Osobní je politické

Milena Bartlová

Retrospektivní boj lidí, kteří pětadvacet let paranoidně prchají před svým špatným svědomím z toho, že se zamlada proti ponižování vládnoucí moci dostatečně nevzepřeli, se bohužel už sám stává nebezpečím.

Obvyklá vycházka do obory Hvězda byla tuto sobotu jiná. Cesty tu obsadila Paměť národa se závodním během, štafetou a koncerty. Lehce pršelo na mohutné informační panely, naplněné nejlepšími výchovnými úmysly: nesmí se zapomínat na zlo v minulosti, abychom se vyvarovali jeho opakování! Národní pamětí se proto mají stát mučedníci a morální vítězové historie, zkrátka to lepší v národě: legionáři, exil, partyzáni, pronásledovaní a zavraždění v době diktatury komunistické strany, disent.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Je jistě správné vytvářet takový panteon a vážit si jej. Jenže memoriální rituál posilující loajalitu ke státu a soudržnost společnosti je něco jiného než její skutečná paměť. Většina lidí v této zemi má ve své rodinné i osobní paměti docela jiné věci. Oficiální politika paměti, pro niž Paměť národa pracuje, u nás už skoro sto let trvá na tom, že to, co vám o svém životě vyprávěli rodiče a prarodiče, a dokonce i to, co jste sami zažili, to neplatí, je to nepodstatné, chybné nebo vás to dokonce usvědčuje ze schvalování zločinu. Máte to vymazat a nahradit tou správnou pamětí národa.

Mám k tomu co říct. Bez dvou let už půl století žiju v zemi, která mi nabízí, že nejlíp bude, kdybych se zřekla své rodiny. Ne, nejsem Goebbelsova dcera. Jen všichni mí prarodiče i oba rodiče byli před rokem 1969 komunisty, dva z nich už od dvacátých let a všichni idealisticky.

Bylo mi deset a rodiče byli už dva roky rozvedení, když v listopadu 1968 můj otec Zdeněk Mlynář odstoupil z vysoké funkce v politickém výboru Komunistické strany Československa, což tehdy bylo místo nejvyšší koncentrace moci, protože se odmítal nadále podílet na politice, kterou v okupované zemi tato faktická vláda realizovala. Od té doby jednadvacet let pouze být jeho dcerou stačilo k tomu, aby všecko šlo buď ztěžka, nebo vůbec ne.

Je trapné vytahovat se dnes tím, „jak jsme trpěli“. Když o tom ale nemluvíme, plodí to v duši jen další utrpení. Tak aspoň kousek ego-historie: přes trvale špičkové studijní výsledky jsem se jen shodou šťastných náhod dostala na střední školu. Málokdo věřil, že se mi půl roku po Chartě 77 vůbec podaří odmaturovat (a díky za to statečným lidem na Akademickém gymnáziu v Praze).

Po maturitě z latiny jsem měla dovoleno jít jen na elektrotechniku, kde jsem, přiznám se, vydržela pouhý měsíc a od devatenácti pracuji. Po několika letech pokusů, kdy jsem se v anonymní části přijímaček vždy umístila na špičce, ale stejně mne nevzali, mne přijali na tříleté externí studium. Pro historiky, kteří psali o filosofické fakultě Karlovy univerzity, to je exemplární příklad protekce z nejvyšších míst (napsala jsem tehdy poníženou žádost Husákovi), protože zásahy StB, abych v předchozích letech nebyla přijata řádně, se v písemných pramenech dnes nenajdou.

Jak se ukázalo po zpřístupnění svazků StB, hned od osmnácti jsem byla sledovaná, a to aniž bych se intenzivně podílela na činnosti disentu a undergroundu. Žádný třetí odboj to nebyl. Běžný život jen byl trvalou překážkovou drahou, a to nejen proto, že se nedaly sehnat banány a dobré menstruační vložky.

Zaměstnání, kde se vždy našel někdo, kdo mi dal najevo, že mne kdykoli mohou bez ohledu na zákony vyrazit. Nemožnost získat cestovní pas (na nějž se dalo stejně jezdit jen do některých zemí sovětského bloku), tu a tam výslech, kam mne a matku taky třeba odvedli v poutech v šest ráno. Noční telefonáty neznámých mužů, sprostě vyhrožujících, že si mne najdou.

Vystěhovali nás z bytu v pěkné pražské čtvrti a přidělili nám jiný na novém sídlišti, kde byl zamontován odposlech. Každý rok k tomu příslušná prokuratura potvrdila, že naše rodina je spiklenecké sionistické centrum podezřelé z velezrady: aniž by nám to kdykoli kdokoli sdělil, měli jsme nad sebou trvalou hrozbu nejvyššího trestu.

Po euforii devadesátého roku jsem zjistila, že sice po třicítce už se mohu nejen starat o domácnost, ale i pracovat, publikovat a cestovat, ale stejně nejsem žádný vítěz. Brzy jsem se ocitla v situaci, kdy otec i dědeček byli nežádoucí a jsou dodnes. Život mi už nekazila StB, ale vědomí, že moje rodina je pro svou levicovost stejně závadná, jako byla v předchozím režimu. Buď se jich mám vzdát a uvěřit, že v souladu se zákonem byli jako komunisté zločinci, nebo i nadále žít v dvojí pravdě.

Mojí matce Ritě Klímové při její práci první velvyslankyně tehdejšího Česko-Slovenska v USA dávala zejména slovenská část exilu nevybíravě najevo, že je pro ně nepřijatelná komunistka. Otec pro svůj pokus přinést po návratu z Rakouska do zdejší politiky moderní demokratickou levici možná nevolil nejvhodnější strategie, na jeho krachu se ale zásadně podepsala kampaň, v níž byl právě on obviněn z velezrady za moskevské protokoly ze srpna 68. Petr Uhl naštěstí napsal ve svých pamětech o tom, jak otec patřil k nejužšímu autorskému jádru Charty 77, jinak jsem už začínala mít z mediálních reprezentací za ta léta pocit, že si to asi špatně pamatuju.

Oba rodiče zemřeli nedlouho po šedesátce v první polovině devadesátých let, takže svůj osud už nemohli změnit. Vzpomínka na zesnulé mi zbyla jako nechtěné břemeno sekulárního dědičného hříchu. Nejen že jednou komunista — vždycky komunista, ale až do sedmého kolena!

V osmapadesáti jsou lidé schopni mne hodnotit ne podle mého vlastního života, názorů a činnosti, ale podle toho, komu jsem se narodila. Co jiného to je než přesně stejné kádrování, jakým nás všechny ponižoval režim diktatury KSČ? A kádrují ti, kdo se nezasloužili ničím jiným než tím, že měli štěstí na rodiče, kteří jim „nezkazili život“, takže mohli v klidu vystudovat a už před převratem ve svém oboru pracovat, publikovat, tvořit.

Je nás jen pár, co máme tuhle těžko snesitelnou zkušenost: jak žít ve společnosti, která po nás chtěla a chce, abychom odmítli své rodiče a prarodiče, kteří se protivili minulému režimu a pro ten dnešní jsou znovu zavrženíhodní. Je to jen netypická kuriozita, poznámka pod čarou, nejvýš zdroj výdělku pro naše psychoterapeuty.

Když se politické vnucuje jako osobní, je osobní politické, to tuší už i diváci seriálu Vyprávěj. Většinová paměť těch, kdo po první světové válce nepatřili k oslavované legionářské menšině, našla paradoxní výraz krutého vtipu v románu o Švejkovi, který napsal anarchistický legionář.

Druhá polovina 20. století už svého Haška nenašla. Lidí, po kterých se chce, aby považovali své rodiče, prarodiče a sami sebe podle znění zákona za zločince pouze proto, že byli členy a členkami komunistické strany, tu žijí milióny. Nikdo jim za těch víc než pětadvacet let nepomohl, jak si s tím poradit. Jejich hlas nesmí zaznít a jejich paměť je vyvlastňována. Nevyužily se zkušenosti z německého politického vzdělávání, kterému se velmi náročně podařilo aspoň západní část země skutečně denacifikovat.

Důvěra v demokratickou politiku a stát se dnes rychle rozpadá v celém euroamerickém světě, rozežral ji drsný neoliberální kapitalismus. U nás ale tento proces umocňuje hluboká nejistota těch mnoha lidí, jejichž životní zkušenost a rodinná paměť byly zneuznány. Mnozí z nich se teď mohou mylně domnívat, že jejich hlas zvedli a mluví jím populisté a fašizující autoritáři, slibující zdravý rozum a nové jistoty.

Nespoutaná ruka trhu změnila většinu našich médií v komerční produkt, od nějž každý kupující samozřejmě nechce nic jiného, než aby vyhovoval jeho požadavkům a představám, aby potvrzoval jeho pohled na svět. Proto je tak těžké správně identifikovat, kde jsou skutečná nebezpečí, ohrožující soudržnost společnosti i aspoň tu svobodu, kterou poskytuje rámec demokratického právního státu. Retrospektivní boj lidí, kteří pětadvacet let paranoidně prchají před svým špatným svědomím z toho, že se zamlada proti ponižování vládnoucí moci dostatečně nevzepřeli, se bohužel už sám tím nebezpečím stává.

    Diskuse
    JP
    June 12, 2016 v 14.28
    Věčný kádrovák
    Co k tomu dodat? Názorový fundamentalismus a ideová úzkokolejnost vždycky byly, jsou a zřejmě i natrvalo zůstanou první přirozeností - průměrného - člověka.

    Kdo není s námi - je proti nám! To je životní heslo ideologického dogmatika, který dokáže všechny příslušníky lidské populace kádrovat vždycky jenom do dvou kategorií: tenhle je "náš" (to jest, je ochoten bezmyšlenkovitě provolávat naše vlastní hesla a nést naše vlastní prapory) - a tenhle je "cizí". Ten zpochybňuje a ruší naše vlastní kruhy; k němu je nutno zaujmout ostražitý postoj, hledět mu na prsty; a při první příležitosti ho přes ty prsty seknout. I kdyby snad ještě nic zlého neprovedl - určitě má nějaký podraz v plánu!
    JN
    June 12, 2016 v 15.3
    "Kdo není s námi - je proti nám!"
    No jo, pane Poláčku, ale vždyť to samé heslo ideologických dogmatiků vládne i zde na DR, například v případě migrační krize (účelově spojované s multikulturalismem).

    ("A vůbec nejhorší jsou ti 'nevyprofilovaní smiřovači'. Ti jsou ještě horší než naši nepřátelé.")
    MP
    June 12, 2016 v 17.28
    Jiřímu Nushartovi
    Ono je to ještě horší, nejen DR, ale už Bible☺
    JN
    June 12, 2016 v 19.23
    Však já ty recepty z Bible společnosti nevnucuji,
    to je každého osobní věc.

    Ty recepty z DR však společnosti vnucovány jsou (gender, multikulturalismus). V tom jste jaksi méně tolerantní než křesťané.
    TT
    June 13, 2016 v 0.11
    Lichotit Patočkovi?
    No proč ne, pane Nusharte. Ale říkat, že DR je má větší vliv než Bible je přece jen trochu přes míru. Zavání to podlézáním nebo ztrátou vztahu k realitě. :-)
    JN
    June 13, 2016 v 9.58
    Nechtěl jsem, pane Tožičko, aby to vyznělo tak, že DR má větší vliv než Bible. Doufám, že to ještě nějaký čas potrvá, než k tomu dojde :-)
    Pamatuji si, že se zde psalo o tom, že DR je okrajové médium, že tedy nemá žádnou masivní čtenářskou obec, kterou by ovlivňoval svými názory, a že cílem DR je tedy ovlivňovat společnost prostřednictvím ovlivňování politiky a politiků.

    Řekl bych, že takovýto cíl je velmi troufalý, a nevím, zda je správný. Myslím, že ovlivňovat společnost svými názory je správné potud, pokud připustím, že mé názory jsou jedny z mnoha názorů a účastní se tedy, jako jedny z mnoha, rovnoprávné společenské diskuse. Chtít nějakou protekci v té diskusi (využitím spřízněných politiků k prosazení svých názorů), nebo tu diskusi v zájmu prosazení svých názorů odmítat, mi nepřipadá správné. Demokraticky prosazované názory by měly být zřetelnou součástí volebního programu (ne někde drobným písmem v koutku, jako na pojistné smlouvě) a jako zřetelnou součást volebního programu by je voliči měli mít možnost přijmout nebo odmítnout.

    Opravdu jsem si nevšiml, že by ČSSD před volbami slibovala, že bude prosazovat gender mainstreaming (prosazování práv žen je něco zcela jiného než ideologická nadstavba gender mainstreamingu) nebo multikulturalismus (pomoc uprchlíkům je něco zcela jiného než ideologická nadstavba multikulturalismu).

    Jinak ale s tím srovnáváním DR s Biblí začal přece pan Profant.
    JP
    June 13, 2016 v 14.33
    Kdo není s námi...
    No, pane Nusharte, o některých podobnostech se - s významným pomrknutím - říkává, že jsou "čistě náhodné". Některé jsou "náhodné" trochu méně, jiné zase trochu více. Co svět světem, pořád to samé...
    JN
    June 14, 2016 v 8.53
    Diskusní příspěvek pana Tožičky, omylem umístěný pod jiný článek, nejspíše patří sem:
    Tomáš Tožička - Praha

    Profant s Biblí začal, Pondělí, 13.Června 2016, 11:12:19

    protože v ní nachází mnoho důrazů na pomoc bližním a uprchlíkům.

    A ano mnoho DR autorů prosazuje multikulturalismus a gender mainstreaming. Mnoho zase ne. Ale ta linie je zřejmá. S tím nic neuděláte, jako já neudělám nic s tím, že TV Prima prosazuje nenávist k migrantům (nejen k uprchlíkům). Vzhledem k tomu, že je Vám tato linka evidentně z Vašich vyjádření bližší, doporučil bych sledovat TV Prima.
    Sdílet
    JN
    June 14, 2016 v 9.18
    Z čeho prosím, pane Tožičko, soudíte, že mi je nenávist k migrantům bližší?
    Napsal jsem hodně příspěvků, ve kterých jsem s Vámi nesouhlasil, ale domnívám se, že jsem nenapsal žádný diskusní příspěvek, ve kterém bych vyjadřoval nenávist k migrantům. Pokud jste jiného názoru, můžete mi, prosím, takováto má vyjádření připomenout?
    Děkuji.

    Mám prostě na pomoc migrantům, uprchlíkům a na multikulturalismus, který s touto pomocí přímo nesouvisí, jiný názor než Vy. Myslím si, že ta pomoc, kterou prosazujete Vy, je málo efektivní a vůbec nebere v úvahu lidi, kteří z těch postižených zemí (postižených válkou nebo i jen pouze migrací) z důvodu svého zdravotního stavu, stáří nebo chudoby vůbec nikam migrovat nemohou.

    Z toho, že mám jiný názor než Vy, snad proboha nemůžete usuzovat, že nenávidím migranty!
    JN
    June 14, 2016 v 11.41
    Zdá se mi, pane Tožičko, že na tom, o čem píše Milena Bartlová,
    se vůbec nic nezměnilo.
    + Další komentáře