41 mrtvých v Bejrútu, 127 zabitých během pařížského masakru, 224 obětí z letadla sestřeleného u Sinaje. Teroristické exploze z Blízkého východu samozřejmě jen podpoří budoucí násilí extrémní pravice z Evropy. Útočníci jsou přece náboženští fanatici! Proto nacionální strany vpochodují do boje s muslimy. Vždyť jaký strašný Bůh je schopen takové agrese?

Po pravdě, zřejmě žádný. A rozhodně ne ten Prorokův, Abrahámův ani Kristův. To politické úmysly kroutí ruce za záda všem dostupným božstvům a v masce jejich příznivců se protiví zásadám víry. Svévolná interpretace náboženství ale přece z nikoho nedělá pravověrného hlasatele.

Televizní věštec Vlastík Plamínek prorokuje z bubínku a medituje nad slovem zebra. Kdo by ho nazval „fundamentálním“ přívržencem babylonské divinace? Nikdo. Tak proč ujeté partyzány Islámského státu oceňujeme jako „fundamentální muslimy“? S islámem mají společného tak málo jako Plamínek s budoucností. Francouzský novinář Didier François byl deset měsíců jejich vězněm. Jeho únosci prý ani nevlastnili Korán.

Přesto neustále vyhlížíme zarputilé věřící. Islám totiž bývá nejen strašákem evropské svobody, ale i lákadlem evropské duše. A to nejen mladých muslimů, kterým Evropa nabídla pouze opovržení a odsunula je na předměstí bez budoucnosti. Nabízí totiž naplňující alternativu k západní existenciální vyprahlosti. 

Michel Houellbecq vydal v den útoku na Charlie Hebdo román o univerzitním pedagogovi. Je unaven sexuálními alotriemi a liberálním maloměšťáctvím. Má „srdce ztvrdlé a vyuzené z flámů“. Nakonec přijme islám. Stejný osud si zvolil filosof Roger Garaudy, jeho reálný předobraz. Ponejprv katolík, pak marxista a nakonec muslim popsal v knize Živý islám bujný potenciál víry v Alláha:

„Tváří v tvář nepopiratelnému ztroskotání amerického a sovětského modelu může dát novou naději světu, jelikož tento dvojí nezdar ohrožuje přežití. A dnes, jestliže se ‚otevřený‘ islám nestáhne strnule do své minulosti, ale dokáže vyřešit problémy dnešní doby v duchu medínské obce s vědomím, že zůstat věrný znamená předat z ohniště předků nikoli popel, ale plamen a řeka je věrná prameni, teče-li k moři, pak se nejenom muslimům, ale vůbec všem otevře perspektiva pospolitosti. Tu již nebudou ochromovat pozitivistický scientismus a západní individualismus, nýbrž zúrodňovat základní hodnoty medínské obce: transcendence a právě pospolitost.“

Stříleli v Bataclanu zastánci takových úvah? Nikoli, skuteční muslimové přišli až po útoku a s květinami.

Pokud islám charakterizuje pospolitost a transcendence, pak západní kulturu tradičně tvoří individualismus a sekularismus. Masakry nedávné doby nicméně ukazují zneklidňující proměny. Západ ustavuje svornost, byť falešnou, v nacionálním shlukování. Bolest po absolutnu pak zahlazuje vyvýšením Národa do pozice Boha. Islámský stát naopak náboženství zařadil jen jako jeden z mnoha prostředků zcela profánního boje o moc. Politické strategie, armádní nástroje, propaganda, mučení, Alláh. Všechno jedno.

Skupiny uprchlíků odmítajících jejich ideologii pak svědčí o roztříštění veškeré pospolitosti muslimské obce a cíleném chaosu, který ji nahradil. Podle novinářů Weisse a Hassana tato organizace ostatně dlouhodobě funguje na principu „rozděl a panuj“ a strachu.

Bůh (nebo Alláh) je zkrátka pryč a navíc si vyřizuje obchodní melouchy, jak o tom zpívá Tom Waits. Jednou své jméno propůjčí náletům na newyorská dvojčata. Poté svou autoritou zastřeší vojenskou invazi reagující právě na tento útok. Naší odpovědí tedy nemůže být pouhý vojenský útok západních mocností. Invaze do Iráku ponoukla místní k odboji, který si ale později přisvojila a vstřebala právě teroristická uskupení. Takové kroky se nesmí zacykleně množit.

Vraždy ve Francii, Libanonu a Egyptě mají ale vyprovokovat právě ke konfliktu. Je tedy třeba odpovědět sepjetím. Rovným a solidárním. Dělicí linie nesmí vést mezi národoveckými křesťany a muslimy. Na jedné straně ve skutečnosti totiž stojí Islámský stát a evropští nacionalisté, na té druhé pak všichni, jejichž vůle ke spolupráci ještě nebyla vyuzena dýmem z výbušnin.

Demokratická volnost, egalitářství a bratrství přece nestojí v opozici k muslimské citlivosti pro duchovní usebrání. A už vůbec ne k islámskému zakátu, který vybízí k solidaritě se slabými. To je společný nástroj proti nahodilé bestialitě, to je naším úkolem. Ať už je Bůh kdekoli.