře strach. Máme-li překročit horizont otázky, musíme také radikalizovat etické požadavky týkající se nás samých. V bodu obratu je nám zapotřebí jistého všedního hrdinství (jak o tom mluví i jeden pozoruhodný projekt nedávno představený v galerii Dox). Hrdinství základní humanity: Nepřihlížet pasivně zlu a nespravedlnosti, nebýt k ničemu a nikomu lhostejný. Pěstovat v sobě ducha vstřícnosti a laskavosti, vnímat druhé jako skutečné bytosti, osoby, bližní. S těmi, kdo jsou z jakéhokoliv důvodu slabší či křehčí než my, jednat s úctou, zájmem a soucitem. Rozvíjet důsledně síly srdce - masitého, ne neonového. S vědomím veškerých svých omezení, omylů a pádů neuzavírat svůj život před druhými. Nechat se obohatit druhými ve vší radikalitě takového nároku. A ne se na druhých obohacovat. Mít zostřené smysly, vzdorovat všemu, co otupuje a zakaluje vědomí. Virtuální technologie využívat coby prostředky komunikace, nenahrazovat jimi aktuální tělesnou přítomnost. Tedy být v těle. Být tělem. Zvídavě, ostře kriticky myslet. Myslet souvislosti. Odvážit se tedy víry — tj. představivosti.

Kroužím-li kolem osobního etického rozměru, který před nás bod obratu klade, není to proto, že chci zastřít potřebu společného činu, radikální společenské změny, sdílené a jednotné angažovanosti, nebo ji jakkoli oslabit. Domnívám se jen, že doba, ve které žijeme, od každého z nás cosi žádá. Opět zápasíme o povahu světa. Má-li být svět opět naším nikoli ve vlastnickém modu, ale v bytostné účasti, musíme se o něj každý na svém místě přičinit. Máme-li překonat to stávající, musíme směřovat k přesahu, každý za sebe nikoli však pro sebe. Vědomě se v bodu obratu obrátit.