Je ráno. Tři čtvrtě na sedm. Někdo dlouze zvoní. Před dveřmi stojí čtyři uniformovaní příslušníci SNB a jeden v civilu. Máma otevírá dveře a ptá se, co chtějí. Oni říkají, že někoho hledají a že povolení k prohlídce bytu je „na cestě“. „Kromě mě a dětí v bytě nikdo není,“ říká máma a dveře zavírá.

Za čtvrt hodiny jsou zpátky. Tentokrát prý už povolení mají. Máma chce, aby jí ho ukázali kukátkem. Oni to odmítají a říkají, že má otevřít. Pár minut se přes dveře dohadují a pak policajti vyrážejí dveře. Procházejí byt a zjišťují, že tu žádná cizí osoba není. Je tu jen máma a dvě malé děti.

Jedním z těch dvou dětí jsem já, nejsou mi ani tři roky. Je 13. prosince 1979. Brzy od té události uplyne sedmatřicet let. Pamatuju si toho hodně, ale tohle nepíšu po paměti, nepamatovala si to ani máma, historii nám připomněl jiný policejní aparát, ten současný.

Když odcházejí, příslušník v civilu, „tajný“, který ostatním říká, co mají dělat a celou operaci vede, říká posměšně mámě, že si může stěžovat „obvyklým způsobem“ a že „bylo podezření“, že se v bytě nacházejí osoby, které páchají trestnou činnost, takže zde bylo podezření z prodlení a povolení prokurátora že prý dodají během odpoledne.

Nedodali. Druhý den donesli jen potvrzení o provedení domovní prohlídky, ale bez povolení prokurátora. Máma si tedy stěžovala u Obvodní vojenské prokuratury, kde se ale její stížností nezabývali, protože „vyvíjela aktivně podvratnou činnost,“ a je tam ještě připsáno, že na ni „nebude reagováno“.

Sedmatřicet let poté pozvali mou mámu k výslechu. Událost si vybavila, až když si přečetla svou vlastní stížnost. Jeden z uniformovaných policistů je prý ještě naživu a policie, konkrétně úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, se tím zabývá. Máma se vyšetřujícího trochu vyděšeně ptala, jestli si uvědomuje, že to bylo před sedmatřiceti lety a že i vražda by už byla promlčená.

Zločiny komunismu jsou prý nepromlčitelné, ale doufám, že se nakonec ukáže, že toto od uniformovaného příslušníka, kterému to přikázal ten tajný, nebyl zločin, že jen plnil rozkazy. Nebo že si to ten policista rozmyslí. Ne snad, že bych s vděkem vzpomínala na domovní prohlídky, na to jak odváželi pryč rodiče, anebo na rozkopnuté dveře, ale je potřeba mít nějakou míru. Míra je přesně to, co tu ve vztahu nejen k minulosti schází. Možná právě kvůli všem nepotrestaným zločinům, které někomu vážně ublížily, by byl výsměch, kdyby se kauza jednoho uniformovaného policisty řešila.

Připomnělo mi to vášeň, se kterou se po roce 1989 část národa vrhla na ty, kteří byli v seznamech tajných spolupracovníků. Něco podepsali, nebo se s někým „od nich“ bavili, podávali zprávy ze zahraničních cest. Anebo třeba byli stateční a jen podepsali pod nátlakem, protože jim vyhrožovali, protože je na služebně na chvíli zlomili. Někteří pak nikdy na nikoho nic neřekli, ale jejich podpis zůstal. Mohli to být v některých případech lidé, kteří projevili mnohem víc statečnosti než většina ostatních. Přesto jim zůstal cejch spolupracovníků. Seznámila jsem se s nejrůznějšími případy za posledních třicet let a vychází mi z toho, že samotná informace, že někdo „spolupracoval“ s StB, mi neříká nic. Dokud neznám spis, nebo další okolnosti, nemůžu soudit. A otázka je, zda i když je znám, soudit můžu, když nevím, jak bych se v podobné situaci zachovala.

↗

Černobílé jsou jen fotografie. Foto archiv autorky

To vše je součástí silných zjednodušení, v jejichž znamení se nese celá percepce minulosti. Není to manýra nějakých zakuklených stalinistů, když část levice říká, že je třeba rozlišovat mezi lety padesátými a normalizací. Shrnovat to všechno do jednoho pytle „zločinného komunismu“ je kontraproduktivní.

Velká část lidí si pamatuje už jen pozdní osmdesátky a někteří lidé v té době nijak extra netrpěli a ani nevěděli, že jiní lidé trpí represí. Nebyla to doba soudních procesů, při kterých čekala na odsouzené smrt. Nerozlišovat to je primárně neúcta k obětem let padesátých. A je to také spolehlivý způsob, jak se nedobrat podstaty a pokřivenosti režimu, který tu panoval v pozdní normalizaci. Protože i ona dvojí morálka měla devastující účinek na českou společnost. Jen by bylo dobré popisovat to s mírou, který by tomu dodala více věrohodnosti.

Slovo, které mi vyvstává, když vidím způsob, jakým se k minulosti přistupuje, je fanatismus. Viním ho i z toho, že velké části národa je to už všechno víceméně jedno. Intuitivně je ten fanatismus odpuzuje. A snižuje se tak i citlivost ke ztrátě vlastních svobod. A víte, čemu se věnoval ten dobrý policista, který vyšetřuje onen starý zločin komunismu, než se začal hrabat v archivech, aby hledal, koho ještě potrestat? Hospodářské kriminalitě. To nevymyslíš.