Den v listopadu: Praha-Paříž 2015
Jakub PatočkaKdyby nám v roce 1989 někdo vyprávěl, jak to bude v Praze a Paříži v roce 2015, spíše bychom mu věřili, že Češi do té doby osídlí Mars. Už zase se ale začíná ohlašovat příchod velkých změn.
Na rok 1989 si pamatuju dobře. Změna visela ve vzduchu a co mělo přijít, mohlo být jen lepší. Jedna z písní roku 1989 byl Skoumalův song Starej pán sedí a poslouchá jazz; zpíval v něm: „Jó, ráno si vzal čistý ponožky/ a zajel si do Paříže bez doložky.“ Pro mladší: doložka bylo režimní povolení, díky kterému jste si mohli koruny, o něž — tak jako dnes — na Západě nikdo nestál, směnit za tamní měny.
Když 17. listopadu 1989 propukla konečně — po Polsku, Maďarsku, východním Německu — i u nás revoluce, měli jsme o budoucnosti spousty nádherných představ; a nepochybovali jsme, že se všechny vyplní. Byli jsme si jisti, že i my budeme jezdit, kdykoli se nám zamane, do Paříže, ba co víc, že tak nějak jako ve Francii tu budou žít už i naše děti.
Generace se vyměnily, lidé narození v dvacátých, třicátých letech definitivně odcházejí, do veřejného života naopak vstupují mladí, kteří kolem roku 1989 přicházeli na svět. Jedněm i druhým ale musíme říct: co jsme si v roce 1989 představovali, se nestalo.
Nikdy bychom si nemysleli ani to, že zanikne Československo; ještě dnes večer v Paříži jsem se marně nějakým Asiatům představoval jako Čech, pochopili, odkud jsem, až když jsem řekl, že jsem Čechoslovák. A kdyby nám někdo v roce 1989 vyprávěl, že za čtvrtstoletí bude v osiřelé České republice nejpopulárnějším politikem slovenský ne-estébák, provozující české zemědělství jako jeden velký státní statek, vlastnící dvoje velké noviny, jež v roce 1989 vydávalo SSM a Charta 77, a řídící ministerstvo financí, spíš bychom mu věřili, že Češi do roku 2015 osídlí Mars.
Protože i ta naše euroamerická civilizace, s jejím hltavým kapitalismem, dravým neoliberalismem a bezduchým postmodernismem na běžícím pásu rodí a plodí své radikální odpůrce. Ti se prozatím spokojují s tím, že tu a tam něco okupují (aby se pak vzápětí stáhli do svého vlastního liberálního privátu), tu a tam rozbijí dlažebními kostkami okna nějakých bank.
Ale ten radikální protest, či spíše odpor proti stávajícímu pořádku tady je; a bude tady tak dlouho, dokud tento svět nedokáže svým obyvatelům dát pocit smyslu jejich vlastní existence v něm.
Bylo lepší sedět tehdy tam, nebo tady teď? Na jednu stranu bylo na Národní těžko, na straně druhé jsme se tam cítili být lepšími a měli naději.
"Venku" jsem byl po pátku sedmnáctého i o víkendu, ale pocit štěstí jsem zažil naplno až v pondělí. Z oken podniku, kde jsem pracoval, jsem hleděl fascinovaně na Václavské náměstí a lidi, kteří jej naplňují. Pochopil jsem, že není cesty zpět.
Moje důvěra v poctivé úmysly i schopnosti přirozeného vedení
toho všeho i v prosté lidi byla neotřesitelná. Zdálo se mi, že napříště mohou přicházet snad už jen dobré zprávy.
Zatímco jsme se starali, jak přejmenovat tu kterou ulici a jak být velkodušní "k nim", počali se objevovat hráči. Začali si ohřívat své malé příležitosti a těšit se svými zatím malými zisky. Jak to bylo dál, všichni víme.
Dnes tu máme svého druhu vyspělou společnost. Evropskou, ba globální. Velmi dbá na to, aby lidé mohli žít co nejdéle a hlavně moderně. Nechává je ovšem v tenatech šikulů, kteří se už přestali bát a hrají teď již s úsměvem a profesionálně stále tu samou primitivní hru "Ať jsou penízky mé".
Mezi počítáním cizích peněz píši ve volných chvílích tyto řádky. Díky internetu. Kdysi nebyl, těžko to vysvětlit mladým. Jak to však zhodnotit?
To, co získáte, může jen zřídka nahradit, co jste ztratili. Stále víc to platí i o té době zabitých nadějí a krásného života, kterému jsme dávali bezstarostně vale před 26 lety.
A po každé revoluci se velice rychle vyjeví: nedá se nic dělat, ale každá populace je kontaminována vysokou mírou lidské přízemnosti, omezenosti, obhroublosti a egoismu. A pokud se těmto vlastnostem a této části populace okamžitě po provedené revoluci nepostaví pevná hráz, pak nové svobody využijí pro svůj vlastní vzestup a růst.
Jak bylo po českém/československém Listopadu, je známo: bezbřehý liberalismus bez jakýchkoli hranic a omezení (to by byl přece návrat k totalitě!), heslem dne byla privatizace a Urvi si do můžeš. Víc takových Kožených!
Nad výsledkem je možno splakat - ale za daných okolností není možno se mu nijak divit.
V poslední době hodně myslím na myšlenku- "pouze ledničky k životu nestačí"
"Na tomto světě existuje pouze jediný problém. Navrátit lidem duchovní význam, zájem o duchovno, obklopit je něčím připomínajícím gregoriánský chorál. Pouze z ledniček, politiky, účetních bilancí a křížovek se nedá žít. Nadále už nelze žít bez barev, bez poezie, bez lásky. ... Dvě miliardy lidí naslouchají robotům, rozumějí pouze robotům, stávají se roboty... ale kam se ubíráme, k jakému cíli směřujeme v tomto věku všeobecné byrokracie ? Člověk–robot střídající
práci na pásu s partií mariáše, připravený o sílu tvořit, neschopný vytvořit nový tanec a nebo píseň..."
Antoine de Saint- Exupéry 30. července 1944.