Žijeme v bodu obratu. Těžko se to dá popřít, těžko se tomu věří. Žijeme v bodu obratu, a proto nemůžeme vidět, kam se svět otáčí, kam se obracíme. V bodu obratu to vře a víří. Apokalyptická imaginace, mentální zmatek a existenciální osamění. A víří staré síly zla v novém hávu. Paradoxně bod obratu jemně rozviřuje víru a bublá nadějí a vizí. Byť ještě matných obrysů.

Stojím na tramvajové zastávce, kráčí ke mně blonďatý zarostlý muž po padesátce, vzhledem připomíná publicistu Rejžka, je ovšem omšelejší, přesto není to bezdomovec. Ptá se mě, jestli jede ta a ta tramvaj, a když mu odpovím, že ano (proč se zrovna na tohle ptá?), řekne mi, že jsem první člověk, který mu normálně odpovídá. A pak se z něj vyřine výlev, konfese doprovázená bizarní alkoholovou, leč dojemnou uctivostí, asi protože naslouchám: Lidé mu poslední dobou přijdou uzavření jak hroby… každý v sobě a pro sebe… za totáče to sice za moc nestálo, ale alespoň bylo živo…sranda…a Kalousek, ať si šetří na sobě, parchant, co prolez několik stran…politici jsou ksindl…všechno je čím dál horší …pláče mu srdíčko, je tu tolik cizinců…berou nám práci Vietnamci, Ukrajinci…(Romové kupodivu na přetřes nepřijdou)…ale Havla, na toho nedá dopustit…to je zlatíčko…ale kolik se jich vyšplhalo po jeho zádech…lísalo se k jeho nohám…pak slyší ruštinu…já jsem snad v Kyjevě…pak se otočí a zjišťuje u souseda (to už jsme v útrobách tramvaje) jak se hrál včera fotbal…