Jsme ve válce. Tohle konstatování zaznívá nejen v českém tisku, ale i v osobních komentářích na sociálních sítích. Ačkoli nynější pařížské útoky zdaleka nejsou první na evropské půdě a nemohly být pro nikoho velkým překvapením, zdá se, že skutečně mohou znamenat rozhodující předěl. Na rozdíl od lednového vraždění v redakci satirického časopisu byly namířeny proti běžným, veřejně se neprojevujícím lidem, proti normálnímu životu, normální zábavě. Proti nám všem.

To může být pro mnohé okamžik konečného přepnutí do mentálního modelu „válka“. A nezáleží ani tak na tom, zda žijí v zemi, kde se teroristické útoky konají pravidelně, nebo v takové, kde se zatím žádný neudál. Jedním z projevů mentálního naladění na válku je náhlé volání po vojenském zásahu proti Islámskému státu.

To je samo o sobě asi oprávněné, ale v dnešním rozhořčení se tak trochu zapomíná, že klíč k řešení situace na místě mají především regionální mocnosti Saúdská Arábie, Írán a Turecko. Bez jejich dohody a zásadního podílu západní země ničeho nedosáhnou, rozhodně ne v dlouhodobé perspektivě.

Aktuálnějším či bližším rozměrem pro nás je válka, která se týká všech, válka řekněme vnitřní. Povede se jednak proti skutečným extrémistům a jejich případným aktivitám, jednak proti našemu vlastnímu strachu a hledání různých vnitřních nepřátel.

To je svým způsobem pochopitelná reakce, jak strach překonat či přehlušit, nicméně má to svá vážná úskalí. Především to zásadní, že být ve válce vyžaduje nepřítele. A v žádné válce není úplně jednoduché definovat, kdo vlastně je tím nepřítelem.

Najít si nepřítele

V běžném válečném konfliktu je identifikace nepřítele zdánlivě samozřejmá, a právě tato samozřejmost a jasnost má nezanedbatelný psychologický efekt: vezměme jako příklad poslední skutečný válečný konflikt na našem území, kdy nepřítelem bylo hitlerovské Německo, ale kýženým cílem pro mnoho či většinu českých lidí nebylo jen porazit německou armádu, ale potrestat všechny Němce. Po válce to proto mnohdy odnesli i němečtí antifašisté a odpůrci hitlerismu.

Podobně je tomu i v dnešní válce. Kdo je vlastně nepřítel, není tak snadné říci. Ačkoli skutečným nepřítelem, tedy tím, kdo se zbraněmi a výbušninami bojuje proti životům Evropanů, jsou poměrně malé skupinky fanatiků, obecně rozšířený názor říká, že protivníkem je někdo jiný. Je to islám jako nebezpečná a vražedná náboženská ideologie; a protože mít za nepřítele ideologii či náboženství je pro většinu lidí příliš abstraktní a neuchopitelné, nevyhnutelně se nepřítelem stávají všichni muslimové.

↗

Volání po zásahu proti Islámskému státu povede i k hledání vnitřního nepřítele. Kdo se jím stane? Foto abc.net.au

Existuje válečná mentalita, která i v době, kdy se na našem území přímo neválčí, přísně dělí svět na „naše“ a „tamty“, snaží se bránit proti (skutečnému či fiktivnímu) nebezpečí tím, že se jasně postaví proti tomu, co považuje za ohrožení, najde si nepřítele a zaměří se proti němu.

Příkladů bychom v poslední době našli celou řadu, patří k nim jak dlouhodobý srdnatý a zásadní odpor některých ke zlu jménem Evropská unie, tak stejně zásadní odpor jedněch k ukrajinskému „fašismu“ a druhých ke všemu ruskému v případě ukrajinského konfliktu.

Boj některých proti všemu spojenému s islámem do této kategorie patří pochopitelně také. Typický rys pro válečnou mentalitu, totiž že směřuje k tomu považovat za nepřítele celou skupinu (ať již definovanou národně či nábožensky), se tu projevuje ve vrcholné míře. Pro skupinu „Islám v ČR nechceme“ je dobrý muslim jen ten bývalý. Nebo mrtvý. A čeští odpůrci islámu v tom nejsou vůbec sami.

V poslední době se snažím sledovat ty muslimy, kteří se ve světě veřejně vyslovují proti extremismu ve jménu islámu, nejen proti páchanému násilí, ale i proti jeho podhoubí ve formě nenávistného a sebestředného výkladu základních prvků islámské tradice, nebo třeba proti antisemitismu v dnešním islámském světě. Tito muslimové jsou lidé, kteří svým vystupováním a veřejně vyslovovanými názory často velice riskují.

Téměř všichni z nich se přitom už setkali s tím, že byli někým označeni za vlky v rouše beránčím, za dobře maskované a rafinované šiřitele a obhajovatele islámského terorismu. Ti, kdo je takto označili, sami sebe pokládají za přední bojovníky v dnešní válce proti terorismu. Myslí si, že své věci prospějí, když jejich obraz nepřítele bude co nejjasnější, když budou dělat co nejméně výjimek, když se jim podaří přesvědčit sebe sama a pak i ostatní o tom, že nepřítelem jsou všichni muslimové. Protože všichni jsou nakaženi stejným jedem, liší se jen stupeň otravy.

↗

Pro organizaci „Islám v ČR nechceme“ je dobrý muslim jen ten bývalý. Nebo mrtvý. Foto Lukáš Senft

Úskalí válečné mentality je v tom, že sice krátkodobě poskytuje jistou úlevu, umožňuje efektivně se zbavit úzkosti nalezením dostatečně jasně definovaného nepřítele, boji se skutečným protivníkem ale neprospěje a navíc chystá budoucí, nebo již přítomná, zla. Navíc většinou nezůstává u jediného nepřítele, ale nacházejí se další veřejní škůdci, kterými se dnes mohou stát všichni ti, kdo jakkoli pomáhají uprchlíkům nebo řeknou cokoli pozitivního o islámu a muslimech.

Mírová mysl v době války

Je možné mít v době míru válečnou mentalitu, ale na druhou stranu je také možné zachovat si v době konfliktu mentalitu mírovou, totiž takovou, která dobře rozpoznává skutečného nepřítele a za každých okolností se snaží nerozšiřovat reálný konflikt o další zbytečné a ničivé fronty. Konkrétně řečeno, je možné být důsledný v odporu proti skutečnému nepříteli, kterým je islámský (a jakýkoli jiný) vražedný fanatismus a jeho podhoubí, a naopak důsledně podporovat všechny muslimy, kteří tento fanatismus nesdílejí nebo proti němu aktivně vystupují.

Abdennour Bidar má ve své analýze pravdu, že na straně muslimů nestačí jen říkat, že teroristické násilí se neděje v jejich jménu. Na druhé straně ale ten, kdo násilí jasně odsoudí, postaví se proti němu, nebo dokonce — jako řada Francouzů muslimského vyznání v obou letošních dějstvích teroru — se osobně nasadí pro pomoc obětem, musí být považován za spojence a spolubojovníka, ne za zakukleného nepřítele.

Jak se evropská válka proti terorismu bude dál vyvíjet? Zřejmě nevyhnutelně dojde ke zpřísnění režimu na vnějších hranicích Evropské unie. „Nevpustit sem nikoho“ ale samo o sobě není řešením, protože „uvnitř“ je i bez toho dost jak zradikalizovaných muslimů, tak i odpůrců islámu sdílejících válečnou mentalitu, kteří nehodlají rozlišovat, kdo je radikál, kdo umírněný, kdo je fanatik a kdo odpůrce fanatismu.

Boj proti radikalizaci v islámském prostředí a skutečnému ozbrojenému terorismu je především věcí bezpečnostních složek. Boj proti válečné mentalitě ve společnosti je věcí nás všech.