Přesně po roce tajemného mlčení českobudějovičtí radní zastavili rozjetou revitalizaci Domu umění na centrálním náměstí. Pro město, které se v roce 2028 má stát Evropským hlavním městem kultury, je to ze strany současné radnice pod vedením ODS další špatná zpráva.

Čtyřpodlažní Dům umění na hlavním náměstí zahájil svůj provoz v 80. letech coby uskutečnění socialistické představy o místě, které kompletně slouží potřebám umělců a kulturní veřejnosti. Pod patronátem města se ale už v průběhu 90. let rychle smrskl na výstavní prostor v jediném podlaží pomalu chátrajícího budovy. Převládaly komerční pronájmy — aukční síni, tetovacímu studiu nebo divokému nočnímu baru. Když se v roce 1998 stal kurátorem pozůstavší galerie umělec Michal Škoda, nikdo netušil, jak ambiciózní člověk sem přichází.

Škodovi se v následujících letech podařilo galerii proměnit v místo, kam přijížděli špičkoví čeští i zahraniční umělci. O něco později jejich výstavy začal prokládat i prezentacemi etablovaných architektonických studií. Pochopitelně přitom musel vybojovat řadu bitev, v první řadě s lokálními politiky, jimž galerie s náročným mezinárodní programem nebyla nikdy po chuti.

Škoda se sice vždy politiky v umění stranil, na maloměstě ale k nemilosti dostačovala elitářská a divácky náročná dramaturgie. Za bezmála zázračný obrat proto lze považovat, že se Škodovi postupně podařilo tuto nevraživost proměnit v téměř nekritické uctívání. Patrně díky tomu, že do Budějovic přivážel slavná jména, což se pro město stalo dobrou vizitkou, ale i díky jeho schopnosti zarytě trvat na svém a neustupovat. Jak se však nyní ukazuje, nedotknutelným se stal pouze Škoda, nikoliv Dům umění.

Vzestup a pád

Po dlouhých letech letargie, kdy galerie v Domě umění byla jediným skutečně jasným majákem neprovinčních poměrů, se stav budějovické kultury začal zlepšovat. Stalo se tak v poslední třetině minulé dekády, kdy se o kulturní agendu staral bývalý primátor Juraj Thoma (Hnutí Občané pro Budějovice). Ač jeho rozhodnutí nebyla vždy bezproblémová, byl to právě on, kdo podpořil zavedení víceletých grantů pro kulturní organizace a architektonické soutěže na modernizaci a dostavbu nejen místního klíčového Kulturního domu Slávie, ale také Domu umění. A byl to právě Thoma, kdo prosadil rozjezd kandidatury na titul Evropského hlavního města kultury.

S návratem ODS na radnici v roce 2022 však započal proces, který se stále víc jeví jako systematická demontáž všeho, co Thoma, kdysi spolustraník, který se vymezil proti jejím kmotrovským praktikám, po sobě zanechal. Víceleté granty byly zrušeny a vítězný „(perma)kulturní“ koncept EHMK byl podroben drsné kritice, protože obsahuje málo „tvrdých projektů“, jinými slovy staveb.

Zastavení revitalizace Domu umění je tak vlastně pouze dalším z řady kroků lokální ODS. Že s ní město nepočítá, začalo navenek prosakovat už na podzim loňského roku. V tabulkách budoucích výdajů města totiž o investici do Domu umění nestálo nic. Na Škodův podnět se ovšem za revitalizaci rychle postavila řada osobností z oblasti výtvarného umění a architektury, kteří jeho galerií za roky prošli.

Na podporu vítězného projektu také vznikl otevřený dopis, který podpořilo přes 400 osobností nejen z kultury, ale i z českobudějovické veřejnosti. Odpověď města tehdy dala jistou naději: jelikož podle svých slov nebylo spokojené s náplní, již má Dům umění mít, vzalo si čas na její domyšlení. Uplynul však rok a nestalo se nic. Nastal proto čas zeptat se, k čemu radnice došla.

Koncepce bez koncepce

Odpověď však přišla náhle sama. Vystoupení Martina Kuby (ODS) na posledním zastupitelstvu se totiž neslo v duchu „koncepčních úvah“. A došlo i na Dům umění. Oním koncepčním argumentem se ovšem staly peníze. Nákladnost je ostatně vždy dobrou zbraní proti kultuře, když má něco stát. Namísto pokračování v přípravách přestavby, která již má stavební povolení a přidělenou dotaci, tak Kuba přišel s nápadem, že by se namísto drahé rekonstrukce galerie mohla přesunout do budovy obstarožního Kulturního domu Metropol. Ten chce město koupit a soustředit v něm doposud rozptýlené provozy Jihočeského divadla.

Kuba pochopitelně neupřesnil, kolik by proměna kulturáku v divadlo měla stát a zda se to dá stihnout do exponovaného roku 2028. Evropskému hlavnímu městu kultury tak nabídl dvě alternativy. Tou první je rok 2028 s galerií ve zdevastovaném budově na náměstí. Druhou pak sázka na nejistotu, zda město Metropol, který mu nyní nepatří, skutečně získá a stihne vymyslet, a hlavně zrealizovat jeho konverzi v divadelní zařízení spolu s případnou galerií.

Příznačným nedostatkem Kubova zběsilého nápadu je představa, že stačí dát galerii jiné místo a bude vystaráno. Z vítězného projektu sdružení architektů AFF Architekten + Malý Chmel z roku 2021, v němž se počítalo s navrácením kultury do celého domu, by tak samozřejmě nezbylo nic. Sen o místě, kde se protnou výstavy výtvarného umění a architektury s komornějšími událostmi z oblasti tance, divadla, literatury a dalších disciplín by tak vzal zcela za své.

Snad už pouze jako třešničku na dortu lze uvést, že v zadání soutěže bylo i sídlo budoucí kanceláře městského architekta. Zřízení této pozice se ale vládnoucí koalice už roky zuby nehty brání, a tak České Budějovice zůstávají poslední krajskou metropolí, která kancelář městského architekta nemá.

Současná krize je pak tristnější o to, že agenda, již držela pirátská náměstkyně pro kulturu a životní prostředí Zuzana Kudláčková, byla po nedávném odchodu Pirátů z koalice rozporcována mezi ostatní radní. Město tak přišlo o osobu, která byla vyčleněna právě pro koordinaci zájmů municipality s mamutím projektem Evropského hlavního města kultury.

Kubovo šokující vystoupení tak zároveň jasně ukázalo, jak v praxi vypadá dělba moci na budějovické radnici. Zatímco primátorka Dagmar Škodová Parmová na dotaz pirátského zastupitele Martina Novotného poněkud nezáživně opakovala známá fakta o neúspěšném hledání náplně Domu umění, její radní Kuba bez mrknutí oka všechna její tvrzení vyvrátil. Slovy „jenom blázen by vzal 120 miliónů a opravil tenhle dům“ smetl ze stolu vše, čím jeho formální nadřízená argumentovala pouhé minuty před ním.

To nejenže nevrhá dobré světlo na reálnou moc historicky první ženy v čele města, ale hlavně znovu dokládá, že v jihočeské metropoli ve skutečnosti vládne krajský hejtman. Při tomto rozložení sil se tudíž stává další velkou otázkou, bude-li primátorka, která si po bývalé náměstkyni pod sebe vzala právě kulturu, s to hájit uskutečnění jiných projektů, s nimiž se České Budějovice přihlásily o titul Evropského hlavního města kultury pro rok 2028.