Souhlasím.

A přidejme, že své úkoly teď mají i politici, jak s jasným úsudkem a přímočarým myšlením píše Paul Mason v Guardianu::

http://www.blisty.cz/art/79881.html

Ano.
Je třeba na světové politiky vyvinout tlak -- a chtít mírové řešení a chtít, ať na něm pracují s nejvyšší usilovností, protože snadné nebude.
((( tj. jen porážka ISIL nestačí )))

Bylo by naivní si myslet, že když vlády EU posílají někam vojenské jednotky, tuny zbraní a munice, a když školí podivné existence ve vraždění, že nejsme ve válce.

Každý takový akt zvyšuje napětí a nebezpečí po celém světě. Dokud místo mírových a nenásilných řešení dovolíme politikům podporovat válku a místní teroristy - ať už vládní či opoziční - nebude nikdo z nás v bezpečí ani tady.

A nepomůže nám ani česká policie, která mlátí odpůrce věšení premiéra a nasazuje agenty aby zapalovali vlaky, ani česká armáda, která je proslulá hlavně tím, že nakupuje sice předraženou, ale zato nepoužitelnou techniku a zvláště pak, že propaguje Zbraně SS.

Ono se dá s jistotou říct, že nejsme v míru. A když už nejsme v míru, možná by bylo lépe být ve válce, a to říkám jako pacifista.

1) Válka vyžaduje určení nepřítele a pokud by k tomu byly státy EU donuceny, nemohly by dost dobře vyhlašovat válku "muslimskému světu", jen ve Francii je 5,7 milionů muslimů, právě třikrát víc než protestantů. A nemohly by ani vyhlašovat válku islámistickému terorismu; s abstrakty se válka vést nedá, leda by byl člověk americký prezident -- ten může všechno.

2) Při vyhlášení války se v civilizovaných dobách vyžadovalo, aby byl určen její cíl -- to jest: Jakého míru se má vítězstvím dosáhnout?. Žádná válka NATO v Sýrii bez toho, že nám naše státy řeknou, nač musí jednotlivé strany syrské občanské války přistoupit, abychom uzavřeli mír. A bombardování je válečný akt. Ostatně, ono republikánské vládě vždycky prospívalo, když musela žádat parlament či sněm o vypsání válečných daní a půjček.

3) Ve válce platí určité zákony a konvence. Pokud se tyto zákony a konvence obcházejí pod záminkou, že není válka (status vězňů na Guantánamu), pak raději válku.

Mimochodem, v zemi, kde může skupinka lidí (jsem tolerantní) napadnout ženu v šátku zjevně pro přesvědčení o její příslušnosti k věřícím určitého náboženství a kde není ve vazbě chlap prohlašující, že těch x procent, se kterými on nesouhlasí, bude nutné internovat -- v takové zemi nelze mluvit o míru.

Pan Tožička napsal moudrá a pravdivá slova. Ano, Francie je ve válce s Islámským státem. Nikoliv však od pátku třináctého listopadu, ale nejpozději od září tohoto roku. Od té doby totiž Francie bombarduje pozice Islámského státu v Sýrii.

Netvrdím, že Islámský stát je nějakým dobrem, ale pokud stojí na jedné straně válečného konfliktu, nelze od něj čekat nic jiného, než válečné akce proti druhé straně konfliktu. Zlo holt plodí zlo.

Také by asi bylo naivní si myslet, že francouzské bomby zabíjejí jenom zlé vojáky Islámského státu v jejich výcvikových střediscích a civilistů se ani nedotknou. Ostatně, viděli jsme to před několika týdny, když americké bomby zasáhly nemocnici (tuším) v Afghánistánu. Nemusí jít v takovém případě o úmysl, ale co takový omyl mění na smrti zcela nevinného člověka?

Asi by bylo moudré, kdyby státy, které se chlubí tím, jak jsou demokratické a jak u nich vládne lid prostřednictvím volených zástupců, se svého lidu zeptaly, zda si přejí, aby se jejich armády pouštěly do vojenských operací kdesi v cizině, když takové operace budou mít téměř jistě za následek válku, resp. teroristické operace, u nich doma, kde dosud vládne mír.

Stejnou otázku by měly tyto vlády položit svým občanům při výrobě zbraní. Měly by občany upozornit, že se lehce může stát, že zbraněmi vyrobenými u nich doma, budou přicházet o život nejen mírumilovní lidé na druhém konci světa, ale nejspíše i oni. Zlo plodí zlo.

Jiří Vyleťal

Myslím, že jsou situace, kdy je ozbrojený zásah prospěšný. Třeba zrovna zásah Francie proti extremistům v Mali podle všeho takový byl, zásah Západu v Libyi ovšem zřejmě ne. Záleží na mnoha okolnostech, nelze jednoznačně říci, že nezasahovat je vždy lepší.

Rozhodně je ale důležité, aby vojenská operace proti IS vyšla především od regionálních zemí, to jsem napsal v článku a musím opakovat i v diskusi. Západ může tyto země podporovat (to už stejně dělá), ale neměl by zasahovat bez nich a jednostranně. A jakýkoli vojenský zásah musí provázet jasná představa o tom, co dělat poté.

Vím, že tu mantru opakuje kdekdo, ale nějak mi to neštymuje při pohledu na mapu. Největší sousedi Sýrie jsou Irák a Turecko. Od Iráku zjevně nemůžeme čekat víc, než co dělá, Turecko by sice mohlo vyřešit konflikt samo, ale chcete od něj, aby okupovalo kurdské oblasti (anebo jim vydobylo samostatnost)?
Jordánsko je tak trochu v občanské válce a oproti Evropě opravdu přetížené uprchlíky, Libanon totéž a Izrael je sice soused Sýrie, ale nevím, jestli by zrovna jeho armáda měla provádět intervenci. Vlastně díky ostrovům patří téměř k sousedům ještě Řecko, ale to jste asi neměl na mysli. Zbývá regionální nezemě, totiž Kurdové -- dělají, co mohou a asi o trochu víc, ale asi také nepředstavují vhodné garanty poválečného řádu v celé Sýrii (přeji jim, aby mohli garantovat mír ve vlastním státě nebo alespoň autonomii, ale obávám se, že to volání po realismu a řešení regionálními silami jim nakonec sebere i to).
Spíše zaráží fakt, že sice v posledním týdnu vyjádřili svůj postoj k ISILu USA, Čína a Rusko, přesto se téměř nemluví o Radě bezpečnosti a o intervenci s mandátem OSN.

Kurdistán pravda ještě není stát, ale Irák a Syrie zase už skoro státy nejsou. Ty regionální síly jsou ovšem všelijak rozdělené, také mezi sunnity a šiíty.

Daeš se etabloval na území, kde převládají sunnité a bojuje hlavně proti šiítům. Volání po tom, aby mocnosti ve shodě s Ruskem podpořily Asáda, který se opírá o alavity (tedy šiíty), má podporu šíitského Iránu a šiítského Hezbolláhu, je voláním po přilití oleje do ohně. Je to opakování stejné chyby, jakou udělali Američané v Iráku. Islámský stát byl také reakcí na to, že Američany podporovaná irácká vláda byla čistě šíitská.

Reagovat na pařížský útok ve smyslu: "Chcete válku? Máte ji mít." je především hloupé. Daeš opravdu válku chce, protože válkou získává podporu ve svém úsilí sjednotit pravověrné muslimy proti bezvěrcům, at už blízkovýchodním šiítům nebo evropským sekularistům. Kurdové jsou mimochodem převážně sunnité.

Jsem prostě už ten levicový intelektuál, co je relativně zaslepený k "náboženství jakožto zdroji dynamiky společnosti" (doufám, že to příliš nekomolím). V Sýrii jsou podle mého zaslepeného pohledu ve hře problémy etnické, politické, sociální a náboženské. U Kurdů jejich mluvčí zdůrazňují ty etnické a já bych jim to docela věřil. Malér je v tom, že ony se ty různé motivy obvykle zřetězují podle jednoho, který se stává dominantní a náboženské rozdělení má v tomhle ohledu silný potenciál. Oba pamatujeme dobu, kdy se jedno z největších středisek evropského terorismu identifikovalo podle sporu katolictví/protestanství a šlo přitom o spor národnostní.

Ta francouzská reakce je problematická. Od 2. světové války víme, že ani bombardování s teroristickým záměrem nedokáže nijak zásadně přispět k porážce nepřítele (německé bombardování Londýna, spojenecké německých měst). Francie do války s ISILem (Daešem) vstoupila už před pár měsíci bombardováním a v jistém smyslu byla ta sobotní odpověď nutná, protože říkala: Teroristické útoky nás nezastaví.
Ale byla to vynucená špatná reakce vyplývající z předchozího špatného rozhodnutí.

Sjednotit pravověrné muslimy?
To tomu mám rozumět tak, že ti britští, francouzští, němečtí, afgánští, turečtí a egyptští (co jen já četl) muslimové, kteří ISIL odsoudili, přejdou v případě pozemního útoku na jeho stranu?

Dnes je několik států s převážně muslimskou populací v koalici proti ISILu, s jinými zjevně lze diplomaticky vyjednávat. To sjednocení islámistů je podle mého papírový čert, který se hodí jednak Daeši, jednak americké administrativě. V té míře, ve které toho byl Daeš schopen, již efektivního sjednocení dosáhl.

Nejsem přesvědčený zastánce války, ale už v ní jsme. Nechali jsme o ni rozhodnout jiné, ale to na věci nic nemění. Stáhnout se, přestat bombardovat, přestat dodávat zbraně, léky a zpravodajské informace Kurdům a iráckým vládním (a dalším protiisilským) silám, znamená vydat ISILu území a materiální zdroje a dát mu oddech -- a pokud není obraz ISILu, jak ho známe z medií, zcela falešný, ten "chalifát" nemá potenciál na to, aby se usadil v mírovém a neagresivním modu.
Ovšem když válku, tak s jasným projektem budoucího míru a vedenou efektivně, ideálně s mandátem OSN.

Nevím, zda je náboženství zdrojem dynamiky společnosti. Ale významným zdrojem skupinových identit je. Pokud "my" proti někomu bojujeme, musíme poznat, kdo k nám patří a kdo ne. Ovšem, v Severním Irsku šlo o konflikt obyvatel irského a skotského původu, ale podle náboženství se poznalo, kdo kam patří.

Právě. Podle náboženství se poznalo, kdo kam patří v konfliktu, ve kterém nešlo o náboženské cíle.
V Libanonu byly hodně dlouho vesnice, ve kterých vedle sebe žily tři náboženské skupiny a vyprávěl mi nedávno známý, že jsou občas dodnes. Ale v občanské válce se poznalo podle náboženské příslušnosti, kdo kam patří. Jde mi o to, že ty náboženské rozdíly jde aktualizovat, ale jde je také v politické rovině utlumit či zbevýznamnit. Zatímco v převažujících analýzách situace v Sýrii se berou jako neměnná danost.