Prostor moderního města lze členit nejrůznějšími způsoby. Tím výchozím je ale už od středověku dělení na části soukromé a části veřejné. Problematické jsou však, tak jako vždy, hranice. Odborník na moderní architekturu a urbanismus Rostislav Švácha připomíná, že veřejný prostor se nejčastěji vymezuje negativně, tedy jako to, co není prostorem soukromým. Ihned ale dodává, že tento prostor je stále víc pronikán soukromým zájmem. Na mysli má billboardy, drobnou reklamu nebo předzahrádky.

Veřejný prostor Českých Budějovic má obrovský potenciál. Je ale stále méně veřejný. Čím dál častěji ustupuje plíživé privatizaci i dopadům špatné správy, a to na místech, které by měly být ztělesněním všeho veřejného a demokratického.

Jde jak o nejistou budoucnost galerie v Domě umění, kterou se současná radnice rozhodla bez nadsázky zničit, tak třeba o stav chodníků. A nemám vůbec na mysli kvalitu dláždění. Nejčastěji jde o auta parkující na obrubnících, ilegální zábory předzahrádkami podniků, reklamními cedulemi nebo popelnicemi. Špatným příkladem přitom jde samo město, které do chodníků běžně umisťuje sloupy „veřejného“ osvětlení nebo dopravního značení.

Jürgen Habermas v knize Strukturální přeměna veřejnosti píše, že veřejný prostor je prostor, který se vytváří mezi trhem, veřejností a státem. Přičemž hlas žádné z těchto entit by neměl být marginalizován. Eliminace hlasu části společnosti je ale přesně to, co se v Budějovicích pod diktátem trhu a za souhlasu radnice fakticky vedené jihočeským hejtmanem Martinem Kubou (ODS) děje.

Veřejnost je vytlačována jak z debat o kulturní infrastruktuře, tak ze samotného prostoru, a to právě trhem. Trhem politickým, tedy populismem vládnoucí ODS, i trhem tradičním — postupnou okupací veřejného prostoru reklamními tabulemi nebo ilegálními stavbami předzahrádek.

Disneyfikace veřejného prostoru

Tento trend lze označit jako „disneyfikaci“ veřejného prostoru. Ta spočívá v růstu infrastruktury, která těží z vlastní masovosti zamlžující fakt, že je jen pro některé a na úkor všech. Ač se termín nejčastěji pojí s nákupními centry, lze jej směle rozšířit na širokou škálu infrastruktury, na jejíž výstavbě politické reprezentace pomocí šikovného ohýbání jazyka zveličují vlastní popularitu a potřebnost. Nelze zde nepřipomenout stavbu akvaparku, který v Budějovicích prosazuje právě Martin Kuba.

Disneyfikaci v širokém smyslu pak nezadržitelně podléhá veškerá nezbytná nebo veřejně prospěšná infrastruktura. Příkladem za všechny může být nedávné přestěhování azylového domu sv. Pavla pro muže bez domova z Riegrovy ulice v centru města na Okružní ulici a s tím související programové vytlačování bezdomovců z centra, které se stalo jedním z programů současné radnice.

Přístup radnice k lidem bez domova připomíná spíše nakládání s mentálně a zdravotně postiženými v 18. století než současné trendy v západní Evropě. Nelze zde nezmínit Michela Foucaulta a jeho motiv vyhánění bláznů coby politickou performanci a rituál upevňující moc.

Odvrácenou tvář evropského osvícenství v mnohém připomíná i přístup, jaký dnes proti novodobým „šílencům“ aplikuje budějovická radnice. Jeho průvodním projevem je třeba i dnes už přehlížené, a tudíž plně legitimizované, umisťování mříží na parovody. Ty sice bezdomovce vyženou jinam, samotné místo je ale už dávno stigmatizováno a „ochranné“ prvky to jen stvrzují. „Normální“ život se na místo nevrátí ani kdyby tam kdy v minulosti byl, protože místo zůstane kvůli fyzickým prvkům „bezdomoveckým“ i po jejich vyhnání.