Stalo se před sedmatřiceti lety, už to zavál čas
Saša UhlováMinulost je důležitá a nesmíme na ni zapomínat. K dějům z naší nedávné historie však musíme přistupovat s uměřeností a hlavně bez fanatismu. Jinak to přestane zajímat i ten zbytek lidí, kteří jsou ještě ochotní se reflexi historie věnovat.
Je ráno. Tři čtvrtě na sedm. Někdo dlouze zvoní. Před dveřmi stojí čtyři uniformovaní příslušníci SNB a jeden v civilu. Máma otevírá dveře a ptá se, co chtějí. Oni říkají, že někoho hledají a že povolení k prohlídce bytu je „na cestě“. „Kromě mě a dětí v bytě nikdo není,“ říká máma a dveře zavírá.
Za čtvrt hodiny jsou zpátky. Tentokrát prý už povolení mají. Máma chce, aby jí ho ukázali kukátkem. Oni to odmítají a říkají, že má otevřít. Pár minut se přes dveře dohadují a pak policajti vyrážejí dveře. Procházejí byt a zjišťují, že tu žádná cizí osoba není. Je tu jen máma a dvě malé děti.
Jedním z těch dvou dětí jsem já, nejsou mi ani tři roky. Je 13. prosince 1979. Brzy od té události uplyne sedmatřicet let. Pamatuju si toho hodně, ale tohle nepíšu po paměti, nepamatovala si to ani máma, historii nám připomněl jiný policejní aparát, ten současný.
Jenže, na straně druhé: tento postoj neznamená ve svých důsledcích nic jiného, nežli že zločiny a ničemnosti nemají být trestáni. Je to signál vysílaný všem diktátorům a jejich pohůnkům: dokud jste u moci tak vám tak jako tak žádné stíhání nehrozí; a až budete konečně poraženi a svrženi, tak vám ty vaše podlosti velkoryse promineme.
Tomu "uniformovanému příslušníkovi" stejně žádná velká újma nehrozí; i kdyby snad došlo k soudnímu procesu, odbyde se to téměř s určitostí jenom podmíněným trestem (pokud vůbec).
To celé by tedy nakonec bylo - jenom? alespoň? - připomenutím: vaše ničemnosti nejsou zapomenuty, ať je tomu jak chce dávno.
Tuto otázku mají teď na stole v Kolumbii: FARC by přestal bojovat výměnou za amnestii. V Sýrii Asád bojuje současně o moc i o život. Kdo se bojí zabití, zabíjí, kdo se bojí kriminálu, zavírá.
A ve chvíli pádu těch komunistických diktatur nikdo z jejich příslušníků nemohl vědět, zda budou stíhání či nikoli. ("Všetkých nás povešajú, súdruhovia, všetkých nás povešajů", zněl prý jeden výrok Vasila Bil'aka, tohoto zástupce dělnické třídy třesoucího se před hněvem vlastního lidu.) No - a padli stejně, když jejich režim se stal definitivně neudržitelným.
Kolumbie (a stejně tak třeba Španělsko, Jihoafrická republika apod.) - bezpochyby, tady je to vždycky problém. Když násilím proti vlastnímu obyvatelstvu se neprovinily pouze více či méně specializované ozbrojené složky, nýbrž kde daný konflikt šel středem celé společnosti, takže je možno hovořit o stavu blízkému občanské válce.
Tady - z čistě pragmatických důvodů - nezbývá často opravdu nic jiného, nežli i vyloženým zabijákům udělit generální pardon. A to tím spíše, když takoví zabijáci jsou přítomni na obou stranách konfliktu.
Jedno z možných řešení více než jiné vzbudilo mé sympatie: lidové soudy "gakacha" ("tráva") v Rwandě, po tamějších divokých masakrech jedné národnostní skupiny na druhé.
I tady bylo množství pachatelů příliš velké, nežli aby bylo možno je všechny reálné potrestat adekvátním způsobem vzhledem k tíži jejich činů.
A tak se vytvořila alternativa: tito pachatelé musí při tomto lidovém soudu předstoupit před ty, jejichž rodinné příslušníky zabili, a musí se před nimi zpovídat ze svých činů. A když tak učiní, a když tak učiní s přesvědčivou lítostí, je jim odpuštěno, a jsou přijati zpět do místního společenství.
Zdálo by se to být nicotnou odplatou? Podle všeho nikoli; tento veřejný proces před tváří jejich známých a sousedů (naprostá většina pachatelů byla z bezprostředního sousedství) je zřejmě záležitostí, která se dokáže dotyčnému dostat opravdu "pod kůži". A především je zde dosaženo toho, co jsem zmiňoval už v mém minulém vstupu: že pachatel sice není postižen trestem, ale zároveň je donucen se svému (zlo)činu postavit, a vnitřně se s ním vypořádat.