41 mrtvých v Bejrútu, 127 zabitých během pařížského masakru, 224 obětí z letadla sestřeleného u Sinaje. Teroristické exploze z Blízkého východu samozřejmě jen podpoří budoucí násilí extrémní pravice z Evropy. Útočníci jsou přece náboženští fanatici! Proto nacionální strany vpochodují do boje s muslimy. Vždyť jaký strašný Bůh je schopen takové agrese?

Po pravdě, zřejmě žádný. A rozhodně ne ten Prorokův, Abrahámův ani Kristův. To politické úmysly kroutí ruce za záda všem dostupným božstvům a v masce jejich příznivců se protiví zásadám víry. Svévolná interpretace náboženství ale přece z nikoho nedělá pravověrného hlasatele.

Televizní věštec Vlastík Plamínek prorokuje z bubínku a medituje nad slovem zebra. Kdo by ho nazval „fundamentálním“ přívržencem babylonské divinace? Nikdo. Tak proč ujeté partyzány Islámského státu oceňujeme jako „fundamentální muslimy“? S islámem mají společného tak málo jako Plamínek s budoucností. Francouzský novinář Didier François byl deset měsíců jejich vězněm. Jeho únosci prý ani nevlastnili Korán.

Přesto neustále vyhlížíme zarputilé věřící. Islám totiž bývá nejen strašákem evropské svobody, ale i lákadlem evropské duše. A to nejen mladých muslimů, kterým Evropa nabídla pouze opovržení a odsunula je na předměstí bez budoucnosti. Nabízí totiž naplňující alternativu k západní existenciální vyprahlosti. 

Michel Houellbecq vydal v den útoku na Charlie Hebdo román o univerzitním pedagogovi. Je unaven sexuálními alotriemi a liberálním maloměšťáctvím. Má „srdce ztvrdlé a vyuzené z flámů“. Nakonec přijme islám. Stejný osud si zvolil filosof Roger Garaudy, jeho reálný předobraz. Ponejprv katolík, pak marxista a nakonec muslim popsal v knize Živý islám bujný potenciál víry v Alláha:

„Tváří v tvář nepopiratelnému ztroskotání amerického a sovětského modelu může dát novou naději světu, jelikož tento dvojí nezdar ohrožuje přežití. A dnes, jestliže se ‚otevřený‘ islám nestáhne strnule do své minulosti, ale dokáže vyřešit problémy dnešní doby v duchu medínské obce s vědomím, že zůstat věrný znamená předat z ohniště předků nikoli popel, ale plamen a řeka je věrná prameni, teče-li k moři, pak se nejenom muslimům, ale vůbec všem otevře perspektiva pospolitosti. Tu již nebudou ochromovat pozitivistický scientismus a západní individualismus, nýbrž zúrodňovat základní hodnoty medínské obce: transcendence a právě pospolitost.“

Stříleli v Bataclanu zastánci takových úvah? Nikoli, skuteční muslimové přišli až po útoku a s květinami.

Pokud islám charakterizuje pospolitost a transcendence, pak západní kulturu tradičně tvoří individualismus a sekularismus. Masakry nedávné doby nicméně ukazují zneklidňující proměny. Západ ustavuje svornost, byť falešnou, v nacionálním shlukování. Bolest po absolutnu pak zahlazuje vyvýšením Národa do pozice Boha. Islámský stát naopak náboženství zařadil jen jako jeden z mnoha prostředků zcela profánního boje o moc. Politické strategie, armádní nástroje, propaganda, mučení, Alláh. Všechno jedno.