Na rok 1989 si pamatuju dobře. Změna visela ve vzduchu a co mělo přijít, mohlo být jen lepší. Jedna z písní roku 1989 byl Skoumalův song Starej pán sedí a poslouchá jazz; zpíval v něm: „Jó, ráno si vzal čistý ponožky/ a zajel si do Paříže bez doložky.“ Pro mladší: doložka bylo režimní povolení, díky kterému jste si mohli koruny, o něž — tak jako dnes — na Západě nikdo nestál, směnit za tamní měny.

Když 17. listopadu 1989 propukla konečně — po Polsku, Maďarsku, východním Německu — i u nás revoluce, měli jsme o budoucnosti spousty nádherných představ; a nepochybovali jsme, že se všechny vyplní. Byli jsme si jisti, že i my budeme jezdit, kdykoli se nám zamane, do Paříže, ba co víc, že tak nějak jako ve Francii tu budou žít už i naše děti.

Generace se vyměnily, lidé narození v dvacátých, třicátých letech definitivně odcházejí, do veřejného života naopak vstupují mladí, kteří kolem roku 1989 přicházeli na svět. Jedněm i druhým ale musíme říct: co jsme si v roce 1989 představovali, se nestalo.

Nikdy bychom si nemysleli ani to, že zanikne Československo; ještě dnes večer v Paříži jsem se marně nějakým Asiatům představoval jako Čech, pochopili, odkud jsem, až když jsem řekl, že jsem Čechoslovák. A kdyby nám někdo v roce 1989 vyprávěl, že za čtvrtstoletí bude v osiřelé České republice nejpopulárnějším politikem slovenský ne-estébák, provozující české zemědělství jako jeden velký státní statek, vlastnící dvoje velké noviny, jež v roce 1989 vydávalo SSM a Charta 77, a řídící ministerstvo financí, spíš bychom mu věřili, že Češi do roku 2015 osídlí Mars.

Jenomže kdyby někdo tehdy Pařížanům vyprávěl, že konec studené války neučiní život v jejich městě radostnějším a bezpečnějším, dívali by se na něj podobně. Proč? Proč by mělo být hůř, když po zhroucení sovětského bloku už mělo být všude jenom líp?

Pařížané jsou fatalisté a rebelstvím prodchnutí lidé. Ve městě je dnes sice výjimečný stav a vláda doporučila lidem nevycházet, ale oni neposlechli. Na sociálních sítích vystavují své fotky na zahrádkách kaváren, z rádií jim k tomu hrají Joan Baezová, Françoise Hardy a oni protestují proti teroru tím, že si zvesela užívají života. Jde jim to výtečně.

Představme si, že by se v Praze někdo pokusil dostat do Edenu během mezistátního fotbalového utkání (nejspíše by se mu to podařilo, poněvadž Eden asi nechrání svědomití muslimové, nýbrž laxní Češi), jeho kolegové by spáchali masakr a pak se vyhodili do povětří v Lucerna music baru, a další skupina by v jednom zátahu vystřílela Café v lese, Kavárnu u Vojtěcha, 3+1 a Malého glena. Jak by to proměnilo českou společnost? Co by se v Praze dělo?

Dokázali bychom taky protestovat vysedáváním na zahrádkách kaváren? Hráli by nám z rádia Baezová a Kubišová? Vysmívali bychom se teroru manifestováním radosti ze života? Snad, snad. Když jde do tuhého, je na nás obvykle docela spoleh.

Ale dnes, když v Praze pořád ještě nejde vůbec o nic, řešíme neštěstí ve Francii způsobem, k němuž by se snad Pařížané nikdy nesnížili, poněvadž jsou si vědomi, že jakoukoli eskalací nenávisti či přistoupením na logiku, podle které nese byť jen díl viny islám, šli by na ruku sektářským nenávistným fanatikům, kteří i vinou našich politických chyb ovládají velkou část Sýrie a Iráku.

Jeden z nejuznávanějších evropských odborníků na Blízký východ, s nímž jsme tu mluvili, nám řekl, že Islámský stát nabírá sílu i z toho, že jsme příliš mnoha mladým lidem neponechali možnost snít a usilovat o uskutečnění svých snů. Citoval čísi myšlenku, že nemáme co do činění s radikalizací islámu, ale s islamizací radikality. Přemýšlejme o tom.

Paříž a Praha se v tomto sobě podobají, ale liší se třeba od Londýna nebo Lisabonu. Nevidíme cestu ven. Nemáme kloudnou politickou reprezentaci, která by se chtěla — jak zpíval i v Paříži Jim Morrison — prolomit na druhou stranu. V Lisabonu a Londýně se jedná o aktuální politickou praxi, ve Francii i u nás je to zatím jen předmětem debat, která snad někam směřují a nakonec něco přinesou...

↗

The Doors revival měl vystupovat v Bataclanu 16. ledna 2016. Foto Jakub Patočka, DR 

17. listopadu 2015 půjde Miloš Zeman mluvit k českým fanatikům, zatímco Bohuslav Sobotka přijme dobrovolníky pomáhající uprchlíkům. V české politice se tím zpřítomňuje nejpodstatnější současné dilema: mezi biofilní a nekrofilní politikou.

Nenávistná ústa občas vyslovují, že lidé pomáhající uprchlíkům jsou totožnou hrozbou pro naši bezpečnost jako islámští radikálové. Ač se z určitého, oprávněného, pohledu jedná o bohapustý blábol, zkoumáme-li výrok v perspektivě úvahy o mládeži zbavené snění, kus racionálního jádra v něm tkví. Jedni i druzí se chtějí nadchnout a pracovat pro velký ideál.

Současná situace se občas srovnává s poměry v Evropě před druhou světovou válkou, kdy se vzmáhali fašisté a komunisté. Rozdíly jsou přitom podstatné a se slovníkem minulého století pro popis současných dějů nevystačíme. Ona paralela v sobě má nicméně víc, než se na první pohled zná.

Možná si začněme vybírat mezi oběma cestami — obětavostí a soucitem a stupňováním nenávisti — dřív než bude pozdě: zda chceme být společností vedenou lidmi, jako jsou dobrovolníci z hlavního nádraží v Praze, nebo nenávistnými fanatiky, ať už z Daesh či z Pražského hradu. Vezměme ale na vědomí, že pokračování stávajícího — v Paříži šťastného, v Praze upachtěného — chaosu již patrně možné nebude.