Prostor moderního města lze členit nejrůznějšími způsoby. Tím výchozím je ale už od středověku dělení na části soukromé a části veřejné. Problematické jsou však, tak jako vždy, hranice. Odborník na moderní architekturu a urbanismus Rostislav Švácha připomíná, že veřejný prostor se nejčastěji vymezuje negativně, tedy jako to, co není prostorem soukromým. Ihned ale dodává, že tento prostor je stále víc pronikán soukromým zájmem. Na mysli má billboardy, drobnou reklamu nebo předzahrádky.

Veřejný prostor Českých Budějovic má obrovský potenciál. Je ale stále méně veřejný. Čím dál častěji ustupuje plíživé privatizaci i dopadům špatné správy, a to na místech, které by měly být ztělesněním všeho veřejného a demokratického.

Jde jak o nejistou budoucnost galerie v Domě umění, kterou se současná radnice rozhodla bez nadsázky zničit, tak třeba o stav chodníků. A nemám vůbec na mysli kvalitu dláždění. Nejčastěji jde o auta parkující na obrubnících, ilegální zábory předzahrádkami podniků, reklamními cedulemi nebo popelnicemi. Špatným příkladem přitom jde samo město, které do chodníků běžně umisťuje sloupy „veřejného“ osvětlení nebo dopravního značení.

Jürgen Habermas v knize Strukturální přeměna veřejnosti píše, že veřejný prostor je prostor, který se vytváří mezi trhem, veřejností a státem. Přičemž hlas žádné z těchto entit by neměl být marginalizován. Eliminace hlasu části společnosti je ale přesně to, co se v Budějovicích pod diktátem trhu a za souhlasu radnice fakticky vedené jihočeským hejtmanem Martinem Kubou (ODS) děje.

Veřejnost je vytlačována jak z debat o kulturní infrastruktuře, tak ze samotného prostoru, a to právě trhem. Trhem politickým, tedy populismem vládnoucí ODS, i trhem tradičním — postupnou okupací veřejného prostoru reklamními tabulemi nebo ilegálními stavbami předzahrádek.

Disneyfikace veřejného prostoru

Tento trend lze označit jako „disneyfikaci“ veřejného prostoru. Ta spočívá v růstu infrastruktury, která těží z vlastní masovosti zamlžující fakt, že je jen pro některé a na úkor všech. Ač se termín nejčastěji pojí s nákupními centry, lze jej směle rozšířit na širokou škálu infrastruktury, na jejíž výstavbě politické reprezentace pomocí šikovného ohýbání jazyka zveličují vlastní popularitu a potřebnost. Nelze zde nepřipomenout stavbu akvaparku, který v Budějovicích prosazuje právě Martin Kuba.

Disneyfikaci v širokém smyslu pak nezadržitelně podléhá veškerá nezbytná nebo veřejně prospěšná infrastruktura. Příkladem za všechny může být nedávné přestěhování azylového domu sv. Pavla pro muže bez domova z Riegrovy ulice v centru města na Okružní ulici a s tím související programové vytlačování bezdomovců z centra, které se stalo jedním z programů současné radnice.

Přístup radnice k lidem bez domova připomíná spíše nakládání s mentálně a zdravotně postiženými v 18. století než současné trendy v západní Evropě. Nelze zde nezmínit Michela Foucaulta a jeho motiv vyhánění bláznů coby politickou performanci a rituál upevňující moc.

Odvrácenou tvář evropského osvícenství v mnohém připomíná i přístup, jaký dnes proti novodobým „šílencům“ aplikuje budějovická radnice. Jeho průvodním projevem je třeba i dnes už přehlížené, a tudíž plně legitimizované, umisťování mříží na parovody. Ty sice bezdomovce vyženou jinam, samotné místo je ale už dávno stigmatizováno a „ochranné“ prvky to jen stvrzují. „Normální“ život se na místo nevrátí ani kdyby tam kdy v minulosti byl, protože místo zůstane kvůli fyzickým prvkům „bezdomoveckým“ i po jejich vyhnání.

Tato purifikace veřejného prostoru má proto dopad na mnohem širší část společnosti, než jsou sami perzekuovaní. Veřejný prostor jejím prostřednictvím totiž přestává být veřejným a stává se soukromým, byť ve správě veřejné moci.

Politika současné budějovické radnice nejenže umožňuje svévolnou privatizaci veřejného prostoru těmi silnějšími a represi těch slabších, přímo k němu vlastní praxí vybízí. Nejde ale jen o právní rovinu, extrémně důležitá je i rovina symbolická. Přistoupíme-li totiž k veřejnému prostoru například z perspektivy genderu, seznáme, že město hluboké nerovnosti vytváří systematicky.

Martin Kuba jakožto jediná tvář jihočeské ODS postavil svůj volební úspěch na hypermaskulinním motivu chlapa, který to (a je vlastně jedno co) prostě po babišovsku zařídí. Problém je, že Kuba a jeho podřízení veškeré úsilí nenapínají k jakémukoli řešení, ale k jakékoli prezentaci vlastního obrazu rozhodných frajerů, kteří neustále něco produkují. Oproti tomu zachování a udržování, zkrátka péče je zcela ignorována, jelikož do hypermaskuliního obrazu jednoduše nepasuje. Veškerá rekonstrukce ustupuje ničím nesvázanému budování.

Upadající kvalita českobudějovického veřejného prostoru je odrazem politického stylu a rétoriky místní ODS, jíž zcela očividně nejde o úspěšné nebo konsenzuální řešení problémů, ale o obraz rozhodnosti. Galerie se přestěhuje, bezdomovci také. A vůbec přitom nejde o řešení, nýbrž jen o jeho zdání. Jde o vyvolání dojmu pohybu.

Obsese produkcí

Tato obsese produkcí přitom fatálně ignoruje rozdíl mezi dvěma odlišnými pojmy — místem a prostorem. Podle antropologa Michela De Certeaua místo na rozdíl od prostoru neobsahuje aspekt času. Pokud na nějakém místě stojí něco, je vyloučeno, aby tam zároveň stálo něco jiného. Prostor je oproti tomu s časem spjat pevně. Jeho podoba i funkce se totiž s časem může proměňovat. Veřejný prostor je tedy z definice právě prostorem, a nikoli jen místem. Ovšem za předpokladu, že není trvale obsazen jedním specifickým způsobem užívání. Má být podle Certeaua proměnlivý, adaptabilní a měl by být využíván demokraticky. Chvíli tak, jindy onak.

Veřejný prostor tedy na rozdíl od veřejného místa vzniká organicky a stejně tak může i zaniknout. O veřejném prostoru nelze uvažovat substantivně, tedy jako o něčem, co je, ale performativně. Tedy jako o něčem, co je obyvatelstvem neustále spoluutvářeno.

A právě tato nutná spoluúčast občanů na tvorbě veřejného prostoru je zcela mimo rozlišovací schopnosti manažersky řízené radnice Českých Budějovic. Veřejný prostor vyžaduje víc než jen své stvořitele, kteří přestřihnou pásku a nechají si zatleskat. Na rozdíl od veřejného místa vyžaduje neustálou a demokratickou participaci každého, kdo se na místě rozhodne být. Něco příliš demokratického pro jihočeského politického „developera“…

Ukázkovým příkladem tohoto typu politického selhávání je zmíněná stavba akvaparku. Do instituce typu akvapark má totiž veřejnost sice přístup, nejde však o veřejný prostor už jen kvůli tomu, že zde platí pravidla, která ledaskoho vylučují — i kdyby jen ty, kteří nechtějí nebo nemohou zaplatit vstup. Jde proto o prostor z podstaty soukromý.

Příznačné je, že radnice Českých Budějovic ke své správě veřejného veřejnost ani nepotřebuje, stačí jí většina oprávněných voličů, jak ráda opakuje. V upřímných představách radních je přitom touto dostatečnou většinou ona prostá většina zdravých a dospělých. Těch, kteří mohou nějak přehlédnout „drobné“ nedokonalosti jako rozbité chodníky, které jsou v Budějovicích navíc zablokované špatně parkujícími auty, všudypřítomnou reklamou, komerčním záborem a neuklizenými popelnicemi.

Překážky jsou přece od toho, aby se překonávaly. Správný chlap nemá pečovat, uklízet nebo opravovat, má stavět. Jakkoli hloupá je představa, že správný chlap překážku překoná, místo aby ji odstranil, ještě pitomější je tímto narativem svazovat i ostatní. Všechny ty, kteří se po městě pohybují pěšky a během chůze jsou navíc zaměstnáni péčí o děti, nesený náklad, vlastní bezpečnost nebo cokoli jiného, o co se úspěšný muž za volantem nestará, ba co ani nevidí.

Chodník v této perspektivě může zůstat rozbitý a jen tak široký, aby zde prošel jeden člověk. Tento technicistní přístup ale začíná kolabovat ve chvíli, kdy se do prostoru dostane třeba člověk na vozíku.

Mezi normalitou a nenormalitou

Jak psal Foucault, hranici normality a nenormality či zdraví a hendikepu nejde narýsovat pevně a natrvalo. Upření veřejného prostoru netolerované části veřejnosti (například bezdomovcům) nastavuje pravidla hry, která se tváří jako pravidla chránící „normální společnost“ před nežádoucími deviacemi.

Stabilní hranici mezi normalitou a nenormalitou ovšem lze posouvat donekonečna. Nulová tolerance bezdomovectví tak může být velice snadno přesunuta na jakoukoli jinou skupinu, která se nemůže bránit.

Ostatně už právně zakotvené označení potřeb lidí s postižením za „speciální požadavky“ vytváří nebezpečné paradigma, kde speciálním (a tedy jiným, zvláštním a spíše trpěným než respektovaným) může být v určité interpretaci normy prakticky kdokoli — důchodce, dítě, člověk s dětským kočárkem, cyklista, žena a nakonec každý, kdo si své místo ve městě nevybojuje implicitním nebo explicitním násilím na úkor ostatních — „nespeciálních“.

Útok současné českobudějovické radnice na bezdomovce a umění by byl morbidně komický, kdyby s jídlem nerostla chuť. To je vidět na zhoršující se dopravní situaci v centru, kam se za současné radnice vrátila tranzitní automobilová doprava. A to paradoxně zároveň s dokončováním obchvatu, ze něhož si radnice zcela v duchu tohoto textu nepřekvapivě udělala klíčové téma své permanentní kampaně.

Osobní auta v centru tvoří hradbu podél uzoučkých chodníků a často i na nich. Ta znemožňuje průchod nejen hendikepovaným, seniorům a lidem s kočárkem. Jde přitom o hradbu bránící také imaginaci zastupitelů, kteří si lepší město prostě neumějí představit.

Mezi obyvateli jakéhokoli města musí nutně a neustále vznikat implicitní dohoda založená na vzájemné ohleduplnosti a zájmu. Strážníci neuhlídají, a ani by neměli hlídat vše. Základem je ohleduplnost. To je však ve dvoukolejném městě, kde jedni sedí obrněni auty a druzí musí bojovat o svůj prostor holýma rukama, problém. I ten nejempatičtější řidič se nemůže věnovat důchodci, který zrovna omdlel na chodníku. I kdyby si ho za jízdy náhodou všiml.

Historik Timothy Snyder píše, že neustálý oční kontakt mezi lidmi je důležitý i jako prevence sociálního napětí a spolu s tím i vzniku autokratických (jak příznačný pojem) režimů. Takový oční kontakt je však prakticky možný jen v prostoru, kde se pohybujeme pohodlně a rovnocenně. Při pohybu coby boji o přežití na to jednak nemáme náladu, jednak je takový pohled často společensky nepřijatelný. Na úzkém chodníku, kde se navzájem skoro dotýkáme, by byl takový pohled namísto zájmu najednou interpretován spíše jako nepřátelský nebo voyerský.

Změna diskurzu

Po politické reprezentaci bychom měli požadovat především změnu diskurzu. Je třeba potlačit obsesi produkcí. Politici by se měli dozvědět, že správu nad „polis“ přebírají nikoli v podobě zelené louky, na níž je možné jen plánovat a stavět. Ve městech je potřeba rovněž pečovat, rekonstruovat a odstraňovat bariéry. A to i při vědomí, že fotografie před místem, kde je nově „jen“ volný veřejný prostor, je z hlediska stávajícího politického PR nevděčná. O to je ale potřebnější.

Vraťme reprodukci a rekonstrukci zpět do politické diskuse coby rovnocenné varianty vůči neustálé produkci. A trvejme na tom, aby se veřejná místa opět stala také veřejným prostorem, kde se artikulují společné zájmy. Tedy nikoli zájmy společností.